Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak V.

Autor : Radouš Benák 🕔16.01.2004 📕13.938

Seriál

  1. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak I.
  2. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak II.
  3. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak III.
  4. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak IV.
  5. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak V.
  6. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak VI.

Podobné články

Další články autora

14.7.1991 – Chronika války

Tento den byla neděle. Ráno se vydal jeden dělník z „Dalitu“- Čech – na cestu do lesa na houby. Na cestě od Sirače do Pakra-Manastýru, pár stovek metrů za kamenolomem nechal auto stát a vešel do lesa vedle cesty. Jeden civil ozbrojen automatem na něj zařval: „Stůj! Nazpět!

Překvapený a ustrašený přítel přírody stačil jen vykoktat: „Já jdu jen na houby.

Tady žádné houby nejsou. Tady je veliké Srbsko. Marš domů!

Klepajíce se strachy vlezl do auta a jel směrem domů. V Sirači párkrát zastavil a uklidňoval se stále ještě nevěříc, co zažil. A hlavně: Copak řekne doma? Tento šok své rodině nepřál. Když se domů došoural, řekl jen krátce: „Ještě nerostou.

Příští den, v pondělí ve slévárně, to nebylo jednoduché tolika kolegům lhát. Na konci šichty to věděla půlka haly a druhý den to „zpívali špačkové ze stromů“. Každý si byl vědom nemoci lokální policie. Nejen že tu byli Srbové v převaze, než se i vědělo, že s třemi karabinami z 19. století se proti automatům nic nepořídí.

Ve středu 17.7. v 6.50 byli nedaleko Sirače i lesní dělníci se stejným povelem posláni nazpět: „Zde je veliké Srbsko!

Tentokrát se to muselo někam zapsat a centrála lesního úřadu byla v 50 km vzdáleném Bjelovaru, kde se nacházela i lépe ozbrojená policejní jednotka.

V pátek 19.7. v 5.00 vyjelo Kombi-auto lesní firmy s osmi, jako lesníky přestrojenými policisty k navedenému místu. Ale ještě před vesnicí Sirač bylo auto zasypáno olovem - 2 mrtví a 5 raněných. V Bjelovaru musel sedět zrádce.

Příštího dne, byla jako každou sobotu nevečer otevřena diskotéka, i v Daruvaru. Aby se lokální huligáni mohli uklidnit, zdržovala se v blízkosti vždy tříčlenná pěší policejní hlídka. Krátce před půlnocí přiblížil se této jedno auto s třemi osobami. Jeden muž vystoupil a bez varování vystřelil z dvou metrů na policisty. Dve zemřeli ještě na místě, třetímu se podařilo přiběhnout k jednomu keři a zapnouti vysílač. Stačil ještě vystřelit. Ale marně! Všichni tři měli tentokráte jen slepé náboje, aniž by to věděli. Varování, které se začalo jako drb roznášet, což je jakýmsi balkánským zvykem, znělo: „To je za to, že si stěžovali v Bjelovaru.

Každý tomu rozuměl. Aspoň ti zodpovědní. Okresy západně od Ilovy, jako Garašnica s malým procentem Srbů, nabídly Daruvaru zbraně a lidstvo, ale to se odmítlo. Srby, hovořící od začátku roku o ohrožení, nechtěl nikdo opravdu ohrožovat.

Tito „ohrožení“ stavěli v blízkosti pracovních míst, či na svých stolech bělehradskou „Politiku“, aby ji každý viděl. Kolegové, jiných národností se tomu vysmívali:

No, a kde se cítíš dnes ohrožen?

Naše kultůra je ohrožena.“, zněla už naučená odpověď.

A umíš vůbec azbuku číst? Pročti mi tuhle větu!

Mnozí neuměli. „Politiku dělají ti nahoře a my to změnit nemůžeme.“ Byla to také věčná věta. A nyní byl odezhora nařízeno povstání, ale v „Politice“ o tom nic nepsalo. Ten jediný kiosk v Daruvaru, kde se mohly koupit výtisky v azbuce, žil více z prodeje cigaret, než šířením srbské kultůry. Jediná kulturní organizace v Daruvaru byla Česká beseda a dechovka byla také složena z 90ti% Čechů.

Události z konce června v Slovinsku se už zapomněly. Z měst Glina und Topusko, jižně od Záhřebu přišlo 8.7. 120 uprchlíků do Daruvaru. To se už také zapomnělo.

V neděli 18.8. v 13.30 hodin, se od stolů zvedlo nejméně 90% Srbů. Narychlo nastrkali pár věcí do aut a odjeli. Někteří byli dokonce na návštěvě u sousedů, Nesrbů, a po jakémsi nedefinovaném signálu vstali a omluvili se. Někteří byli slušní a varovali své hostitely: „Utíkejte, bude to strašné!

Nikdo tomu nechtěl věřit a nerozumněl o co jde. Ty vzniklé silniční překážky prokoukly až později malé děti: Kdo měl na autě (anténě, či klice) bílou stužku, ten nebyl zastavován a prohledáván. I na opuštěných domech si Srbové dávali tyto stužky pro případ, aby četníci nedrancovali jejich srbské domy. Symbolicky se jednalo o svadbu – matky Srbie s novými krajinami.

Dne 19. 8. ve 3 hodiny ráno, tedy následující noc, odzbrojili srbští policisté svých pět českých a chorvatských kolegů a vzali je jako rukojmí ssebou do vesnice Bijela. I ty staré karabiny ssebou vzali. Při cestě vypálili dvě tromblónské miny na radnici, která v noci stála většinou prázdná. Také vzali automobil lokální rozhlasové stanice s důležitými aparáty.

Dne 21.8. v 2.55 spadly první granáty na Daruvar -9 kusů- do konce listopada jich bylo 2100.

26.8. spadl granát do dvora košíkáře a zabil jej a jeho dceru. Cesta na východ a na jih byla přeseknuta a pacienti, kteří chtěli do 23 km vzdáleného Pakracu do nemocnice, museli do 50 km vzdáleného Bjelovaru. I na ostatních cestách byly přepady a kradení aut. V případě, že někdo jel se služebním autem, musel toto odevzdat a dostal už připravený formulář: Převzato od Milicie SAO Krajina. Vše bylo dobře připraveno.

Mezitím dostali ostatní policisté automatické zbraně a první dobrovolníci se hlásili. V Dalitě byly na dva náklaďáky přivařeny a přišroubovány ocelové desky, které sloužily jako ochrana před snajperisty, kteří byli zvlášť při změnách šicht ve slévárně aktivní.

Minometový útok v sobotě 31.8. se nepodařil: Deset četníků stálo nad Daruvarem okolo jednoho minometu a napili se. Pak se stalo, že jeden vstrčil granát obráceně do hlavně. Když se nic nestalo, přišel k tomu jeden druhý a hodil do hlavně ještě jednu správně a zapálil i tu první. Obě explodovaly ještě v hlavni i tuto roztrhaly. Jen čtyři těžce zranění to přežili.

Za to se pak příští den, v neděli, „pomstili“. Toto byl pro Daruvar smutný den. Ve 4 hodiny ráno byly napadnuty Dolani, většinou Čechy obydlená vesnice jižně od Daruvaru. Aby se obyvatelé před různými překvapeními a zápalným náložím bránili, postavili se požární hlídky. Ale ozbrojení srbští sousedé tyto přelstili, přemlátily je a svázali obyčejným železným drátem. Jeden hlídač, bráníce se intenzívněji byl usmrcen. Jeden z hlídačů byl nadaleko znám, jako veselý harmonikář. Tomuto byl pravý loket smrskán, „aby více nehrál ustašské písničky“. Tento Čech hrál, co si kdo přál, české, srbské a chorvatské písničky. Nyní byli všichni Nesrbové v očích Srbů ustaše.

Když pak přišla z Daruvaru posila policistů a dobrovolníků a četníky z vesnice za dvě hodiny boje vyhnala, našla těch 6 nahých a svázaných a jednoho mrtvého na cestě.

Odpoledne pak napadali četníci znovu, tentokrát ze severu, z vesnice Batinjani. Zde přišel jeden policist z Bjelováru o život. Do večera pak přišli ještě čtyři obránci o život a deset jich bylo zraněno.

Týden před nápadem na Dolani bylo napadnuto Ivanovo Selo, nejstarší česká vesnice, ležící v okresu Grubišno Polje. Mezitím byly hotovy a vysílány reportáže televize a každý zde věděl o brutalitě četníků. Někteří si pak vzpomněli na Šešeljovy věty před dvaceti měsíci.

Poněvadž si obyvatelé Dolan stěžovali, že mají četníci volný vchod do kasárny JNA v sousedním Polomu, slíbili důstojníci, že se to více stávat nebude. Vojenští kurýři, kteří museli odcházet s poštovními zásilkami do daruvarské pošty, dostávali nyní policejní doprovod.

Československý svaz z Daruvaru se hned po první oběti českého původu dne 20.8., sedlačky z Ivanova Sela, obrátil na tehdy ještě existující československý stát a OSN. Z OSN nepřišla žádná reakce a z ČSFR přijela 3.9. parlamentní delegace vedená paní Dr. Viktorií Hradskou Lapidární konstatace této zněla: „Vše, co se zde děje, má jen jeden cíl – vyhnání nesrbského živlu“. Delegace nabídla kompletní exodus Čechů(!), jakoby bylo vše „někde připraveno“.

Dokonce se ohlásil pan president Havel telefonicky a slíbil každou možnou pomoc, mimo vojenské. Ve Vojvodině žije 35.000 Slováků a tito by se mohli stát rukojmím Srbů. Delegace měla jen „český mandát“ a každá protisrbská akce by mohla burcovat separatisty v Bratislavě. Pro tento stav delegace měl Svaz porozumění.

Poněvadž normální vyučování ve školách nebylo možné a předsedkyně Svazu, Eleonora Janotová byla zároveň ředitelkou školy, došlo k dohodě o vyslání dětí do ČSFR a tím se umožnila další výuka a medicínská záštita.

Už 13.9. bylo prvních 300 dětí na cestě do Česka. Do konce září odjelo dalších 1200. Toto a události v Dolanech měly za následek, že se do krízního štábu hlásilo veliké množství Čechů jako dobrovolníci pro obranu obcí. Jenomže neměl nikdo zbraně.

S ukradenou rozhlasovou vysílačkou se občas Srbové ohlásili. V jednom vysílání se pochlubili, co mají v plánu. Dne 16.9., dni města, přijede Milan Lončar, do nedávna komerční ředitel pivovaru, na bílém koni do „osvobozeného“ Daruvaru. Dále se plánuje veliká slavnost, při které se bude péci na rožni vůl a bude se tancovat srbské kolo.

Samozřejmě nechtěli obyvatelé Daruvaru a okolí na tuto „událost“ čekat. Vědělo se, že se v kasárně Polom, 3 km od středu města vzdáleném nachází mnoho zbraní, poněvadž se odtuď i četníci ozbrojovali. Vědělo se také, že je tam asi 60-70 vojáků a mezi těmito 30 regrutů z Kosova a Makedonie. Dobrovolníci přepadu této kasárny z Daruvaru – jich 20 - byli špatně ozbrojeni. Většina měli jen lovecké flinty a jeden dokonce jen pračku. Hlavní střelní moc vycházela od dvaceti gardistů z Garašnice, ale tito neznali terén. Domácí znali každý keř a každou díru v ohradách. A tak byla kasárna v pondělí 16.9. ve 4 hodiny napadnuta. Boj trval až do poledne příštího dne. V devět hodin dopoledne 17.9. se podařilo prvnímu regrutovi „se vzdát“. Většina četníků utekla tajnými podzemními chodbami, o jejichž existenci nikdo z domácích nevěděl. Bilance: 7 gardistů a 5 domácích vítězství zaplatili životem.

Ve městě byli obyvatelé během těchto bojů většinou skrytí, poněvadž se město nacházelo pod stálou minometnou palbou. Ostatní obránci museli odrážet dva pěší útoky ze severu.

Ještě téhož dne bylo vysíláno ultimátum pro útočníky na kasárnu, kde se hrozilo, že letectvo tuto napadne. A tak nezůstal nikomu čas dobyté zbraně obdivovat. Srbské letectvo napadlo Daruvar už v neděli se šesti raketami a nepočítanými kulometnými salvami. Nyní hučely sirény stále na poplach. Dobytou kasárnu napadly letadla vícekrát. Jednou byla hozena kazetová, či tzv. implozivní bomba. V šesti stech metrů vzdušní vzdálenosti, ve vesničce Šibovec explodovala v rukou jedné sedlačky igelitní nákupní taška – o uších nemluvíce. Takto působí tento produkt Made in Sweden.

Tři následující noci byli všichni obyvatelé okresu – vlastníci traktorů vyzváni přijet s povozem do kasárny a pomoci tuto vyprázdnit. Tedy neměl se čas ani počítat. Některé zbraně byly v součástkách a různých bednách, jako n.př. třídílné Stinger-rakety a tím se dostaly na různá místa. Než se to pak pochopilo, prošlo i několik týdnů.

V kasárně existovaly jedna nadzemní a dvě podzemní haly. Do té dolní se gardistům podařilo vniknout teprv, když se pozvali odborníci firmy Peguot z Francie, kteří tyto trezorová vrata budovali.

Konečně měl Daruvar možnost odpovídat na minometné útoky. Tři haubice se postavily okolo města a minomety stály také k dispozici. Dokonce jedno raketní dělo s dostřelem 40 km bylo činné.

Hned po dobytí Polomu byl Daruvar bez veškerého spojení se světem. Relé na hoře Psunj nad Pakracem bylo rozbito a okresy Pakrac, Daruvar a Grubišno Polje zůstaly bez spojů. Zároveň přestala téci i voda, poněvadž se nádrž na řece Pakře a filtry nacházely na okupovaném území. Pakrac byl v této době už tři neděle bez vody.

Vojvoda Šešelj, vůdce četníků, navštívil Bastaji, Voćin und Miokovićevo (nyní Đulovac) a tam znovu povzbuzoval své Srby hovoříc, že Češi, předávajíce 1938 Sudety bez boje Hitlerovi, jsou zbabělci. Výsledek tohoto povzbuzení byl, že četníci dne 21.9. napadli vesnici Ivanovo Selo a obyvatele této přivedli do středu této. Několika se pak podařilo přeci jen utéci. Než ale stačili přivolat pomoc zabili četníci – většina z okolních vesnic - sedm obyvatel, jednoho dokonce podřezáváním, jen aby ostatním svou brutálnost ukázali.

Příští den, 22.9., byl zase Daruvar na řadě, poněvadž odtuď přišla pomoc pro Ivanovo Selo. Šesnáct raket explodovalo v centru města. Jedna anker-bomba (Made in Sweden) srovnala jeden dům se zemí a třítunový náklaďák, stojící vedle, přistál na kiosku, ve kterém se prodávaly ryby.

Ale obrana města byla stále více organizována.

24.9.: Četnický útok na Daruvar a Sirač - 1 mrtvý, 3 zranění obránci. Útok byl odražen.

27.9.: Srbové to zkusili ještě jednou, ale tentokrát ztratili jednu velmi vážnou kótu, zvanou Kalvarija I.

28.9.: Obrana si troufla postupovat dále a z Vezmarovy Kuly, jednoho kopečku, východně od města, četníci už více nemohli ostřelovat Daruvar.

29.9.: Od četníků byla vyčistěna vesnice Miljanovac, jižně od Dolan.

Od nyní byly nejtužší boje vedeny jižně od Pakrace und Lipiku. Jedna část daruvarské obrany tam šla vypomoci. Masivním útokem tankové divize JNA z Banja Luky s nečetnými T-80 se podařilo Srbům zabrat Lipik. V bělehradské televizi byl vysílán obraz jednoho mrtvého „kurdského žoldnéře“ a většina obyvatel v tomto mrtvém poznala spoluobčana, kterému všichni říkali Gadafi. Tento přišel před osmi léty jako „Gastarbeiter“ z Lýbie a pracoval nejdříve jako číšník v hotelu. V posledních dvou letech si pořídil cukrárnu a nyní tuto i bránil. Dále se z Bělehradu slyšelo, že v bojích o Lipik zahynulo 200 ustašů. O jaké ustaše se jednalo, viděli obránci z kopečků západně od Pakrace, z české vesnice Prekopakra: V ergele Lipik bylo 400 lipických šimlů. Ten masivní útok tanků JNA měl udělat místo pro nákladní auta, které by tyto koně odvezli (či ukradli) do Srbska. Poněvadž bylo málo místa pro všechny koně, tak se jich polovina postřílela.

6.10.: Celé Daruvarsko bylo vícekráte přelétáno a v 10.45 hodin byla napadena vesnice Sređani. Zde se nacházela drůbeží farma a plynová cisterna. Jedna raketa byla vystřelena i směrem do kostela, ale zabořila se vedle, aniž by explodovala. Kostel byl jako každou neděli v tuto dobu plný. Farma a plynová nádrž vyhořely.

7.10.: V Sirači byly shozeny dvě kazetní bomby.

8.10.: Dalších 20 kusů 82mm minometních granátů padlo na Daruvar. Pomocník lékařů Herout (56), Čech, kterého znal skoro každý Daruvarčan byl jedním granátem zasažen.

13.10.: Obraně Daruvaru se podařilo sestřelit první letadlo! Pilot se zachránil padákem a byl zajat v blízkosti končenických rybníků.

Drobné útoky se už nepočítají. Mezitím bylo autobusy přehozeno 1500 dětí do Česka. Při organizaci odvozu se zjišťovalo jen jméno dítěte a adresu rodičů. Národnost nikoho nezajímala. Přesto si někteří všimli, že si tuto cestu zvolilo šest dětí ze srbských rodin.

Na pakracké frontě se obráncům podařilo zabrat velmi vážnou vesnici Bujavica, kde tito převzali ohromné množství munice a haubic. Tyto boje vázaly i srbské letectvo. Zároveň bylo v Daruvaru mlhovito a občané této možnosti využili a očesávajíc okolní vinohrady se nadýchalo svěžího vzduchu. Za to byl Sirač skoro každý den cílem minometů a letadel.

Teprv 27.10. byl zase Daruvar na řadě s minometnými útoky. Zde si občané už zvykli na život bez vodovodu. Díly města bez studní byly zásobovány cisternami.

Dne 29.10. bylo letectvo aktivní, zvlášť severně od Daruvaru, kde nepřítel tušil munici z Polomu a poněvadž dostal informace, že obránci z Daruvaru, Grubišného Pole, Virovitice a Bjelováru plánují ofenzívu na Bilogoru. Informanti seděli všude. Jednou se stalo, že letectvo bombardovalo pivovar a krátce po té, dříve než zaznělo odvolání, se tam procházela paní Lončarová, manželka komerčního ředitele a hlásila zásahy telefonicky do Voćinu!

Munici špioni nenašli, ale ofenzíva začla 2.11. Dne 4.11. vysypalo dokonce 30 letadel svoje náklady po daruvarském okresu.

V protivném tahu věděli obránci Daruvar správně, že akcí čistění Bilogory, se budou četníci stahovat a táhnout na Daruvar. Tedy byly mosty přes Ilovu srušeny. 7.11. se Srbové opravdu pokusili napadat Vezmarovu Kulu nad Daruvarem, ale marně.

Téhož dne 7.11. házely letadla nad Daruvarem, Brestovcem a Siračem balíky, které se většinou ve výšce rozvinuly a jako babí léto padaly dolů. Které se nerozvinuly, se rozpadly při nárazu o zem a z těchto kypěla pavučinová hmota. Obyvatelstvo bylo hned varováno, zvlášť zbytky dětí, aby na nic nehmatali, co padá z nebe. Už první chemické analýzy ukázaly: Vlákno složené z šestihraných buněk, jeden High-Tech-Produkt, nikterak z Jugoslávie! Buňky měly velikosti 0,01 - 0,2 mm, tedy v rozmezích infračerveného záření, což mělo brzdit ozvěnu tímto zářením vedených protiletadlových raket. V buňkách by bylo možné trasportovat i nervové plyny, bakterie a viry. Nějaký západní chemický koncern (Sweden,Arle?) měl smlouvu s devizně hladovými generály JNA o experimentech s novými zbraněmi a jejich vyzkoušení v bojových podmínkách. Nyní seděli pokusní králíci ve sklepích a kroutili hlavou nad experimetátory. Hezký svět, že!

Stejného dne se rozhlasem obrátil vládní oplnomocněnec pro Daruvar, Jezerčić, k Srbům: I když je už celému světu, mimo pár dobrodruhům v Bělehradě, jasné, jak tato válka dopadne, zůstává záhadou, proč se na obraně své vlasti nezúčasťňují i občané srbské národnosti, chápajíc, kde se jejich domy nacházejí a za co by bojovali. Nenutím nikoho a ještě méně prosím. Volám všechny, kteří Chorvatsko svou vlastí jmenují, aby se opřeli okupantům a agresorům.

Od 8.11. byla obrana tak organizována, že každý lokalizovaný minomet, či dělo, za jeden vypálený náboj dostával 10 nazpět.

11.11.: Jedna letadlová raketa trefila daruvarskou trafostanici a město bylo několik hodin bez proudu. Celkem padlo tohoto dne asi 100 různých projektilů na Daruvar.

12.11.: Dvě vesnice severně od Daruvaru byly očištěny od četníků, a letectvo hodilo tři ankerové a jednu kazetovou bombu. Poněvadž byla protiletecká obrana také organizována, byly bomby pouštěny z výšky 3000 metrů a nic se netrefílo.

Dne 13.,20. und 30.11. se pokoušeli četníci z východu a ze severu napadat Daruvar. Během těchto útoků evakuovali srbské jednotky obyvatelstvo vesnic okolo Bilogory přes Zvećevo, Buje a Okučani do Bosny.

5.12.: Větší část vesnice Batinjani byla od četníků vyčištěna.

9.12.: Zbytek Batinjan, Vukovja, Gornje Vrijeske a Dobre Kuće, vše vesnice severně od Daruvaru byly osvobozeny. Proč to bylo tak těžké, vidělo se teprv po dobytí a nálezu tajných podzemních chodb. Skoro každý dům se sklepem byl skladem munice a potravin na více měsíců.

10.12.: Byly vedeny těžké boje o Bastaji a Bastajska Brda.

13.12.: Východně od Daruvaru byly osvobozeny vesnice Pakrani a Bijela a po 53 dnech tekla znovu voda vodovodem. Rychle se ale zjistilo, že do záchvatního bazénu na řece Pakře četníci házeli svoje mrtvé kamarády, aby vodu učinili nepoužitelnou.

14.12.: Konečně byly Bastaji a okolní vesničky osvobozeny. Zase se našlo v každém domě zásob všeho možného pro dlouhou válku.

15.12.: Poslední quadrátní metr okresu Daruvar byl osvobozen. Ale na město padali ještě stále granáty, i když řídčeji. Do tohoto dne padlo 44 obránců Daruvaru. Ve Voćinu, severovýchodně od Daruvaru bylo poutní místo a toto bylo už dávno přetvořeno do muničního skladiště a nyní bylo toto vyhozeno dohromady s 35 rukojmími do vzduchu.

Za jižní hranicí okresu Daruvar, blízko Sirače se nacházela silně opevněná vesnice Grahovljani. Toto bylo už za druhé světové války tvrdým ořechem pro partyzány. Odtuď byl ještě stále odstřelován Daruvar a Sirač.

Ve dnech 18.-20.12. dleli v Daruvaru evropští pozorovatelé, zde zvaní zmrzlináři kvůli bílým uniformám, ale většinu času provedli ve skrýších, jako i ostatní obyvatelé. Tito se nalepili na bělehradskou propagandu a hledali koncentráky se srbskými dětmi a stroje na salámy, které se z těchto dělají! Na takové hlouposti utrácel OSN a ES peníze.

Do 18 hodin v pátek dne 3.1.1992, dobu 15. příměří, jmenované „Sarajevské“, neprošel den bez vzdušného poplachu, i když byly napadány jiné části okresu a zvlášť Pakrac. A některé bomby našly cestu i do Daruvaru. Takto prošly i Vánoce. Teprv 27.12.91 dostal Daruvar čistou vodu a navečer byly některé ulice osvětleny.

Nejjasnější osvětlení zažil noční Daruvar 1.1.1992 v 23.55 hodin , když začalo první noční bombardování. Magnesiové padáčky udělaly z noci den, že v okolních vesnicích začali kohouti zpívat. Radioamatéři světového klubu „Jan Hus“, zrovna jako všichni obyvatelé zapojeni do obrany, slyšeli a zaznamenávali rozhovory pilotů. Tentokrát rozuměli jen málo. Piloti byli rusky hovořící Kubánci. Útok byl perfektně proveden na budovy sanatoria, kde agresor tušil ubytované chorvatské gardisty. Tito ale spali, jako již před padesáti léty v českých školách. S touto „drzostí Chorvátů“ nepočítali ani Srbové.

To „Sarajevské příměří“ platilo více méně až do příchodu vojáků OSN 15.7.1992, kdy tito převzali zodpovědnost. V té době se válka už přestěhovala do Bosny.

Nyní se v Daruvaru občas mohli vidět Srbové v parádních uniformách s revolvery v doprovodu vojáků UNPROFORa, kteří dávali pozor, aby někdo na ně neplival. Že by každý druhý měl skončit před soudem, to chudáky z Kanady, Nepálu, Argentíny, nebo Jordánu nesmělo zajímat. Oni měli jen mandát dopustit Srbům návrat. Když se některému rozsvítilo a začal se stydět, byl hned překomandován domů.

Do léta 1993 se vrátilo 500 Srbů. Někteří přišli, otevřeli chladnici a zasmrděla celá ulice. Na lamentování sousedů odpovídali drze: „A proč jste se bránili?“ Nic nerozumící Jordánci dávali pozor, aby se nikomu neubližovalo. A nejen to. Tito Srbi i dále hrozili svým českým sousedům s odsunem, jako ba si byli jisti, že je to „hotová věc“.

A co zbývalo autorům této neuvěřitelné války?

Postaráme se o to, aby o slavonských Češích nikdo nevěděl.

Seriál

  1. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak I.
  2. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak II.
  3. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak III.
  4. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak IV.
  5. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak V.
  6. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak VI.

Podobné články

Další články autora

Autor : Radouš Benák 🕔16.01.2004 📕13.938

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře