První světová válka – díl 1: Vznik aliancí (1870-1907)

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔16.01.2004 📕50.267

Kořeny konfliktu známého jako 1. světová válka sahají hluboko do historie vztahů mezi evropskými státy. Na počátku změny politické situace v Evropě nepochybně stojí vznik Německého císařství. To vzniklo postupným zvětšováním modernizovaného a militarizovaného Pruska, které jako největší z německých států využilo rozpadu Svaté říše římské a po bojích s Rakouskem (rozhodující porážka Rakouska roku 1866 v prusko-rakouské válce) v oblasti získalo hlavní vliv. Na tento rozmach pruské moci se však s nelibostí dívala Francie, dědičný nepřítel Rakouska z doby, kdy se o vliv v tehdy ještě existující Svaté říši římské přetahovala s Habsburky. Roku 1870 proto Napoleon III. (synovec slavného Napoleona Bonaparte vládnoucí toho času Francii) vyhlašuje Prusku válku, která končí kapitulací Napoleona III. u Sedanu a následným oblehnutím a kapitulací Paříže. Roku 1871 byl uzavřen mír, který Francii ukládal (kromě válečné kontribuce) odstoupit území Alsaska a Lotrinska Německu, které z Pruska a dalších německých států tímto vzniklo. Francie se však se ztrátou tohoto území, které bylo její organickou součástí, nikdy nesmířila a navíc se obávala další německé agrese. Mezi oběma zeměmi tak vyvstal trvalý stav nepřátelství, který byl jedním ze základních příčin vypuknutí první světové války.

Nově vzniklé Německé císařství se rychle průmyslově rozvíjelo a pod Bismarckovým vedením dále sílilo. Poté, co se jeho stát konsolidoval, začal Bismarck jeho budoucnost zajišťovat obratnou diplomacií. Největší nebezpečí pro něj představovala Francie. Proto se obrátil k Rakousku (tehdy již Rakousko-Uhersku), a bývalého nepřítele přesvědčil, aby se stal jeho spojencem (roku 1879). To byla druhá z nejdůležitějších příčin první světové války. Rakousko-Uhersko se totiž po ztrátě vlivu v Německu obrátilo na Balkán, kde se jeho zájmy střetly s ruskými, čímž se propletenec vzájemných vztahů evropských mocností uzavírá. Neznamená to ovšem, že by je nešlo ještě více zamotat. A zasloužil se o to kdo jiný než Bismarck, mistr diplomacie. Rusko totiž mělo ještě z doby, kdy Německo (tehdy Prusko) soupeřilo s Rakouskem, velice dobré vztahy právě s Německem. A Bismarck svým tancem na špičce jehly dosáhl uzavření tzv. aliance tří císařů, kterým se Německo, Rakousko-Uhersko a Rusko zavazovaly ke společnému postupu na Balkáně (kde ovšem Německo nemělo na rozdíl od druhých dvou členů aliance prakticky žádné závazky ani ambice). Bismarckovým cílem totiž bylo především zmírnit konflikt Ruska a Rakouska, který by mohl přerůst v celoevropskou konfrontaci. Přestože tato aliance nevydržela dlouho (od roku 1881 do roku 1887), vedla k posílení spojenectví mezi Německem a Ruskem – to se tak ocitlo v nemožné situaci, kdy bylo spojencem a zároveň hlavním nepřítelem Rakousko-Uherska. Nikdy ovšem nebylo pochyb o tom, že nepřátelství k Rakousku je silnější než spojenectví s Německem.

Roku 1882 bylo spojenectví mezi Rakouskem a Německem rozšířeno o Itálií. Jde opět o ukázku Bismarckovy diplomatické geniality se kterou hrál na všechny strany. Itálie byla totiž zarytým nepřítelem Rakouska pro jeho vládu nad částí italského území a jaderským pobřežím, o které měla také zájem. Nicméně po svém sjednocení (1870) Itálie začala pokukovat po severoafrickém pobřeží, které se při slábnoucím vlivu Osmanské říše dostávalo do centra zájmu koloniálních mocností. A právě roku 1881 bylo Tunisko i přes hlasité protesty Itálie přiřčeno Francii. Proto se Itálie připojila k alianci Německa a Rakouska namířené proti Francii; Rakousku měl tento krok přinést záruku, že mu Itálie nevpadne do zad v případě války s Ruskem. Nicméně italská politika byla nejednoznačná a váhala mezi nepřátelstvím k Francii a Rakousku; přistoupení k Trojspolku se nakonec skutečně ukázalo jako prchavá reakce na spor s Francií. V roce 1883 se k Trojspolku tajně připojilo ještě Rumunsko (to bylo původně součástí Osmanské říše, po turecko-ruských válkách okupováno Ruskem, po Krymské válce roku 1856 získalo autonomii, nicméně formálně bylo přiděleno opět osmanské říši a samostatnost získalo až roku 1877).

Poněkud mimo tento vývoj zatím stála Velká Británie. V té doznívala politika udržování rovnováhy sil na kontinentě, kdy ostrovní země stála izolovaná a jako námořní velmoc se v konfliktech na pevnině připojovala k té straně, která byla zrovna slabší, aby tak udržela rovnováhu sil. Její válečná podpora přitom spočívala především ve financích. Bismarckovým záměrem bylo Británii udržet v pozici „přátelské“ neutrality vzhledem k Německu, a „nepřátelské“ vzhledem k Francii a Rusku. K tomu mu pomáhaly konflikty, které mezi Británií a Francií čas od času stále vznikaly ohledně zámořských kolonií (např. obsazení Egypta Brity roku 1876) a mezi Ruskem a Británií ohledně Turecka, k jehož území své zraky upínaly oba tyto státy.

Roku 1888 pak došlo k rozhodujícímu zvratu v diplomatické situaci na kontinentě – v Německu nastoupil na trůn mladý císař Vilém II., který se nesnášel s ruským carem, Alexandrem III. Vilém II. se poté zbavil Bismarcka, jehož moc v kancléřském úřadě mu připadal příliš velká. To se brzy projevilo ve vypovězení smlouvy s Ruskem z německé strany (s odůvodněním, že přednější je dohoda s Rakouskem a vztahy s Británií), která vedla k tomu, že Rusko roku 1891 uzavřelo vojenskou dohodu s Francií, která oba státy zavazovala ke vzájemné pomoci v případě války. Tím se poněkud hybridní, ale pro Německo nesmírně výhodný, systém Bismarckových aliancí začal rozpadat. Další zásadní chybou nové německé vlády bylo chování vůči Velké Británii.

Německo se vidělo jako nový dravý průmyslový stát a evropskou velmoc, a jako takové pro sebe požadovalo zámořské kolonie, podobně jako je vlastnily ostatní velmoci na kontinentě. Tato rozpínavost jej však musela nutně dříve či později přivést do konfliktu s největší námořní a koloniální velmocí – Velkou Británií. Dokud byl u moci Bismarck, volání po koloniích obratně zmírňoval, vztahy s Británií se snažil udržet přátelské a při tom sem tam nějaké to zámořské území vyzískat (např. část Šalamounových ostrovů roku 1885), ale nyní Německo postupovalo vůči Británii mnohem tvrději. Vážným ohrožením dosud přátelského postoje jedné země ke druhé se mohl stát spor o zájmy obou velmocí v jižní Africe. V posledních letech 19. století mělo Německo ojedinělou příležitost získat značný vliv na celou jižní polovinu afrického kontinentu, jelikož zde byla reálná šance ke spolupráci s búrskou republikou Transvaal. Právě zde totiž dlouhotrvající napětí mezi vládou zastupující búrské starousedlíky holandsko-německého původu a mezi anglicky mluvícími přistěhovalci zdvihlo nebývale silnou vlnu protibritských nálad, kterou Britové, jež nad Transvaalem i okolními zeměmi vyhlásili svou koloniální správu, hodlali potlačit v případě potřeby i vojenskou silou. Nezdařený pokus o rozpoutání vzpoury, jež měla britským osadníkům zajistit větší životní prostor, svrhnout vládu prezidenta Paula Krugera a urovnat třenice mezi obyvatelstvem, však paradoxně přispěl k pravému opaku. Prezident Kruger si nejenže získal na svou stranu ještě více příznivců, nespokojených s britskou aktivitou, značně podněcovanou londýnským ministerstvem pro kolonie i politickým vlivem Cecila J. Rhodese, premiéra sousední Kapské provincie, ale obdržel také telegrafické blahopřání k úspěšnému zvládnutí situace od samotného německého císaře Wilhelma II. Londýn se celkem oprávněně domníval, že by mohlo dojít k nějaké formě úzké spolupráce Transvaalu s Německem a tato situace byla pro Brity nepřijatelná. Nejbližší německá kolonie, Německá jihozápadní Afrika, sousedila s Kapskou provincií i s britským protektorátem Bečuánsko a je jisté, že pokud by do této oblasti Německo vyslalo své jednotky k podpoře búrských spojenců, byla by pozice Britů v jižní Africe vážně ohrožena. V případě porážky nepříliš početných britských jednotek v Bečuánsku a Jižní Rhodésii by Němci mohli spojit své jihozápadní a východoafrické kolonie. Pravdou však zůstává, že celý případ možného búrsko-německého spojenectví setrvával především v hlavách zainteresovaných politiků a nikdy nepřekročil stadium plánů a bezvýznamných příprav. Velkým německým handicapem byly především nedostatečné námořní síly a ani pokus získat na svou stranu Rusko či Francii pro boj proti Britům se nesetkal s úspěchem. Zdá se, že v Londýně si s těmito alternativami příliš těžkou hlavu nedělali, jelikož vojenské jednotky v jižní Africe nebyly nijak významně posíleny. Válka s Německem se tedy protentokrát nekonala a ačkoli na konci roku 1899 propukl velmi tvrdý a krvavý konflikt mezi búrskými republikami a Velkou Británií, Německo v něm nesehrálo žádnou roli.

Přímým důsledkem této krize však bylo zaměření německé pozornosti právě na moře. Pod císařovým heslem „Trojzubec musí svírat naše pěst“ byl admirál Tirpitz pověřen vybudováním mohutného německého loďstva podle programu námořního rozvoje, který předpokládal vyrovnání počtů válečných lodí s Velkou Británií. Přesto však roku 1898 přišla z britské strany nabídka spojenectví s Německem, motivovaná náhlým uvědoměním si britské izolovanosti, vzmáhající se německé moci a vlastní slabosti. Německo však odmítlo. Německý císař se zároveň netajil tím, že jeho zájmy sahají také do Turecka, čímž definitivně odvrhl možnost dorozumění s Ruskem. Zároveň Německo rozšiřovalo své panství ve Východní Africe (dnešní Tanzanie, Rwanda, Burundi), podílelo se na dělení sfér vlivů v Číně, kromě toho se jak již bylo řečeno zajímalo o Osmanskou říši a jeho postoje a prohlášení právě na samém počátku 20. století v Evropě začaly vytvářet ono ovzduší přesycené pachem střelného prachu. Velká Británie, rozhodnuta vyjít ze své izolace a odmítnuta Německem, rozhodla se překonat vzájemné problémy s Francií a vyjednat spojenectví s ní.

Mezi Francií a Británií však stále visely ve vzduchu nedávné spory, především pak Egypt. Po několika návštěvách britského krále Eduarda VII. v Paříži vztahy mezi oběma zeměmi roztály natolik, že bylo možné dospět k dohodě – Francie uznala britskou okupaci Egypta výměnou za uznání francouzského práva na obsazení Maroka, pokud ho Francie dosáhne (tzv. Srdečná dohoda podepsána 8. dubna 1904). V tomto bodě do událostí zasáhla japonsko-ruská válka 1904-1905. Vztahy mezi oběma zeměmi byly napjaté kvůli japonskému úmyslu usadit se na asijském pobřeží, který byl tou dobou již částečně naplněn. V této válce bylo Rusko poraženo a Japonsko dále posílilo svůj vliv na Dálném východě. Rozhodující však bylo, že Velká Británie v oblasti sledovala vlastní zájmy (především nadvláda nad Čínou, o kterou se dělily všechny mocnosti vyjma USA – Německo, Francie, Velká Británie, Japonsko i Rusko), a začala podporovat Japonsko. Usoudila totiž, že ze vzájemné války těchto dvou zemí bude profitovat hlavně ona. Ruský car v reakci na tento postoj navrhl, aby se Rusko, Německo a Francie spojily proti Japonsku a Británii. Přestože německý císař byl nadšen, bylo nepravděpodobné, že by na dohodu přistoupili Francouzi a car ji sám stáhl.

Německo se poté pokoušelo rozvrátit vztahy Francie a Velké Británie. Avšak o diplomatické obratnosti Bismarckově už si mohlo nechat jenom zdát. Když Francie uzavřela se Španělskem dohodu o rozdělení sfér vlivu v Maroku, císař Vilém II. ostře protestoval proti francouzskému nároku na Maroko a žádal svolání mezinárodní konference o této otázce. Francie, nejistá si ještě pevností pouta s Británií, požadavek nakonec přijala. Na počátku roku 1906 se sešla ke tříměsíčnímu jednání mezinárodní komise, která nakonec podpořila Francii (Maroko sice zůstalo nezávislé, ale Francie společně se Španělskem ho začaly ekonomicky a postupně i mocensky ovládat). Německo tak nejenže neuspělo ve snaze zabránit Francii vykročit do Maroka, ale navíc ještě upevnilo vztahy znepokojené Británie s Francií. Následoval pokus využít vyhrocených vztahů mezi Ruskem a Británií – v létě 1905 německý císař ruskému carovi zničehonic nabídl návrh smlouvy, a přestože ten zřejmě pod vlivem právě prohrané války s Japonskem vyjádřil ochotu podepsat, jeho ministři namítali, že je neslučitelná s dohodou s Francií. Když navíc informace o tomto návrhu prosákly ven, Francie začala protestovat a ruský car Mikuláš III. smlouvu odmítl.

Britská vláda za této situace začala hledat cestu k urovnání svých sporů s Ruskem. Jednání byla úspěšně zakončena roku 1907. Přestože Velká Británie neuzavřela s Ruskem – a vlastně ani s Francií – žádnou konkrétní dohodu, byla od tohoto okamžiku těmito státy považována za přátelskou zemi a když ne formálního, tak určitě faktického spojence. Sblížením dvou zásadních politických protipólů – demokratické Velké Británie a absolutistického Ruska (ve kterém nicméně od prohrané války s Japonskem započalo reformní úsilí) se tak definitivně změnila situace na kontinentě – od stavu, kdy na něm existovalo 5 velmocí s rozdílnými zájmy, střídavě se střetávajících a dočasně spojujících, ke stavu, kdy byla Evropa rozdělena do dvou vyhraněných nepřátelských spolků. Je ovšem zajímavé sledovat, jakým způsobem k tomu došlo, jakou roli hrály diplomatické schopnosti a přehmaty, události na opačném konci světa a že konečné rozložení sil nebylo tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Přesto se – až na pozici Itálie – jeví  jako nejpřirozenější ze všech možností.

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔16.01.2004 📕50.267

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře