Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak VI.

Autor : Radouš Benák 🕔16.01.2004 📕12.093

Seriál

  1. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak I.
  2. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak II.
  3. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak III.
  4. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak IV.
  5. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak V.
  6. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak VI.

Podobné články

Další články autora

Osobní pouky

Po druhé světové válce si většina evropských a mimoevropských zemí přísahala, neměnit hranice. Pak se ale udělala vyjímka s Izraelem. A tento si měnil hranice bez ohledu na rozhodnutí OSN. Dále stvořili Turci hranici popříč Kypru a svět stojí ještě podnes nemocný to změnit. Že se pak z dvou německých států stal jeden, bylo signálem pro Srby, prastaré sliby Anglie a Francie splnit, poněvadž ve federální soustavě, s růstem demokracie svou roli, jako státutvořícího národa, viděli zanikat. Že v tomto momentě na čelu Srbska stál Milošević, bylo vedlejší. Tento viděl svou šanci zůstat na moci a přijít do knih dějin. A Tuđman, chtěl vyzkoušet ty parádní titovy uniformy. Když mu pár anglo-franzouzských agentů „poradili“: „Jestli chcete východní Slavónii nazpět, podělte si s Miloševićem Bosnu.“, neohlížel se na varování a past se zavřela.

Pokaždé, když se od vojáků chce nějaká intervence, tak se generálové ptají: „Co máme konkrétně učinit?“. To bylo a bude vždy. A kdo staví cíle, ten má určitý motiv před očima. Do napoleonských dob stály ekonomické důvody méně v popředí. Od Hitlera se tyto nedaly více popřít. Kdo toto nechce přiznat, ten nechce ani vědět o plánu Miloševiće, či Srbů. A to je základní chyba, vedoucí k neporozumění balkánských problémů.

Každý si dělá život pohodlným, kolik může.“, byl jednoduchý recept života v osmdesátých letech. Dokonce vedoucí podniků se v kritických situacích tímto řídili. Jednotlivé obory se zahrabávali do svých hradů jako kněží, jen aby se vyhýbali protikladům. Ty hradby a příkopy byly doktríny. Diplomaté začínajíc s Helsinky a končíc s Madridem se zahrabali za těmito pěti doktrínami, jako kdyby je k těmto někdo přitáhl:

1.: Státutvořící národ

2.: Absolutní pravda neexistuje

3.: Oběti a činitelé jsou rovnoprávní

4.: Jedině dohodami je možné něco dosáhnout

5.: V jednáních mít jen budoucnost před očima

Ad 1.: V OSN je 5 velmocí 4 mají toto slovo v ústavě. Pak není divu, že „světoznámí“ politikové o Srbech, jako státutvořícího národu hovoří. Představte si, Írové, nebo Irokézové by se prohlásili státutvořícím národem USA? Jak dlouho by tento stát existoval? Nebo policie, úředníci a soudci v celém Česku by museli ovládat hanácky?

V každém jednotlivém angažmánu dotyčných diplomatů v balkánské kríse se nazírala tato prokletá doktrína. Dokuď nikdo nechce pochopit, že je tato doktrína v protikladu s demokracií, tak je každý Dolar investovaný na Balkáně ztracený, aneb přijde nazpět krvavý.

Ad 2.: Tato Descartova věta, „potvrzená“ dokonce quantní mechanikou, byla dalším zjednoduššením života. Nebylo potřeb se držet nějakých axiomů, autorit, nebo dokonce morálních motivů. S rozpadem monopolu pravdy komunismu na Východě přišlo úplné zhroucení: Ti nejhlasnější váleční štváči si tuto větu napsali na vlajku. Pohodlní vidí pravdu ve středu. Když se to ví, tak se musí lhát jeden kilometr a jestli ta druhá strana lže jen jeden metr, tak je pravda půl kilometru u nás.

Ad 3.: Na jaře 1980 se v Berlíně konal internacionální kongres soziologů a kriminologů. Závěrečné komuniké znělo jak nahoře. V podstatě to bylo zbabělectví primárního činitele jmenovat jménem. Kdo byl pět let později přítomen hovorům sociologa Šešelje na „kongresech“ četníků v Staré Pazově, mohl slyšet: „Když budou všichni stejně vinni, tak je lépe, když my budeme mlátit do druhých.

Ad 4.: Jednání jsou vždy dobrá. To budou dělat i ti, kteří to umí. Ostatní budou dělat to, co bude vést k cíli (n.př. střílet).

Ad 5.: Kdo chodí do lesa a dívá se jen napřed, může se mu stát, že bude bloudit v kruhu. A přesně to bude dělat diplomacie, aby nepřekážela.

Ještě něco k 2.: Kultůrní smlouva mezi Severní rajnou-westfálskem a Polskem projednávána v sedmdesátých letech, je jakýmsi posledním pokusem hledání společné obecní pravdy. Ale tyto jednání nebyly vedeny diplomaty, než pedagogy. Jestli někdy chceme mír, tak se musíme postarat, aby západoevropské, ruské a turecké děti se učily v zeměpisu a dějinách stejná data. Všude, kde se dva sousedi informují s dvěma různými pravdami, nepotřebují mnoho piva, aby si rozbíjeli nos.

Krátce po válce, v létě 1992 jsem viděl mého souseda, toho, co mi chtěl to panorama draze prodat, šklebíce procházet Daruvarem, jakoby na tento vůbec nepadlo 2000 bomb a granátů, i když se jejich krátery viděli na každém kroku. Byrokraté OSN zjistili, že na nikoho nestřílel. Na všech světových obrazovkách se tvrdilo, že vinni jsou Tuđman a Milošević. Ale vím přesně, že jméno Tuđman se v novinách Jugoslávie objevilo teprv na podzim 1990. V této době se v Srbsku slavilo „Vzkříšení“ Velikého Srbska.

A 1993 se tam slavilo vítězství nad celým světem. Tento svět nic jiného nezaslužoval.

Besposleni pop će i kozliće krstiti, pořekadlo, v srbštině, jak v chorvatštině říkajíc: Nezaměstnaný farář bude i kozlíky křtít. Výdaje, které byly nekontrolovaně politickou policií prohýřeny, šly do miliard a ti, kteří takto peníze rozhazovali, ztratili každou míru rozumu. Nakonec chtěli být i na prvních stránkách novin a dělat světovou politiku. Aby se to dosáhlo, nestačilo se obléci do uniformy a začít střílet. Přípravy balkánské války byly ve všech tajných službách registrovány. Ale kontroly těchto jsou i v nejlepších demokraciích mizerné. Dívání skrz prsty je úplně normální. Nějaký Carlos dělá vždy na „druhé“ straně. James Bond je pohádková figura. A většina států se musí spoléhat na figury jako Carlos.

Jeden uličník je schopen pokazit celou třídu, jestliže se mu hned nešlápne na křídla. Výměna kantorů nepomůže. Žáci-oběti budou v každém pedagogovi, který je neschopen zasáhnout proti zlu, vidět slabocha a zbabělce.

Přesně to jsme viděli na Balkáně. UNPROFOR se nejen v Daruvaru choval antiproduktivně, když se pokoušel před sedláckou publikou, oběti a činitele házet do jednoho koše. I když to bylo jednotlivým vojákům trapné, oni dostali úkol, jako kámen na krku. A tento jim nebyl přivázán jen v New Yorku.

Jestliže se v Versaillesu na vřed – německý nacionalismus – dával aspirin, tak byl Wance-Owens-Plan jen zaříkávání duchů Velikého Srbstva. A jestli se někomu zdá, že se Tuđman a Milošević na Bosně chtěli nasytit, tak se mýlí. Porovnání s Mnichovem 1938 by mu sloužilo daleko přesněji. Kdo nechce chápat, že to balkánské neštěstí začalo už s dělením Polska po napoleonských válkách, ten nepochopí ani, proč dělení Bosny nepomáhá. Teprv tehdy, až srbský národ bude tak odvážný zvolit si vůdce schopného hlasitě prohlásit: My jsme 1918 nedostali žádný mandát vládnout nad jinými národy, tak se smí začínat snít o zpravení situace.

Šťourání mulahů v Sarajevu 1982 bylo nafoukáno a zabudováno do velikosrbských plánů. Když pak bylo Německo větší a Angličané a Franzouzové zralí koukáním na Branibořskou bránu, vytáhla se kočka z pytle. Když se Thatcher a Mitterand protivěli spojení Německa, chytali se za každou slámku a zvlášť na bývalé hlídače Železné opony. Nabídnuté pak řešení - 3 miliony uprchlíků udusí německé nadšení – se našlo na stole a Thatcher začala zvracet. Mitterand věděl o své nemoci. Kohl říká: „Slib mrtvému se plní.“ A teď musí dokonce i do ofsajdu postavený Genscher mlčet, protože to byla věc šéfů.

Tento moudrý člověk to prokoukl. Instalováním nezávislého Slovinska a Chorvatska nemuselo Německo vzít plánovaný kontingent uprchlíků. Černého Petra dostalo Chorvatsko, zrovna jako v 16. století před tureckou invazí Evropy. U všech osob, kteří byli proti zásahům do Srbska a snažili se USA soustřeďovat na tichomořský prostor, by se mělo vidět, co všechno v letech 1985-90 dělali a odkuď dostávali peníze.

Už ta anulace autonomie Kosova 1989 smrděla na Anschluß Rakouska. A při nápadu na Slovinsko koncem června 1991 byla veškerá naděje konflikt utišit prohrána. Dva roky později musel svět prosit pár zločinců o povolení tisícům hladových civilů přivézt kousek chleba.

Krátce před rozpadem Jugoslávie navštívil Milošević Turecko. V Chorvatsku a Slovinsku se vypravoval vtip: Chtěl se od Turků dovědět, jak se jim podařilo vládnou 500 let nad Srby. Ale ten virus Mannus Eitelkus asi nebyl přinesen Turky na Balkán.

I na Západě je spousta organizací, kde sedí lidé a vidí v různorodosti jádra svárek a válek. Jeden anglický trávník, který obsahuje jen jednu vrstvu trávy, vypadá krásně. Musí se jednou týdně kosit a při měnším suchu kropit. Ale je krásný. Jedna jediná sedmikráska, anebo pomněnka ho může pokazit. A v tom leží problém. Jedna hlava, která odpočívá tím, že se dívá na takovýto trávník, se sama programuje na tuto jednotvárnost a vidí v mnohotvárnosti nemoc. A tato není jen v Anglii doma.

I tentokrát měli slavónští Češi štěstí v neštěstí. Srbové nevěřili, že se Chorváti znovu opováží svoje vojáky schovat do českých škol a kultůrních domů a tak zůstala většina netknuta.

Organizátoři, na začátku zvaného „srbského povstání v Chorvatsku“, hovořili ekavsky, t.j. dialekt, který se používá v centrálním Srbsku. O etnické válce se vůbec nejednalo. Ve Švýcarsku se používají čtyři jazyky, ale existuje jedna kultůra – západní a demokratická. V severním Irsku je jedna kultůra, jeden jazyk a dvojí náboženství. Ale stalo se, že někdo prohlásil jedno z náboženství jako státní a tím bylo nemožné praktikovat demokracii. V bývalé Jugoslávii bylo mnoho jazyků a kultůr. Problém vznikl tím, že se jedna kultůra a prohlásila státní a tím se demokracie udusila. Zároveň doutnal v Srbsku od roku 1910 sen o etnicky čistém Srbsku do linie Virovitica – Karlobag, a tento byl od Anglie a Francie slíben. Jestliže někdo dnes Chorváty a Srby do jednoho koše hází, tak to dělá jen kvůli trucového chování Chorvátů. Ale primární důvod tohoto leží v chování Evropy a OSN od samého začátku kríze.

Osobně nemám nic proti Srbům, Chorvátům, či Muslimům. Jsem proti rodičům, kteří svým potomkům vštípějí, že je zbraň nejkrásnějším šperkem muže. Tito pak nejsou schopni kompromisů a pro demokracii jsou překážkou. Jestli byl cíl evoluce člověk + atomová bomba, tak byli obyvatelé Balkánu tomuto cíli nejblíže. To není žádný vtip, než národní zvyk v Srbsku: Od kmotra při křtinách mužského potomka se žádalo, aby tento vkládal do peřinky nově koupený revolver.

Několik osobních zážitků a dat

Můj děda, ročník 1889, mi vypravoval v roce 1962 o svém životě 1914-22 v Chikágu. Já jsem se ho nakonec ptal, proč přišel do nazpět do Slavónie. Odpověděl mi: „Jeden můj spolupracovník, který byl trochu malomyslný, koupil si kolt a střílel s tímto. My jsem na to upozornili šerifa a tento nám odpověděl: „On nikoho netrefil a tak nesmím zakročit.“ Já jsem v takovéto zemi, kde se čeká, než jeden blázen někoho zastřelí, nemohl žít. Tady jsem si až po letech všiml, že se v srbských vesnicích při každé slavnosti ještě po dnes střílí ze soukromých zbraní. Kdybych věděl, že tu válku tvůj táta nepřežije, tak bych zůstal tam.

Když mi to vypravoval, bylo mi 20 let a právě jsem se přistěhoval z Čech a mého dědu vlastně neznal. Utíral si nos a oči. Že plakal, jsem nevěřil.

Rok 1963 jsem čekajíce na regrutaci provedl pomáhajíce dědovi a strýcovi v zemědělských pracích. Někdy v létě jsem spolu se strýcem opravoval vůz. Děda žel trávu v příkopě vedle branky. Každý mimojdoucí ho znal a při pozdravech se na pár minut zastavil k rozhovoru.

Ježíšmarjá, to je přeci ten Stojković! Jak jsem Tě už dlouho neviděl?“ Jakýsi čtyřicátník v uniformě jel na kole okolo, slezl z tohoto, opřel ho o plot a pozdravil nás všechny.

Ach ten Džúro Sýkora z Majuru musí přijít k soudu jako svědek a já mu vozím to pozvání. A tak si krátím cestu domů přes vaši vesnici“.

No, ten šel před dvěma hodinami s kravou k veterinářovi a když půjde nazpět, tak musí znovu tudy okolo. Tak si popovídáme na verandě a ušetříš si další kousek cesty“.

Takovýmto argumentům se nedalo vyhýbat. Soudní pořadatel rozumějíc tomuto, chtěl vstoupit do dvora, chytil se za pásek a zastavil se vápíc: „Ale, já jsem ve službě!

Ach copak, jakou to máš pracovní dobu?“, zakřičel z pod vozu strýc.

No jó, máš pravdu. Už mám po službě.“, řekl ten ozbrojený, odepnul pásek a oběsil ho s spolu z pistolí na branku. Děda ho vzal, jako kdyby to byla úplně normální procedůra a řekl: „Já ho oběsím na verandě. Tam to máme před očima a nebude to provokovat děti.

Ten uniformovaný se o zbraň více nestaral. Teprv když Sýkora šel s kravou okolo, tak vyběhl ven a čekal, až mu děda pásek s pistolí přinesl.

Někdy na podzim se tato scéna opakovala, tentokrát s jedním lovcem. Zase se zbraň odevzdala na vchodu do dvora. Po té jsem se ptal dědy, proč se to takto dělá.

U nás je to takový zvyk. Jen nevychovaní bandité a Němci se toho nedrželi.“ Děda byl analfabet, o německých Nibbelungách a ještě méně o učení Konráda Lorenze neslyšel. O těch salvách, které ozváněly ze srbských vesnic při každé oslavě, či svadbě říkal: „To neskončí dobře.

Před mým odchodem k odsloužení vojny do Sarajeva mi on a ostatní vesničané říkali: „To vojačení je nutné zlo. Nejšťastnější jsou lidé, kteří vojáky, doktory, soudce a policii nepotřebují.

Jestliže sním o světě, ve kterém v ceně pěchotní miny je i cena protézy, zrovna tak i v ceně žvýkačky její odlepování z chodníku, tak to není utopie. Podobné se už dávno praktikuje při nákupu auta a pojištěním pro případnou škodu. A počtu aut to neškodilo.

Dortmund dne 15. 6.1998

Seriál

  1. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak I.
  2. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak II.
  3. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak III.
  4. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak IV.
  5. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak V.
  6. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak VI.

Podobné články

Další články autora

Autor : Radouš Benák 🕔16.01.2004 📕12.093

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře