Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak II.

Autor : Radouš Benák 🕔16.01.2004 📕15.350

Seriál

  1. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak I.
  2. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak II.
  3. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak III.
  4. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak IV.
  5. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak V.
  6. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak VI.

Podobné články

Další články autora

Obec Daruvar

Na západních obroncích pohoří Papuk, v prosředku mezi řekami Sáva a Dráva, leží toto městečko jakoby v ofsajdu světa. Na nejstarším nápise, který je zde nalezen, stojí: DIVO COMMODO RÆ SPUBLIK IASSORU. Minze ze stejné doby, asi 40 n.l., ukazují na první kontakt s římským impériem. Jeden z držitelů města byl Aelius Verus, nevlastní syn císaře Hadriana. AQUA BALISSÆ se jmenovalo tehdy a mimo 47 stupňů horké vody zde zde Římané našli ilyrské plemeno Jasorů.

V 6. a 7. století sem přicházejí slovanská plemena a tito se nezajímají o předešlé rozdělení Říše. Teprv když Frankové na to Byzant krvavě na přelomu 8. století upozorňovali, mohl si některý zdejší Slovan všimnout, že se usadil v západní části Říše a hranice této prochází 180 km východně na Dunaji a Drině.

Ta knížectví a království pak byla automaticky na příslušné velmoci vázaná. Ta knížectví Chorvatsko a Slavónie se spojily pod Tomislavem, který byl v Tomislavgradu, ležícím dnes v Bosně, korunován. Po vymření tohoto plemena nabídli chorvatští šlechticové korunu maďarskému králi.

Část Slavonie v okolí Daruvaru měla dost bohatství. V Pakraci, 25 km jižně byly vydatné stříbrné doly a zde se razil chorvatský peníz kuna – před tím se platily daně v kožešinách kůn a ten stříbrník nejen zobrazoval toto zvíře, než měl i stejnou hodnotu, jako kůže tohoto.

Takovéto oblasti byly vždy cílem dobrodruhů a uprchlíků. Zvlašť z východu, kde vládli byzantští, bulharští a srbští Despotové a jejich titel (česky kníže) dělá ještě po dnes husí kůži na zádech. Ten západní systém daní nebyl také mnoho lepší, ale dalo se přeci jen s pílí lépe přežíti. Slavonie s eolskou hlínou byla už za římských časů zvána „zemí blahobytu“ a s trochu práce se nemuselo hladovět. Dokonce vpád Mongolů (1242-44) přežila tato oblast relativně netknuta, na rozdíl od zemí východně od Dunaje.

V letech 1368-1470 zde na Daruvarsku vládla šlechtická rodina Nelipići. Od 1476 to byl Pětikostelský biskup a od 1480 Maďar Sekelja de Kevand. Tento a jeho následníci byli dobrodruhové, kteří si civilizovaného života nevážili. Zároveň byly přepady Turků každodenní jev.

V roce 1542 končí chorvatsko-maďarská vláda úplně. Řeka Ilova, 10 km západně od Daruvaru, pak byla 150 let hranicí mezi Osmanskou říší a Rakouskem-Uherskem. To mělo pro tuto zem hrozné následky. Jedni ji chtěli nazpět a ti druzí chtěli dále na západ. První turecké sčítání lidu v roce 1566 v tomto prostoru, t.j. mezi Dravou na severu, Savou na jihu, Ilovou na západě a horami Papuk a Psunj, zde našlo 8000 muslimů, 500 katolíků a 4000 pravoslavních. Tedy 5 obyvatel na quadratní kilometr, od kterých sem většina přišla s Turky. Od 1591 vznikl dokonce třicetikilometrový koridor, ve kterém bylo přežití nemožné. Jeden emisař papeže se přišel 100 let po vpádu Turků podívat, „proč nejdou peníze“, a zvěstoval jen zprávy o zříceninách, které hovořily o někdejším bohatství.

V roce 1684 startoval plukovník Leslie z Varaždinu k osvobozování Slavonie od Turků. To se mu podařilo 1691. Tuto zem našli vojáci skoro liduprázdnou. Noví obyvatelé sem přišli z Bosny, kde se Turci začali upevňovat a pozemky násilně zabírali. V okolí Daruvaru bylo místa dost. Jedním takovým „přehazováním obyvatelstva“ přišlo z Kosova asi 2000 pravoslavních (orthodoxních) Vlachů, jedna kompletní církevní společnost Patriarcha Anastasie.

Ale o civilizaci se nedalo mluvit. V polovině 18. století někdo ve Vídni navrhl, aby se země po možnosti předala dřívějším majitelům a potomkům, anebo dala na dražbu. Mnoho pravnuků bývalých majitelů však byli tak zchudlí, že ani číst neuměli, anebo byli do všech světů roztroušeni a od tohoto ediktu nic neměli.

A tak připadl Daruvar 1760 baronu Jankoviću. Rod Jankovićů byl Rudolfem II. odměněn šlechtictvím za zásluhy Mihaila Jankoviće v bojích u Travnika proti Turkům v roce 1588.Tomuto děkuje Daruvar ještě po dnes za svůj vzhled. Za jeho stavitelskou činnost byl už 1768 od Marie-Teresie pochválen. V roce 1787 vznikla i píseň chvály a Piller a Mittenpacher napsali knihu: Iter per Poseganam Sclavoniae provinciam mensibus junio et julio anno 1786 susceptum.

Tedy jediná homogéní společnost v okolí Daruvaru byli spomenutí Vlaši z Kosova. Kvůli těmto se tato oblast i nazývala „Mala Vlaška“ (Kleinwalachai). Ještě podnes jsou Srbové jmenováni Vlaši, což tito cítí jako urážku. K tomu jednu zajímavost: Pocestní v 18. století, kteří se ve francouzské Provenci ptali, kdo žije za Alpami, dostávali odpověď „Lasi“. Když pak ten pocestný Alpy překonal a ptal se, kde žijí tito Lasi, bylo mu ukazováno na východ. Takto dospíce k Jaderskému, zjistil, že tito Lasi musí být Dalmatýnci. Když se dostal přes, tak mu tito Dalmatýnci tvrdili, že za dinarskými horami žijí „Vlasi“. Ještě před 50ti léty se dalo najít pár vesnic v Srbsku, jejíž obyvatelé sebe takto nazývali. Podobné znají obyvatelé severně od Alp a Dunaje s Valachy. Na Moravě existuje Valašské Meziříčí, ale Valaši zde nežijí. Domácí ukazují také na východ. A kdo má strpělivost v hledání těchto, skončí až v Rumunsku. O tamnějších Valaších a Vlaších se ví, že jsou pravoslavní a v letech okolo 830 existovalo v dnešním Srbsku knížectví Raška, její obyvatelé se zvali Rasi a zní to podobně.

Úkazem Marie-Teresie v roce 1763 byli do Slavonie namámeni různí úředníci a řemeslníci. Chybějící infrastruktura, pralesy a močály byly pro většinu osadníků odpuzující. Syn prvního Jankoviće Antuna, Isidor, přišel na začátku 19. století na myšlenku, pozvat osadníky z Čech. Různí šlechticové si ve Vídni stěžovali na nedostatek půdy a přelidněnost. Mezitím zde již pobývali různí úředníci a důstojníci z Čech a tito měli daleko méně potíží se domluvit s domácími obyvateli.

Češi

Jedno prastaré vyprávění, slyšené z úst v padesátých letech 20. století jedné babičky z vesnice Uljanik, česky Leňák, 30 km západně od Daruvaru, znělo takto: Jeden bezzemník, jménem Kudrna, se vydal v roce 1828 na cestu z Čech, z blízkosti Pardubic, s vozíkem tahaným psy do Slavonie. Po třech měsících přišel na místo. Půda se mu líbila. Ale za nedlouho zjistil, že zde sedláci půdu ještě hákují, na místo orají. Kováři tam byli, ale nikdo z těchto ještě pluh neviděli. A tak ten Kudrna znovu zapřáhl psy do vozíku a znajíc už cestu dorazil za měsíc do rodné vesnice. Zde chválil svou novou vlast a hned se vydaly 4 rodiny s ním. Samozřejmně s pluhem.

Agrární reformy v Chorvatsku v letech 1813 a 1850 umožnily vlastnit půdu každému. Domácí obyvatelé s pěnězmi zacházet neuměli. A tak se stávalo, že některý dostěhovalec koupil půl jitra země za lahev kořalky, zrovna jako v Americe.

Problém chybějící infrastruktury se Isidor Janković pokusil vyřešit stavbou cesty z Bjelovaru do Daruvaru. Osm kilometrů před Daruvarem se nacházela a nachází vesnice Končenice a její dřívější obyvatelé, většinou Vlasi, jak sebe tehdy Srbové zvali, tuto cestu nechtěli. Ba dokonce ty stavitele okrádali a jinak práce sabotovali. A tak najal Isidor Janković soukromé policajty s pendreky, také Srby, a ty sabotéry z vesnice vymlátil na jiná místa. Tímto způsobem vznikly vesnice se jmény, jako „Batinjani“, které jsou ještě dnes obydleny většinou srbským obyvatelstvem – batinjati = tlouci, batinjani = „namlácení“. Jednu zprávu o tom napsal pravoslavní pop Jovanović v roce 1850. Později si tento i indirektně na píli Čechů stěžoval.

Do 1851 přišlo sem 770 rodin z Čech. Také první továrna na sklo a druhý pivovar na Balkáně(první byl v Karlovci) zde byly založeny pionýry z Čech. Do konce 19. století narostl úděl českého živlu na 25%. Se stoupající hustotou obyvatelstva potřebovala tato zem i nové sociální struktůry a společenskou reformu. Ty průkopnické duše se začínaly cítil zúženy a od roku 1900 se registrují první vystěhovalci na cestě do Ameriky, Kanady, nebo Argentíny. Do roku 1907 tuto cestu zvolilo 650 vystěhovalců.

Po Berlínském kongresu 1870 začaly Francouzové a Britové podporovat Srbsko a studium ethnologie a geografie Cvijiće na Sorboně byl začátek této spolupráce. Po studiu prošel mnoho osad mimo Srbsko a kde se mohl domluvit a viděl pravoslavní kostel, tam registroval srbský živel. V roce 1888 dlel v západní Slavónii a obyvatelům pravoslavné církve „vysvětlil“, že nejsou Vlaši, než Srbové. Pár let později se příchod dostěhovalců z jiných částí Rakouska-Uherska zastavil, což ukazuje, že následovaly určité diplomatické kroky a intervence Panslavistů.

V první světové válce byli nejen čeští důstojníci a vojáci na ruské frontě a tam zůstali až do 1922 ustupujíce před červenými na Východ. Dokonce chorvatští vojáci chyběli doma. Této situace využil Svetozar Pribičević, srbský unitarista z Chorvatska. Tento cestoval 27.11.1918 v tajnosti do Bělehradu a zažádal u srbského regenta připojení Chorvatska k Srbsku. Tento Pribičević nebyl od nikoho zvolen, anebo poslán. Když se za to 5.12. v Záhřebě dozvěděli a protestovali, byl už Záhřeb plný srbských vojáků a protestující to zaplatili životem.OSN, anebo ES ještě neexistovaly a většina zemí si lízala válečné rány.

Slavonským Čechům to bylo jedno. České země byly 900 let pod německou nadvládou a když tam někdo chtěl dělat kariéru, musel se naučit německy. V Chorvatsku byli Češi cizí, ale ten úřední jazyk byl daleko srozumitelnější. A teď, trochu azbuky ve škole dětem neuškodí. Tak i tak byla většina selského původu a v alfabetismu neviděli životně vážný problém.

Právě tato desinteresovanost pro politiku způsobila, že na ještě více policejních a úředních míst přišli Srbové a pro tyto to bylo samozřejmé. Že se z Království SHS (Srbů, Chorvátů a Slovinců) stala Jugoslávie, znělo hezky, ale že se v ústavě zabetónovala nadvláda Srbů, registroval málokdo. Teprv drobnosti začínaly otevírat oči. Na příklad, když nějaký sedlák na svém záhumku zasadil dva seménka tabáku pro svou potřebu a pak přišli srbští žandáři a zbili ho do krvava, protože měl král monopol na všechen tabák. Zvlášť od 1928, po zabití Štefana Radiće v bělehradském parlamentě (jeho žena byla Češka z Končenic), začalo masívní vystěhovalectví z Chorvatska.

Že směli Češi a Slováci své vlastní školy zakládat, děkovalo se přátelským vztazím Československa a Jugoslávie, které se z dějinných důvodů složili a podepsaly mnoho mezistátních smluv, jako smlouvu o státním občanství, nebo důchodovém pojištění z roku 1922.

Z Čech pak přicházeli knihy, učitelé a peníze. Ba i osobnosti, jako na příklad Alfons Mucha. Tento zavítal do Daruvaru 19.června 1923 a slíbil namalovat monumentální obraz příchodu Čechů do Slavonie. Reprodukce by se měly prodávat ve prospěch české školy. Mistrův slib se neuskutečnil, neboť za svou práci požadoval honorář, zde neslýchaný.

Spolupráci Srbů a Čechů si některý utlačovaný Chorvát vysvětloval jinak. Že pak kardinal Stjepinac přijel na podzim 1939 do Daruvaru, aby tam posvětil Český dům, nepomáhalo. Když začala Druhá světová válka i zde a Hitler instaloval „nový balkánský pořádek“, využili toho Chorváti a české školy a domy zabraly a užívali jako kasárny. Do dolních místností Českého domu přišly koně ustašů.

A kdo zakazuje jinému, aby své děti učil mateřštině, ten je nepřítel. Tím se stali Češi definitívně spojenci Srbů. Jako vždy a všude se i zde našli oportunisté. V některých českých vesnicích se zakládaly Kulturbundy a v Pakraci a Okučanech byly filiály pro nábor četníků.

A ostatní? Už v prosinci 1941 založil Josef Vojáček-Taras, spolu s Pavle Gregorićem nedaleko Uljaniku první partyzánskou jednotku jménem Matija Gubec, po selském povstalci z 16. století. V této byli nejen Češi a Srbové, i Chorváti, Slováci a Maďaři byli členové této jednotky. Do konce 1943 bylo v Chorvatsku 18 brigád a 4 patyzánské divise (v Srbsku jen 4 brigády, které operovaly hlavně v Bosně). V květnu 1943 byl ve vesničce Cikoti v pohoří Papuku založen 1. čsl. Batalión jménem Jan Žižka z Trocnova. V této jednotce se komandovalo česky a na čapkách byly čsl. vlaječky. Tento batalion byl součástí 17. brigády. Dne 9.7.1943 měla tato jednotka ohňový křest. A kdo byl protivník?

Dne 3.7.1943 startoval v Soluně (Thessaloniki) vlakový transport s kompletní pěchotní divizí, vedenou v dějepisných knihách na Balkáně jako 187. pěchotní divize.(V německých archivech se tato divize vzpomíná teprv od října 1943!) V Solunu se léčili zranění z Afrikakorpsu a sem přišla i posila, která však do bojů v Africe více nezasáhla. Od 250.000 zajatých z Afrikakorpsu se zachránilo jen několik Rommelových důstojníků. Přesněji řečeno, tito se u Montgomeryho vykoupili. Cena byly tři vagóny zbraní pro 15. Kozacký korpus generála Pannwitze. Dne 5.7. byly tyto vagóny britských zbraní, převážně STEN 43, v Bělehradě odpojeny.

Ale transport byl v Gradišce skončen, protože odtuď, až do Okučan byla trať na více místech vyhozena do povětří. Tedy se rozhodlo v Kapele odbočit na sever do Požegy, odtuď „pěšky“ do Pakrace a pak zase dál vlakem. Ten problém, že trať Pakrac-Banova Jaruga nesnáší velkou zátěž, se chtělo vyřešit tím, že by se tanky poslali napřed a doprovod s pěchotou později. Tato operace probíhala 8.7. od prvního svítání až do večera.

Z jižní strany byl tento transport pozorován 12tou partyzánskou divisí a ze severu to pozorovala už zmíněná 17. brigáda. Čsl. batalion držel pozice v údolí u vesničky Koturić pro pojištění případného nápadu ustašů z Daruvaru přes Zaile. Jinak se jen čekalo na povely. Partyzáni obdivovaly ty africké uniformy a snili o střevících, které viděli na nohou Němců. Mezi jednotlivými tanky byla mezera 100-200 m a pak mezi náklaďáky s děly a kuchyněmi kvůli strašnému prachu ještě více. Nakonec šla pěchota a mezi každou kompanií od 600 mužů byly mezery až 5 km, jen aby se chránily plíce těchto.

Když pak ale procházela poslední kompanie tak to ti bosonozí nevydrželi a nečekajíce povely, vrhli se na kořist. Po pár výstřelech a dvaceti minutách vyměnily zbraně, uniformy a boty majitele. Německá kompanie pak přišla do Pakracu v košilích, spodkách, bosích nohou a hodnosti se daly spíše rozeznávat v různých hnědých odstínech ze zadu.

Těžko je opsat všechny reakce, které po této „ostudě“ sledovaly. Nejen pro Paveliće, který se 29.4. na «Arbeitsbesprechung» v Berlíně chlubil, že v ofenzívě mezi lednem a partyzány potlačil. Při tom se mu podařilo Hitlera přesvědčit, aby náborové filiály četníků v Pakraci a Okučanech zavřel. (Na druhé straně se podařilo srbskému premiérovi Nedićovi Hitlera a Stevensona přesvědčit, aby se nověformovaný kozácký korpus nasadil ve Slavonii, čím by mu „tam zůstal politický prst). Tentokrát musel Pavelić dokonce přiznat, že byli Srbové lepší spojenci, poněvadž tento transport projel celým Srbskem bez poruch.

Pro náš čsl. batalion byla Pavelićova reakce nevážná. Vážnější byla reakce Němců. Než se připravila další ofenzíva, pro kterou bylo potřebno 30.- 40.000 vojáků, poslal tento z Pakrace trestní expedici, protože se nakládání tanků v Pakraci neplánovaně protáhlo.

Na samé akci přepadu kompanie se náš čsl. batalion nepodílel, ba dokonce neměl žádné kořisti od této. Spolubojovníci Chorváti a Srbové s kořistí utekli vědíc, jak to dopadne a Čechy dokonce poslali na polohy blíže k hlavní cestě s cílem, aby tito pomstu zdrželi. To se pak druhý den 9.7. od 8 – 11 hodin i dělo, ale 146 mužů s 74 karabinami a čtyřmi kulomety proti několika tankům bylo bezmocných. A tak se naši popotáhli do Koturiće nazpět. Poněvadž tanky do vesnišky kvůli terénu nemohli, byla tato až do večera pod dělostřeleckou palbou.

V noci se pak batalion přehodil přes Metlu na Javornik a zde se spojil se 17-tou brigádou. Ale kontakt s německými vojáky v afrických (!) uniformách byl jasně registrován a tento mohl do Bělehradu Stevensonovi a do Londýna hlásit: „Čechoslováci se nedrželi smlouvy o volném průchodu do Říše.“ Tím byl osud této jednotky rozhodnut.

V očích a sluchu ostatních příslušníků české a slovenské národnosti byly tyto úspěchy povzbuzením a brigáda se těšila přílivem nových bojovníků. Do října pak tato jednotka čítala 1000 osob (i pár žen přistoupilo) a dne 25.10. byla registrována jako 18. brigáda se stejným jménem. V této brigadě pak do konce války sloužil každý desátý (v absolutním počtu!) slavonský Čech – s takovouto bilancí se v druhé světové válce nemohla pochlubit žádná národnostní skupina v celé Evropě!

Ale její hlavní soupeř, 15. kozácký korpus byl u Pančeva také formován. Po občanské válce v Rusku zachraňovali Angličané a Francouzi Bílou armádu a 28.000 příslušníků této dopravily do Bulharska (6.000) a do Srbska (22.000). Srbský podíl byl „parkován“ u Pančeva, kde západní mocnosti finacovaly výstavbu celého města se školami a nemocnicí, „pro další potřeby“. Jakž už navedeno, přišla výzbroj z Anglie a pruský generál Pannwitz byl jmenován komandantem těchto jednotek.

V Teheráně se pak v prosinci 1943 principielně konstatovalo, že silné menšiny, nejen německá v Čechách, se v budoucnosti mohou stát jádrem nových válek. Při nácrtu nové Evropy se sférami vlivu, byly vzpomenuty armády „na teritoriu druhé strany“: Příklad Československé armády založené na Sibiři, která se pak stala rozhodujícím faktorem v novém státě. Jak se tedy chovat k polské armádě na Západě, jak k českým (Koněv a Tito) na Východě a co s Kozáky v Srbsku? Polsko mělo být nakloněno přátelsky k Rusku a Beneš měl přijít zpět na Hradčany....?

Kdo měl řešení v šuplíku, či hlavě, je těžko dokazovat, dokuď je tolik archivů zavřených. Poláci na Monte Cassino, Koněvův čsl. batalion na Duklu – a Tito?

Dne 8.1.1944 dostala Žižkova brigáda rozkaz s 40ti koňskými povozy s novinovým papírem přejít z Čazmy přes Sávu do Banije. V poledne 15. ledna začal přesun přes Sávu a do 22 hodin přišla brigáda k železnici Záhřeb-Sisak. Nedaleko od tohoto místa ve vesničce Poljani byli už ubytováni kozáci, zde zvaní čerkézi. Tito, sklonní alkoholu, byli překvapeni a neschopni reagovat. Brigáda dorazila do Gliny 17.1. V Záhřebě byla alarmována 373.SS divize (převážně Rakušáci) a poslána brigádě zpříčit zpětnou cestu. K této se vydala brigáda 6.2. zase s koňskými potahy medicínských potřeb. Tentokrát se fašisté nespoléhali jen na čerkézy, než začalo obkolování spomenutou divizí u Ivanjského Boku. Dokonce se na této operaci podílely i 3 „štuky“ a dva bombardéry. Ale mlha, při které se pak nevidělo dále než 3 metry brigádu zachránila.

Vidíc, že je tato jednotka jedna z nejdisciplinovanějších na Balkáně, se upustilo od vzájemného „vybití“ s opilými kozáky a proto byla poslána 150 km na východ proti tankům na sremskou frontu. Kozáci byli pak posláni terorizovat civilní obyvatelstvo s cílem ho duševně připravit na myšlenky návratu do staré vlasti.

V březnu 1945 pak přišel Titův rozkaz brigádu rozpustit. V okolí Daruvara vládla ještě míchanina ustaškých a kozáckých band. Stávalo se, že byl některý český bojovník na cestě domů chycen ustaši a krátce po té kozáky, kteří měli celou dobu svou bázi v srbské vesnici Veliki Bastaji, osvobozen. Kozáci mezitím zjistili, jak se Stalin s Churchillem dohodli a jaký osud je čeká. Pavelićova vláda kontaktovala se Stalinem, Beneš připravoval pozvání Čechům osídlit prázdné Sudety a král Petar Karađorđe prosil Churchilla, aby mu pomohl na trůn.

Kozáci-čerkézové pak byli z obklíčení partyzánů u Klagenfurtu intervecí anglické diplomacie na čele s MacMillanem se zbraněmi propuštěni, aby tyto pak předali nazpět, od koho je před dvěma léty dostali. Pak byli předáni ruským katům. Stalin k Churchillovi na Jaltě: „Tato sebranka se nesmí více rozmnožovat.

Velmi hezká a neznámá šachová partie s živými figurami.

Seriál

  1. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak I.
  2. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak II.
  3. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak III.
  4. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak IV.
  5. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak V.
  6. Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak VI.

Podobné články

Další články autora

Autor : Radouš Benák 🕔16.01.2004 📕15.350

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře