Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak III.

Autor : Radouš Benák 🕔16.01.2004 📕13.536

Seriál

  1. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak I.
  2. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak II.
  3. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak III.
  4. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak IV.
  5. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak V.
  6. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak VI.

Podobné články

Další články autora

Komunisté

 

Benešova výzva, „přijďte do staré vlasti, místa je dost“, šla slavonskými vesnicemi od úst k ústům a v létě 1947 podal Beneš v Bělehradě oficiální návrh na přestěhování všech Čechů do staré vlasti. Tito, snažící se úporně dělat nezávislou politiku, toto odmítl, protože viděl, že je to diktát z Londýna a Moskvy. Do roku 1948 se na tuto cestu přece jen vydalo asi 6000 lidí. Procentuální podíl Čechů v okresu Daruvar spadl z 25 % na 18 %. Velmi dobrá spolupráce obou států do 1948 umožnila znovuotevírání škol a všeobecná kulturní výměna čekala jen na lepší dopravní spoje. To se však zhroutilo „pohádáním“ Tita se Stalinem a pronásledováním titových stoupenců v Praze. Někteří reemigranti se rozdělili na titoisty a stalinisty a začínali po sobě v Praze i střílet.

Většina důstojnického kádru brigády odešla do ČSR, jako například komunista Vojáček-Taras a několik jich zůstalo a bylo převzato jugoslávskou armádou. Tím byli znovu politicky schopní pryč z Daruvaru. Kdo chtěl dělat kariéru, musel vstoupit do KS a tam byly všechny nacionální roztržky zakázané. A tak zůstali rolníci znovu sami se svými problémy. Slovo demokracie slyšeli někteří v těch ještě ojedinělých rozhlasových přijímačích, podobně jako slovo komunista slyšeli teprve nedávno od čerkézů: Přepad těchto hord probíhal tak, že většinou jel nějaký civil na bicyklu a řval: „Čerkézi, čerkézi!“ Kdo měl zdravé nohy, běžel do lesa. Matky s dětmi. Dospělí s kravou. Jen ti staří, nepohybliví, čekající tak jako tak smrt, zůstávali. A vypravovali, co viděli. Když nějaký kozák našel peřinu, tak ji roztrhal a křičel: „Vy Buržui! Kamunjist njičevo njema!“

Podíl srbského obyvatelstva stoupl nejen odchodem Čechů, ale i vyhnáním Němců a Maďarů z vesnic jako Hrastovac nebo Imsovac, kde před válkou žili. Srbové z Bosny a Srbska převzali jejich domovy.

Vojenské zbraně byly sebrány, ale v srbských vesnicích Slavonie, Banije a Liky byly ponechány. Jednu zbraň zde vlastnit bylo už za tureckých časů věcí mužské cti. To bylo jako vyznamenání. Zestárlí janičáři se směli usazovat v hraničních oblastech a tam zakládat rodiny. Tento pohled na mužskou čest se zachoval podnes. Teď, druhou světovou válkou, se to nemohlo změnit. A konec konců, právě v horách schované zbraně byly původem úspěšné partyzánské války.

Proces kolektivizace v zemědělství se zde, na rozdíl od ostatních států Východu, vůbec nedařil a byl už v roce 1948 prohlášen zbytečným. Jen ve velkých továrnách se pracovalo podle plánu až do roku 1962. Stále více propagovaný systém samosprávy nyní potřeboval nový ekonomický rámec. Hospodářská reforma z roku 1964 osvobodila nejen závody a obce od centralistických pout, ale povzbudila i svobodu myšlení. Dokonce byl jednotlivý občan pobízen se politicky vyjadřovat, bez rozdílu, zda je ve straně, či ne. Hlavně že byl registrován jako volič, což se interpretovalo jako příslušnost k socialistické a dělnické společnosti. Dokonce měl při volbách možnost výběru mezi několika kandidáty. Strany nebyly povoleny, ale v některých volebních okresech se na volební listině našlo až 8 kandidátů a někde byl zvolen nestraník.

Toto období bylo v Daruvaru, ba i celé zemi dobou rozkvětu. Asfaltování cest přiblížilo Jugoslávii blíže Evropě. Kanalizace, vodovod a plynový rozvod se všude zrychleně stavěly. Stát se do takovýchto záležitostí obcí a občanů nemíchal. Vědělo se, co je záležitost federace, zemí a obcí. Těch 9 % daní se hned při výběru dělilo a zhruba 2 % šly do Bělehradu, 4 % do Záhřebu 3 % zůstávaly v Daruvaru. S tím se dalo plánovat a něco začít.

Ale intervence Varšavského paktu v ČSSR probudila staré komunistické betonové hlavy a v roce 1970 byl sen dosněn. Na 8. kongresu Svazu komunistů 1969 si „staří partyzáni“ stěžovali, že „zelení usmrkanci vydělávají více než ti, kteří za stát krváceli“, ale zamlčeli, že tito pracovali i 16 hodin denně a neseděli celé dny v hospodách. V Slovinsku a Chorvatsku byl podíl těch, kteří se spoléhali na ekonomii a píli, daleko větší než těch, kteří „mlátili stranickou prázdnou slámu“. Tím se tam hospodářství radostně rozvilo. Lidem se dařilo lépe. Ta závist, která pomohla komunistické ideologii zapouštět kořeny, zase zvítězila. Slovanské dědictví, závist (už v pradávných časech byl u slovanských národů zvyk, že se majetek dělil na všechny potomky. U anglosaských národů dědil nejstarší syn vše), dělala slepým. Dokonce tak slepým, že se nevidělo, jak stále více Srbů přicházelo k nemovitostem: Dědické daně byly 30 % a prodejní 10 %. A tak se z otce na potomky více prodávalo. Při tom se ale málokdo díval na „přídavek“ zákona. A ten říkal, že v případě, že je nemovitost laciná, má stát prvotní právo koupi. Když se to pak po deseti letech zapomnělo, tak se vedl v katastrálních knihách nějaký nový majitel – Srb.

Aby se to vše i politicky kamuflovalo, nafoukly se zbytky ustašů a chorvatský nacionalismus. Některý skončil na Golom otoku (Pustý ostrov) a jiní byli vyhnáni do ciziny. Dokonce i pomocí pracovního úřadu se zbavovalo nekonformních elementů – když už tak propaguješ kapitalistickou píli, tak si běž k těm pilným Němcům, se ve vtipech nadhazovalo.

Na podzim 1970 navštívila Daruvar skupina z pracovního úřadu Severního Porýní-Westfálska. 40 nezaměstnaných bylo pozváno k „odvodu“ a 15 jich německý doktor uznal za „dostatečně zdravé“. Úřední daruvarský lékař Bulajić byl této eliminaci přítomen a nadával: „Takto ostrá kritéria jsme nežádali ani pro naše gardové vojáky!“ Mezi těmi 15ti „šťastnými“ nebyl ani jeden Srb.

V ústavě, která vznikla plebiscitně (návrhy jednotlivých občanů) v letech 1966-69, byla věta: „Jugoslávie je společenství rovnoprávných národů. Menšiny neexistují.“ Toto zapáchalo mnohým, ale ten hospodářský decentralismus byl v očích starých komunistů hříchem. A tak se začalo pracovat na nové ústavě, která se pak nazývala „demokratický centralismus“ s centrem v Bělehradě. Aby to bylo všem jasné, pustila se UDBA (tajné služba) na delší řetěz. Tito byl ještě zde, ale jen tělesně. Takzvaná rotace špičkových funkcí konec konců znamenala, že se žádný „demokrat“ s jádrem některého problému nestačil seznámit.

Existovaly osoby, které tuto hru prokoukly a skoro vše pokazily. Stane Dolanc, Slovinec, reformoval UDBU po německém (!) vzoru. Funkci, kterou koná v SRN vojenský MAD (Militärische Abschirmdienst), by v Jugoslávii konal KOS (Kontraobavještajna služba) a Verfassungsschutz (Záštita ústavnosti) by byla jako v SRN v rukou lokálních činitelů. Pro Slovince to bylo velmi důležité. Někteří příslušníci UDBY z Srbska se chovali jak rozmazlení uličníci a nad jejich přítomností a hlavně financováním se v Ljubljani kroutilo hlavou. Jejich záměna Slovinci byla logická a prošla bez problémů.

Ale v Daruvaru a zvlášť v krajském městě Bjelovar bylo po tomto Dolancově ediktu mnoho problémů s národnostním klíčem. Dvě volná místa by si musel rozdělit Srb s Chorvatem, ale to bylo nemožné. A tak se „nahoře“ rozhodlo, balkánsky tradičně z trucu, obě místa dáti Čechům. Jako každý, kdo ztratil dobré bydlo, nechtěl „rozumět“, proč a zrovna Čechům, kteří v celém kraji Bjelovar čítali necelých 8 % obyvatel. A tak se kdekdo chytal každého stébla. V archivu někdo našel telegram z jara roku 1943, který oznamoval příchod asi 1500 srbských sirotků do českých vesnic v okolí Grubišného Pole. Tito osiřeli při ofenzívě v bosenské Kozaře. Původně měly být tyto děti poslány do Říše, ale kvůli rozbitým tratím „zakotvily“ mezi Čechy, kde se pak mnohé dočkaly konce války. Ale na telegramu byl podepsán Waldheim. A tak vznikla aféra Waldheim. Cílem nebylo „demaskování“ rakouského presidenta, ale chtělo se dokázat, že Češi spolupracovali s Němci a Ustaši. I fakt, že tento telegram byl psán na českém psacím stroji, měl fungovat jako důkaz. Ale nic nepomohlo. Výstřel zamířil na jinou stranu. A tak dostali tito agenti zaměstnání u armády, aby Srbi měli aspoň nějakého andílka v Bjelovaru.

Modré tabulky s nápisem „Pozor! Vojenská oblast. Cizincům přístup zakázán“, se začaly stavět před každou srbskou vesnicí, která neležela na nějaké hlavní silnici vyznačené na mapách pro autoturisty. Tato taktika začínala odrazovat i domácí milovníky přírody. Aby se vyhnulo nepříjemnostem, přestávaly se pěstovat i některé společenské kontakty s těmito vesnicemi. A to byl velmi prozíravý plán – lidé, kteří se neznají vzájemně, jsou si konec konců cizinci. Jakoby se připravovaly nové hranice.

Od roku 1985 se vídalo v okolí Daruvaru mnoho vojenských stavebních kolon, převážejících zeminu a stavební materiál. Aby se věc zakryla, šuškalo se o stavbě protiletadlových raketových základnách. Na armádu se většina lidí dívala jako na pilíř stability, ale role srbských vesnic se přehlížela. Při každém pravoslavném svátku, svatbě a jiných slavnostech bylo z těchto vesnic slyšet výstřely nejen z ručních zbraní. Někdy bylo slyšet exploze, které mnozí chápali jako výbuchy v kamenolomu, ale kdo tomu rozuměl, věděl, že to byly pravé bomby a granáty. Mnohé letecké cviky říkaly znalcům, že se nejedná jen o obranu země od cizích sil. Ale vše bylo přísně dodržované vojenské tajemství.

K Vánocům přijíždějící gastarbajteři byli na hranicích pohledáváni na kůži kvůli silvestrovským raketkám a u koho se něco našlo, měl u policie poznámku ve spisech. Toto pak vzbuzovalo v duši příslušníků srbské národnosti pocit všemocnosti a lehkomyslnosti. Výrok Miloševiće: Všichni Srbové musí žít v jednom státě, řečený před statisícovým davem dával zapomenut, že poslední válečný protivník právě takovouto větou klopýtl do hrozného neštěstí.

Nezastavitelná inflace a zahraniční dluh v hodnotě 20 miliard dolarů způsobily, že od světové banky přišla hrozba zastavení dalších půjček. Tato hrozba „ukládala“ zveřejnění všech výdajů a příjmů federace. To pak mělo za následek, že vyšlo najevo, že např. skoro třikrát menší Rakousko bez moře má sedmkrát více příjmů z turismu. Komise, která to vyšetřovala, zjistila, že v Rakousku je každý druhý soukromý byt, chata anebo garáž zdaněna jako hospodářský objekt. Když to bylo v parlamentě přečteno, převzal se kompletní rakouský daňový zákon (ten návrh podal jeden černohorský poslanec).

Skoro každý padesátý Srb měl nějaký domeček, ba i vilu na Jadranu, ale žádný Chorvat v Srbsku. A protože se daně podle tohoto zákona platily v místě objektu, vznikla v Srbsku fáma o chorvatských vampýrech – i když 85 % těchto příjmů končilo v Bělehradě. Dalším aktem došlo do bojkotu chorvatských a slovinských výrobků a zabírání poboček chorvatských a slovinských firem.

A to ještě dávno, než někdo věděl, kdo je to Tuđman. Ten, jako bývalý pobočník maršála Tita, čekal jen na příležitost, jak si obléknout jeho parádní uniformu.

Demokracie a Evropa jako záchranné stéblo

Ve všech veřejných zněních se četlo a slyšelo, že je možné tento konflikt pomocí demokratických pravidel řešit. Povolilo se tedy zakládat strany a jednotlivé republiky připravovaly první demokratické volby. Když nejvyšší soud povolil zakládání strany s přídavkem srbská, pak se nedalo nijak zakázat, aby se nezaložila strana s přídavkem chorvatská. Poněvadž se začali hádat a rozdělovat dokonce kumunisté, nezůstalo mnohým voličům vhodných vzorů.

V Daruvaru to ještě nebyl problém. Na náměstí byla vyvěšena ještě vlajka Jugoslávie a vánoční stromeček se stavěl 29., nebo 30. 12., a stál na místě do 8. ledna, dni po srbských Vánocích. Občané českého a chorvatského původu k tomu přikyvovali: Ti Srbové vládli vždy. Ale od nynějška to mělo být jinak. Dne 3. 1. 1990 odřezali dělníci Městské úpravy vánoční stromy – když nesmíme my slavit, tak vy také ne.

Přípravy k volbám v dubnu ukazovaly na těžkopádnost volebního systému. Muselo se nasbírat 500 podpisů, aby se mohla jedna strana ve voličském obvodu registrovat. Jedna skupina občanů, sbírající podpisy pro Chorvatskou demokratickou unii (HDZ), byla od policie pozvána na „rozhovor“, ale registraci nikdo nezakázal. Než se ti na policii pozvaní mohli soudně proti tomuto aktu bránit, byly volby v plném proudu. A tak nastoupili k volbám v Daruvaru jen tři strany: Socialisté (býv. komunisté), srbská socialistická (Šešelj) a chorvatská unie (Tuđman).

Při dvaasedmdesátiprocentní účasti voličů dostal HDZ přes 40 % hlasů, a to by v případě lokálních voleb znamenalo, že by komunisté museli koalovat se srbskými extrémisty. To by bylo pro tyto zastánce „Jugoslávie“ nemožné. I výsledky sčítání obyvatelstva, které probíhalo každých 10 let, ukazovaly zcela názorně: Jugoslávie byla zavražděna v mateřském Srbsku – tam příslušníci, kteří se ve sčítání obyvatelstva registrovali jako „Jugoslávci“, úplně zmizeli, zatímco v ostatních republikách jejich počet rostl.

V druhém kruhu voleb se doufalo, že se větší účastí na volbách dosáhne jasnějšího výsledku. Ale v druhém kole přišlo k volbám jen 66 % občanů a mnohým se zdálo, že srbští voliči volby bojkotovali, dávajíce znamení: My zůstanene tak i tak u moci. Ale právě to mělo za následek, že HDZ mohlo začít vládnout bez koaličního partnera.

A tak se v záhřebském parlamentu (Sáboru) muselo začínat se vším od začátku. Připravovala se nová ústava. Penzijní a sociální konta byla prázdná, a tak se hned nouzově odstraňovaly nepravdy. Jako první nepravda přišly na řadu tzv. partyzánské penze: Existovali dělníci, kteří 40 let vykonávali někdy i tu nejšpinavější práci (jako v daruvarské slévárně) a jejich penze nyní obnášela 90 a 115 DEM (kvůli inflaci se vše počítalo v DEM). Na druhé straně byly osoby, které někde pracovaly 3 nebo jen 5 let. Pak přišly s dvěma svědky před komisi a zde dosvědčily společný partyzánský odboj. Výsledek: 800 až 1200 DEM penze. Takovýto systém s přibývající dobou by nemohl financovat žádný stát na světě.

V Daruvaru byly hospody plné nezaměstnaných mladých lidí a většina jich byli příslušníci srbské národnosti. Dědové a babičky, někdy i otcové, dostávali tyto partyzánské penze a rozmazlení potomci nevěděli co s dlouhou chvílí. Partyzánské filmy, běžící celé odpoledne už dvacet let, sugerovaly, že „praví muži“ se hodí lépe k „vyšším cílům“ než k práci.

Teď, když tyto penze vyschly, věděl se hned původce a vypravovalo se o pocitu „ohrožení“. Jednoduše se ztratil status privilegovaných. V sousedním Pakraci a ještě více v okolí Kninu byla spousta vesnic, kde se donedávna žilo bezstarostně, a nyní byl tento sen dosněn.

Ale zato tam existovala spousta zbraní. Vláda v Bělehradě věděla, že lidé měli spousty deviz na knížkách, i v Srbsku. Aby se ministři i nadále mohli vozit v mercedesech, byli schopni generálům koupit každou zbraň-hračku, musel se vymyslet způsob, jak se k těm devizám dostat. A tak se otevřela skladiště zbraní pro Srby. Kdo od Srbů devizy neměl, tomu se radilo, aby si při příští akci „proti ustašům“ u těchto posloužil: Ustaši mají také spousty zbraní, se vypravovalo.

Dne 27. 7. 1990 se v Daruvaru zakládala SDS, Srbská demokratická strana a při této příležitosti zde dlel psychiatr Jovan Rašković, tehdejší „veliký bojovník za práva Srbů v Chorvatsku“. Zde je výňatek z jeho hovoru: „Děkuji vám. Děkuji vám za tyto výrazy sympatie. Všude a stále jsem takto vítán, což je pro mne znamením, že jsem vešel do vašich srdcí a domovů. Musím vám ale říci, že nejsem váš vůdce, ani nechci tímto být. Já jsem jen sluha, poslušný poddaný srbského národa. My jsme sem do Chorvatska přišli před mnoha staletími, dříve než chorvatský stát existoval. Při sčítání lidu v roce 1898 zde žilo 100 000 Srbů, více než Chorvatů. President Tuđman mi předhodil, že jemu vypravuji jedno a mému národu druhé.To, co vám říkám, to je to jediné a vážné a ne to, co říkám jiným, třebas ten jiný je president..

Ještě stále se věřilo, že takovíto demagogové nemohou v Daruvaru zapustit kořeny.

Koncem září byl v noci chycen patnáctiletý mladík při pokusu strhnout chorvatskou vlajku před policejní stanicí. Po vítězství HDZ přišlo ze Záhřebu nařízení, konečně přejít na federalistický pořádek, který byl v jugoslávské ústavě už v roce 1946 předepsán. Vědělo se, že ve všech státech s federálním zřízením jsou policejní a soudní záležitosti v republikových rukou, že v bavorském Pasově vlaje bavorská a v Dortmundu westfálská vlajka.

Chycený mladík diktoval do protokolu, že mu jakýsi pan Kapetanović nabídl sto marek, jestli se mu to podaří. Tento pán byl policejně velmi znám, ale jeho finanční příjmy nikoli. Že málokterá pokerová noc v Daruvaru proběhla bez něj, jako vysvětlení nestačilo. Dvě dopravní nehody s mrtvými pozůstalými se mu podařilo bez soudních následků přežít. Pokaždé přijeli ze Záhřebu speciální agenti a „dokázali jeho nevinnost“. Tentokrát dostal 6 měsíců vězení a někteří nezúčastnění věřili, že se přibližuje doba právního státu.

Na konci roku 1990 se stalo něco úplně nového. Ke každoročnímu silvestrovskému bálu v Českém domě tentokrát nepřišla srbská honorace. Ba dokonce si nikdo neporučil srbské kolo k tanci, ale dvakrát se tancovalo makedonské. Bylo to upozornění?

Po premiéře násilí v Kninu ke konci léta 1990, přepadu policejních stanic v bývalém chorvatském korunovačním městě, došlo k podobnému pokusu v únoru 1991 v Pakraci, v bývalé mincovně – to se dalo interpretovat jako hra s dějinnými symboly.

V daruvarské slévárně „Dalit“, pracovali i dělníci z Pakrace. Jednu dělnici uviděli mnozí kolegové v sobotu v televizi. Takzvaná neutrální televize „Yutel“ postavila kamery na mostě přes Dunaj ve východní Slavónii a osádky několika aut se značkami „DA“ tam byly jako uprchlíci prezentovány. V pondělí poté se takto viděná kolegyně musela vymlouvat: „My jsme byli na návštěvě ve Vojvodině a na mostě se nás ptali, jestli se v Pakraci střílí. To jsme potvrdili.“

V dubnu 1991 převzal místo ředitele „Dalitu“ jeden Chorvat. Hned po jeho nástupu byl jeho strýci hozena do kuchyně bomba jako poselství: Jestli se na nějakého Srba jen špatně podívá, tak se to stane i jemu.

Garašaninův sen z roku 1845 dostal za 140 let, 1985, v Memorandu, intelektuálním „Mein Kampfu“, jeden strategický směr. Tento spis byl pak na každoročních kongresech četníků v kavárně Staré Pazovy „obyčejnému Honzovi“ vysvětlován. Při posledním vysvětlování 7. 1. 1991 hlásal vojvoda Šešelj: Ti degenerovaní Zápaďáci sedí před obrazovkou a čumí na zombijárny. Jestli budeme my takovéto věci dělat, tak to nikdo neuvěří. Mimo těch, které to trefí osobně a ti nám udělají místo pro naše Veliké Srbsko.

I v Daruvaru se našli lidé, kteří takovýmto cynikům věřili.

 

Seriál

  1. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak I.
  2. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak II.
  3. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak III.
  4. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak IV.
  5. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak V.
  6. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak VI.

Podobné články

Další články autora

Autor : Radouš Benák 🕔16.01.2004 📕13.536

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře