První světová válka – díl 2: Cesta do války (1907 - červenec 1914)

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔20.01.2004 📕33.868

Seriál

  1. První světová válka – díl 1: Vznik aliancí (1870-1907)
  2. První světová válka – díl 2: Cesta do války (1907 - červenec 1914)
  3. První světová válka – díl 3: Začátek války, válečné plány (červenec - srpen 1914)
  4. První světová válka – díl 4: Velké manévry (srpen - prosinec 1914)
  5. První světová válka – díl 5: Zatvrzení (1915)
  6. První světová válka – díl 6
  7. První světová válka - díl 7
  8. První světová válka – díl 8

Podobné články

Další články autora

Cesta do války (1907- červenec 1914)

Poté co Německo svým mohutným rozmachem, necitlivým prosazováním svých zájmů ve všech koutech světa a otevřeným vyhlašováním nároků na kdekterou oblast na mapě světa vehnalo Francii, Velkou Británii a Rusko do koalice namířené proti jeho rozpínavosti, začaly se vztahy mezi oběma evropskými bloky vyhrocovat. Strach na obou stranách, přerůstající až v paranoiu, nedovoloval napětí nijak rozumně uvolnit. Německo dále budovalo své námořnictvo, což se stále více příčilo Británii, která takový postup považovala za přípravy na válku. Přestože německý císař Vilém II. v něm pokračoval hlavně z ješitnosti, stalo se jedním ze základních zdrojů vzrůstajícího napětí na evropském kontinentě. Na druhé straně v Německu se rychle rozšířil názor, že aliance Ruska, Francie a Velké Británie je promyšlenou akcí anglického krále k obklíčení Německa a jeho zničení. Králova návštěva rakouského císaře Františka Josefa, ke které došlo roku 1908 jako pokusu zlepšit vzájemné vztahy na evropském kontinentě, byla například v Německu vnímána jako snaha rozdělit Německo a Rakousko-Uhersko. Zdá se, že už neexistovala síla, která by mohla hrozící celoevropskou konfrontaci odvrátit.

Pro další vývoj je důležitá situace na Balkáně. Balkán byl po několik staletí součástí Osmanské říše. Ale jak postupoval její mocenský úpadek, začaly jednotlivé balkánské státy usilovat o samostatnost. Jako první ji roku 1822 vyhlásilo a roku 1830 dosáhlo Řecko. Roku 1877 získalo samostatnost Rumunsko (předtím obsazené Ruskem), roku 1878 následovalo Srbsko, Černá Hora; Bulharsko získalo autonomii (kromě své jižní části, která byla připojena o 7 let později). Ve stejném roce byla Rakousko-Uherskem okupována Bosna a Hercegovina. Tento vývoj se pochopitelně nejvíce podepsal na Osmanské říši.

Přestože v první polovině 19. století Velká Británie prosazovala zachování územní celistvosti Osmanské říše, čímž se střetla především s Ruskem, v jeho druhé polovině tuto politiku opustila. Slábnoucí Osmanská říše se stala předmětem tzv. východní otázky, kdy si ji začaly dělit evropské mocnosti (počátek osmanské závislosti na evropských mocnostech se datuje k roku 1856, kdy Osmanská říše obdržela válečnou půjčku od Velké Británie na vedení války s Ruskem). Kromě Balkánu tak Turci začali ztrácet i své africké území ve prospěch Francie, Velké Británie a později Itálie. Navíc Rusko důsledně uplatňovalo svou koncepci „dělení dědictví nemocného muže“ (tedy sultána) a neustále dotíralo na asijskou část jeho území. Cílem Ruska bylo otevření Dardanel, tedy obsazení obou černomořských úžin včetně Istanbulu a vyhnání Turků od Černého moře (které původně ovládali kompletně, až se mu začalo říkat Osmanské moře). Osmanská říše tedy byla ohrožena na všech frontách, a většinou prohrávala. Situace vyústila v pokusy o reformy (1856 přijata ústava, po druhé fázi 1976-1888 vytvořen parlament), které byly po několika letech sultánem odvolány. To vedlo roku 1908 k turecké revoluci, která ve svém důsledku definitivně z Balkánu utvořila „evropský sud střelného prachu“.

V červenci roku 1908 do dění v Turecku promluvilo politické hnutí známé jako Mladoturci. Jeho členové svou činnost zaměřili především na zisk podpory v armádě, a nyní nastal čas jí využít. Turecké jednotky v Makedonii zahájily vzpouru, když hrozbou tažení na Istanbul donutili sultána Abdülhamida obnovit ústavu a uspořádat volby do parlamentu. Na jaře následujícího roku se sultán v Istanbulu pokusil opět uchopit moc do svých rukou, avšak makedonská armáda věrná Mladoturkům jeho puč zarazila. Parlament následně sultána sesadil a vznikla vláda pod vedením Envera Paši (šlo v podstatě o diktaturu). Vnitřního oslabení Osmanské říše vlivem těchto událostí však využilo autonomní Bulharsko, které roku 1908 vyhlásilo plnou nezávislost. Využilo jí i Rakousko-Uhersko. Tou dobou jednalo s Ruskem o oficiálním připojení dosud okupované a spravované Bosny a Hercegoviny ke svému území. Rusko k němu bylo ochotno svolit výměnou za rakouskou podporu ruské snahy otevřít Dardanely. Než se však Rusové rozhodli a zjistili názor svých spojenců Francie a Velké Británie na tuto otázku, anexe proběhla. Vyvolala však nespokojenost v Itálii, Srbsko ji vnímalo jako hrozbu své vlastní nezávislosti. Avšak největší odpor vyvolala právě v Rusku, které dosud mělo na Balkáně velký vliv, a najednou si Rakousko dovolilo zasáhnout do balkánských záležitostí bez dohody s ním. Tato bosenská krize však byla první, kdy svého spojence celou svou vahou podpořilo Německo – a před kategorickým požadavkem na uznání anexe podpořeným hrozbou společného německo-rakouského útoku muselo Rusko ustoupit. Znamenalo to pro něj ovšem nepříjemnou ztrátu vlivu na Balkáně.

Roku 1911 pak došlo ke druhé marocké krizi. Při potlačování kmenového povstání francouzská vojska obsadila marocké hlavní město. Němci do marockého Agadiru demonstrativně vyslali dělový člun Panther, čímž opět zvýšili napětí mezi Německem a Francií. V listopadu byla uzavřena dohoda, podle níž Němci výměnou za uznání francouzského nároku na Maroko získali část Francouzského Konga. Velká Británie Německo veřejně varovala před podobným ohrožováním míru, ale v Německu akce vyvolala jenom další podporu námořního zbrojení. Roku 1912 však opět v severní Africe došlo ke změně stavu, když Itálie obsadila Tripolis (dnešní Libye). To ukázalo stále se prohlubující oslabení Osmanské říše, kterého se opět rozhodly využít balkánské státy.

V říjnu 1912 Balkánský svaz – systém dvoustranných smluvních závazků mezi Srbskem, Bulharskem, Černou Horou a Řeckem vzniklý s podporou Ruska, Francie a Velké Británie – vznesl požadavek na autonomii pro Makedonii, širším cílem pak bylo definitivní vypuzení Turků z Evropy. Vojenský konflikt, který následoval, byl krátký, Turci byli společnými silami Balkánského svazu rychle poraženi a v březnu 1913 byla uzavřena mírová smlouva, která Turecko zbavila veškerého evropského území kromě nejbližšího okolí Istanbulu. Balkánské země se dohodly na rozdělení dobytého území Makedonie, Thrákie a Albánie. Podle této dohody měla Albánie připadnout Srbsku, a to se hrubě nelíbilo Rakousko-Uhersku. To, samo se utápějící ve vnitřních národnostních problémech, v žádném případě nehodlalo připustit, aby slovanský stát – Srbsko – získalo přes Albánii přístup k moři. Proto mobilizovalo svá vojska proti Srbsku, což okamžitě vyvolalo stejnou reakci v Rusku, které vystupovalo jako garant Srbska. Evropa se ocitla na samém pokraji války.

Protentokrát jí zabránily společnými silami Německo, Francie a Velká Británie, když do zmiňované mírové smlouvy prosadili ustanovení Albánie jako samostatného státu. Tím sice odvrátily bezprostředně hrozící konflikt mezi Rakouskem a Ruskem, který hrozil přerůst v celoevropskou válku, nicméně tím také porušily rovnováhu dělení kořisti. Srbsko, které tak přišlo o svůj dohodnutý podíl, si začalo činit nárok na část Makedonie, která měla připadnout Bulharsku. To se s tím ovšem nehodlalo smířit a na Srbsko vojensky udeřilo. Tato druhá balkánská válka trvala od června do srpna 1913. K Srbsku se v boji proti Bulharsku připojilo Řecko, ale i Rumunsko a své šance se chopilo i Turecko. Tyto státy nejenže bulharský útok odrazily, ale Bulharsko porazily, a to bylo bukurešťským mírem nuceno odstoupit západní Makedonii Srbsku, jak původně požadovalo, zbytek své kořisti z předchozí války – jižní Makedonii a Thrákii – Řecku a Turecku, a navíc ještě část svého severního území Rumunsku. Nejsilnější tedy z těchto válek vyšlo Srbsko, což vedlo v létě 1913 Rakousko-Uhersko opět k návrhu okamžitě na něj zaútočit. Tentokrát jej zkrotilo Německo.

Všechny tyto konflikty, napětí a krize se však projevovaly na vnitřním stavu všech zúčastněných zemí a vyvolaly silné válečné nálady. Ve všech zemích existovala strana proválečná a protiválečná. Největší vliv však měla militantní strana v Německu. To bylo přesvědčeno o nutnosti zásadně změnit současný stav hlavně co se týče zámořských kolonií, ale i mocenských poměrů v Evropě a zbavení Británie neomezené nadvlády na moři. Ze zcela opačných příčin směřoval k velkému rozhodujícími konfliktu jeho hlavní spojenec, Rakousko-Uhersko. Tato mnohonárodnostní monarchie se potýkala se složitými vnitřními problémy, snahou jednotlivých národů o sebeurčení, neefektivní státní správou, nekvalitní armádou, hospodářskými problémy a obecně jakousi umělostí své existence. Ve vedení země proto převládlo mínění, že univerzálním receptem na řešení této situace je celoevropský konflikt. K podobnému názoru však dospělo i Rusko – po posledních událostech na Balkáně a poté, co Němci dále posílili svůj vliv v Turecku, pochopilo, že jeho sen o ovládnutí Dardanel a Černého moře se vzdaluje, a domnívalo se, že by se situace mohla zvrátit pouze v případě celoevropského konfliktu. Naopak Francie si válku s Německem nepřála a Velká Británie po rozpoutání celoevropského konfliktu netoužila už vůbec.

Roku 1913 už byla válka za dveřmi, a většina obyvatel evropského kontinentu si to uvědomovala. Lidové bouře v Rusku, stupňující se volání po všeobecném volebním právu v Německu a velké vnitřní problémy Rakousko-Uherska přesvědčily militantní strany ve všech těchto zemích k odhodlání jít do celoevropského konfliktu, který byl považován za nevyhnutelné a osudové rozuzlení situace Evropy. Nejdále zašla v tomto ohledu německá proválečná strana, která byla odhodlána při nejbližší příležitosti takový konflikt vyprovokovat a pokud by císař Vilém II. nesouhlasil, donutit ho k abdikaci. Ovšem už ve všech velmocích, a vlastně všech státech Evropy, se zahnízdilo přesvědčení, že k válce nutně musí dojít. Z toho pramenil stav permanentního napětí, který na kontinentně v posledních letech panoval, a ze kterého Evropu „vysvobodilo“ až vypuknutí války.

Dne 28. června 1914 byl rakouský následník trůnu na návštěvě hlavního města Bosny a Hercegoviny Sarajeva na druhý pokus zavražděn srbským radikálním studentem G. Principem. V Srbsku se přirozeně soustřeďovaly protirakouské slovanské skupiny a jedna z nich, ilegální Černá ruka, pomáhala tento atentát zorganizovat. Je ironií dějin, že zavražděný následník trůnu byl muž s vizí reformy rakousko-uherské říše na národnostním principu a byl tím mužem, který by měl největší šanci slovanským nacionalistům jejich sny splnit. Srbští radikálové však takovéto „detaily“ nerozlišovali, viděli v něm jen následníka trůnu nenáviděné říše. Koneckonců, kdyby své reformy uskutečnil, vzal by těmto extremistům vítr z plachet (jedním z jejich cílů bylo odtržení Bosny a Hercegoviny od říše a vytvoření velkého jihoslovanského státu). Ovšem František Ferdinand d’Este byl právě z tohoto důvodu značně neoblíben v německy mluvících a cítících částech Rakouska, především pak u dvora.

Atentát na rakousko-uherského následníka pochopitelně vyvolal zděšení po celé Evropě, vyjma dvou zemí, kterých se týkal nejvíce – Srbska a Rakouska. Srbská veřejnost měla z atentátu neskrývanou radost a srbská vláda nijak vehementně nenabízela prošetření celého případu, jak by se dalo čekat. Ještě nepochopitelnější lhostejnost k osudu svého korunního prince ukázalo Rakousko. Už bezpečnostní opatření při Františkově cestě do Sarajeva byla vyloženě odfláknutá, vyšetřování jeho smrti se vleklo a závěrem bylo, že srbská vláda s ní nemá nic společného (což byla pravda). Ale mezitím se už rozjel jiný, daleko výkonnější mechanismus, který směřoval Evropu do války. Hned následující den po atentátu bylo na rakouských nejvyšších místech rozhodnuto konečně vyřešit otázku Srbska. Přesto Rakousko žádnou viditelnější aktivitu až do 23. července nevyvíjelo. Usilovně však konzultovalo s Německem, které Rakousku přislíbilo svou pomoc ve válce s Ruskem, která musela nutně následovat po rakouském útoku na Srbsko. Tato zdánlivá pasivita, ještě umocněná všeobecným ujišťováním Německa i Rakouska o mírumilovných úmyslech, do značné míry uklidnila Francii i Rusko. Německo však nezahálelo a začalo spřádat plány, jak si v přicházejícím konfliktu zaručit spojenectví Itálie a Rumunska a získat Bulharsko a Turecko.

Během tohoto klidu před bouří Rakousko-Uhersko sestavuje ultimátum Srbsku, jehož koncepce měla jedinou podmínku – aby jej nebylo možno přijmout. Rakousko se rozhodlo, že diplomatické vítězství by bylo bezcenné. Doručení ultimáta pak bylo asi týden odkládáno, aby se stihly dokončit válečné přípravy, a 23. července večer  bylo Srbsku předloženo. Obsahuje požadavek zastavit veškerou propagandu proti Rakousku (přijatelné, avšak těžko splnitelné) a odvolání všech srbských důstojníků, o které si Rakousko řekne, a jejich nahrazení důstojníky rakouskými (požadavek přímo ohrožující suverenitu země). Lhůta na přijetí – 48 hodin. Následujícího dne Německo rozeslalo do Paříže, Londýna a Sankt Petěrburgu svou nótu, ve které označuje rakouské požadavky (které ani nikdy nečetlo) za rozumné a oprávněné a vyhrožuje nedozírnými následky v případě jakéhokoliv zásahu do vývoje. Rusko bylo nanejvýše rozhořčeno, Francie ho okamžitě ujistila o své podpoře, Británie se pokusila zprostředkovat jednání, neuspěla však ani s žádostí o prodloužení lhůty na srbskou odpověď.

Dvě minuty před vypršením ultimáta Srbsko předalo rakouskému vyslanci svou odpověď. Ten, aniž by ji četl, nasedl do vlaku a opustil zemi. Srbsko přijalo všechny rakouské požadavky kromě dvou výše zmíněných. Rakousko zahájilo částečnou mobilizaci (na srbské frontě). 25. a 26. července se Britové opět pokusili navrhnout mezinárodní jednání o srbské otázce, leč ze strany Rakouska bez odezvy. Začalo však ustupovat Německo. Když si 28. července Vilém II. přečetl srbskou odpověď Rakousku, prohlásil: „Na základě tohoto bych nikdy příkaz k mobilizaci nevydal.“ Bylo však již pozdě. Toho samého dne v 11 hodin (ve stejný čas, v jaký přesně před měsícem skonal František Ferdinand d‘Este) bylo Srbsku telefonicky doručeno vyhlášení války. Když se pak Rusko prostřednictvím svého ministra zahraničí pokusilo navázat jednání s Rakouskem, bylo odmítnuto s odůvodněním, že nyní už přeci existuje válečný stav. Přitom všechna vojenská hlediska svědčila pro odložení samotného vyhlášení války, neboť rakousko-uherská armáda mohla podle plánu vyrazit nejdříve 12. srpna. Jenže Rakousko se začalo bát, že přijde o podporu Německa a propásne možnost začít válku, a proto usoudilo, že vyhlášením války Srbsku zabrání jakémukoliv pokusu zachránit mír.

A skutečně, od tohoto okamžiku se svět řítí do 1. světové války. Jak je vidět, možností zachovat mír bylo mnoho. Chyběla k tomu však vůle na straně Rakousko-Uherska i Německa. Rakousko-Uhersko celý vývoj podnítilo s plným vědomím následků, a proto nese bezprostřední odpovědnost za vypuknutí do té doby největšího vojenského konfliktu v dějinách. Nikdy by se k tomu však neodhodlalo bez bezvýhradné podpory Německa, svého nejbližšího – a vlastně jediného skutečného – spojence.

Seriál

  1. První světová válka – díl 1: Vznik aliancí (1870-1907)
  2. První světová válka – díl 2: Cesta do války (1907 - červenec 1914)
  3. První světová válka – díl 3: Začátek války, válečné plány (červenec - srpen 1914)
  4. První světová válka – díl 4: Velké manévry (srpen - prosinec 1914)
  5. První světová válka – díl 5: Zatvrzení (1915)
  6. První světová válka – díl 6
  7. První světová válka - díl 7
  8. První světová válka – díl 8

Podobné články

Další články autora

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔20.01.2004 📕33.868

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře