Saddám konečně chycen!

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔12.01.2004 📕9.174

Je nepochybné, že zajetím Saddáma Husajna skončila první fáze americké přítomnosti v Iráku. Právě tak je jisté, že útoky proti americkým vojákům v oblasti budou ještě nějaký čas trvat. Předpokládá se ovšem, že postupně bude jejich četnost slábnout až ustanou úplně, neboť americké velení se domnívá, že tyto útoky byly řízeny právě bývalým iráckým diktátorem.

Nechci se však zabývat spekulacemi ohledně budoucnosti, nýbrž se hodlám zaměřit na minulost, neboť ta je nevratná a údaje jisté. Nyní tedy  zřejmě uzrál čas, abychom si připomněli, za jakých okolností byl svržen Saddámův režim a co pak následovalo.

Saddámův pád

Po porážce Iráku v roce 1991 bylo jedním z opatření k zajištění stability a bezpečí v regionu nařízení Rady bezpečnosti OSN k likvidaci stávajících iráckých zbraní hromadného ničení (ZHN) a zákaz jejich dalšího vývoje a výroby.

K dohledu na dodržování tohoto nařízení byla ustanovena Zvláštní komise OSN. V říjnu 1998 s ní však Irák přestal spolupracovat a žádal, aby Američané  a Britové z této komise byli nahrazeni inspektory jiných národností.

Následující rok proto OSN přijalo novou rezoluci č.1284, kterou byla vytvořena nová Monitorovací, verifikační a inspekční komise. Irák však znovu odmítl spolupráci a stejně tak v roce 2002, kdy byl Organizací spojených národů vyzván, aby umožnil vstup na své území zbrojním inspektorům.

Americký prezident George Bush proto 12. 9. 2002 vybídl OSN, aby přinutilo Irák ke spolupráci. O měsíc později americký Kongres autorizoval použití síly vůči Iráku. V listopadu 2002 přijala Rada bezpečnosti OSN další rezoluci (č.1441) upřesňující inspekční režim pro odzbrojení Iráku. Tuto rezoluci Irák akceptoval a inspekce tak byly znovu zahájeny. V prosinci 2002 Irák OSN předložil zprávu o stavu výzbroje svých ozbrojených sil. Inspektoři OSN pracující v Iráku však namítli, že zpráva není úplná a Irák některé zbraně zatajuje. Jednání pokračovala a v únoru 2003 Velká Británie a USA předložily OSN návrh další rezoluce, která by Iráku určila ultimátum – úplné odzbrojení do 17. 3. 2003 nebo vojenský zásah. Čína, Rusko a Francie odmítly tento návrh podpořit. USA a Velká Británie však reagovaly prohlášením, že samotná Rezoluce rady bezpečnosti OSN č. 1441 dává dostatek prostoru k vynucení jejího dodržování silou.

Americký prezident George Bush vyzval 17. 3. 2003 Saddáma Husajna, aby se svou rodinou opustil Irák do 48 hodin. Saddám odmítl. O dva dny později začala válka.

Jestliže před dvanácti lety, před válkou v Perském zálivu v roce 1991, disponoval Irák čtvrtou největší stálou armádou na světě, nyní, v roce 2003, už byla irácká armáda pouhým stínem své někdejší slávy. Přesto její síla nebyla zanedbatelná. Irák stále vynakládal na zbrojení značnou část svého HDP. V roce 1998 to bylo kupříkladu 6, 8% a tak odpovídaly armádní výdaje v přepočtu na jednoho obyvatele sumě 68 USD. Celkově to tedy bylo kolem 1, 5 miliardy USD, což zhruba odpovídá vojenským výdajům USA!

V roce 1999 činil stav iráckých ozbrojených sil (pozemní síly, letectvo, námořnictvo a zvláštní služby) 430 000 mužů a 650 000 vycvičených záloh. Dále k tomuto počtu patřilo 17 000 vojáků PVO a 45 – 50 000 mužů polovojenských jednotek (z toho 15 000 tvořilo bezpečnostní složky, 20 000 pohraničníci a 10 – 15 000 zvláštní komanda Saddámovi fidájíni).

Zvláštní součástí iráckých ozbrojených sil byly elitní útvary Republikánské gardy. Ty představovaly sílu kolem 50 000 mužů organizovaných ve dvou sborech, tvořených dvěma obrněnými, dvěma mechanizovanými  a dvěma pěšími divizemi, plus třemi brigádami zvláštního určení. Republikánská garda byla původně určena k ochraně špičkových státních činitelů a prezidentských paláců. Později sice tento úkol převzala Zvláštní republikánská garda, přesto však zůstaly oddíly RG nejnebezpečnějšími jednotkami iráckého režimu. Tvořily je z valné většiny  dobrovolníci. Jednotky RG byly naprosto soběstačné, neboť ve své sestavě měly též vlastní oddíly PVO, dělostřelectva a zabezpečovací útvary (spojovací, ženijní, průzkumné, zdravotnické aj.). Složkám Republikánské gardy velel Husajnův syn Kusaj a tyto jednotky bránily především přístupy k Mosulu, Bagdádu a Tikrítu.

Ještě vyšší elitu představovalo 15 000 mužů Zvláštní republikánské gardy, kteří jako jediní příslušníci iráckých ozbrojených sil byli rozmístěni přímo v Bagdádu. Tyto jednotky disponovali nejkvalitnější a nejmodernější tankovou, dělostřeleckou a protileteckou výzbrojí, jaká byla k dispozici. Příslušníci těchto jednotek byli vybírání s důrazem na etnické a rodinné normy a byli přímo odpovědní za bezpečnost Saddáma Husajna a prezidentských paláců.

Irácké ozbrojené síly disponovaly značným množství bojové techniky. Jádro pozemních jednotek tvořily tankové útvary s celkově 1300 tanky (T-55,T-62,T-72, čínské T-59, T-69, dokonce ukořistěné Chieftainy a M-60). Mechanizované složky zase byly vyzbrojeny celkem 1500 obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty (např. BMP-1, BMP-2, BTR-60, OT-64, M-113 a další). Další výzbroj iráckých pozemních sil tvořilo nejméně 1200 děl nejrůznějších typů a ráží, přes 200 raketometů a velký počet další výzbroje – taktické operační rakety, protitankové řízené střely různých typů (Maljutka, Konkurs, Kornet, Milan apod.) atd.

Irácké letectvo mělo podle odhadů ve svém stavu na 300 bojových letadel (MIG-29, MIG-25, Mirage F.1, SU-22, SU-25 apod.) z nichž však, díky embargu, které neumožňovalo nákup náhradních dílů ani nových letounů, byla bojeschopná asi jen polovina.

Irácká PVO disponovala velkým počtem protiletadlových kanónů nejrůznějších ráží a typů (velmi účinné byly kupříkladu ZSU-23/4 Šilka) a více než 400 odpalovacími zařízeními PLŘS (140 ks S-75/SA-2, 100 ks S-125/SA-3, 60 ks Strela S-1/SA-9, 50 ks 2K12/SA-6, 25 ks OSA/SA-8, 24 ks Roland VI, 4 ks Crotale a neznámý menší počet Strela S-10/SA-13). Počet přenosných PL kompletů (Strela S-2/SA-7) byl odhadován na 2000 ks.  

Není proto divu, že před započetím konfliktu shromáždili Spojenci značnou údernou sílu – celkem 254 000 vojáků (z toho 207 000 amerických, 45 000 britských a 2000 australských), 894 letadel (775 amerických, 100 britských a 19 australských), 850 tanků, 406 obrněných transportérů. Námořnictvo nezůstalo pozadu, neboť v oblasti soustředilo pět úderných skupin letadlových lodí s téměř 900 letouny, dvě obojživelná úderná uskupení spolu s jednou obojživelnou skupinou a dalších více než 50 válečných plavidel s 500 odpalovacími zařízeními pro střely s plochou dráhou letu Tomahawk.

Právě posledně jmenované zbraně zahájily spojenecký úder. Ve čtvrtek 20.3. 2003 v 05:34 místního času (19.3. ve 21:34 středoevropského času) odpálily americké lodě operující v Rudém moři a Arabském zálivu celkem 40 Tomahawků. Spolu s nimi zaútočily na strategické cíle v Iráku též dva letouny F-117. Operace Iraqi Freedom – Svoboda Iráku – právě začala. 

Cílem řízených pum s kombinovaným satelitním/laserovým navedením z letounů F-117 i Tomahawků počáteční vlny byly zejména klíčové osobnosti iráckého režimu.  Jejich likvidace se však nezdařila, takže záměr zkrátit a zjednodušit celou kampaň nevyšel. Během prvních dvou dnů bojů bylo proto zahájeno intenzívní bombardování iráckých pozic a důležitých cílů. V pátek 21.3. obsadily jednotky zvláštního určení letiště na západě Iráku. Pozemní jednotky soustředěné v Kuvajtu překročily hranici a zahájily postup do vnitrozemí. Mechanizované  jednotky se valily do nitra Iráku  a směřovaly především ke strategickému přístavu Umm Kasr. Do konce dne postoupily do hloubky více než 50 km.

V noci z pátku na sobotu byly odpáleny  další Tomahawky a letectvo pokračovalo v náletech. Americká 3. pěší divize při svém postupu na Násíriji narazila na odpor irácké 11. pěší divize. 1. divize americké námořní pěchoty spolu s britskou 7. obrněnou brigádou se zase střetly s iráckou 51. mechanizovanou divizí. Americká námořní pěchota také obsadila naftová pole jižně od Basry. Britská a australská plavidla napadla irácké hlídkové čluny v blízkosti Umm Kasru a dva z nich potopila. Přišly však také první vážné ztráty. Právě u Umm Kasru se zřítil vrtulník Ch-46E a na jeho palubě zahynulo 12 Britů a Američanů.

Následujícího dne se ještě více stupňovala četnost náletů koaličního letectva. Americká 4. pěší divize, které měla vstoupit do Iráku přes Turecko musela být přesunuta do Kuvajtu poté, co selhala jednání s tureckou stranou. V samotném Iráku pokračovaly tvrdé boje. Irácká 11. pěší divize, bránící letiště Talil, musela ustoupit pod tlakem americké 3. pěší divize, která pronikla 240 km hluboko do iráckého území. Americká námořní pěchota se probíjela dál směrem k Basře, přičemž obklíčila a zajala velitelství irácké 51. mechanizované divize. Irák téhož dne, tedy v neděli 23. 3. 2003, přikročil k téže taktice jako v roce 1991 – zahájil raketové útoky na města soupeřů a tentokrát si vybral Kuvajt City. Oba SCUDy toho dne odpálené byly však sestřeleny americkými protiletadlovými raketovými komplexy PATRIOT. Spojenecké námořnictvo horečně odminovávalo přístupy k přístavu Umm Kasr.

Ztráty rostly na obou stranách – 23.3. už počet zajatých Iráčanů dosáhl čísla 1400. Následujícího dne zase padlo do iráckého zajetí 12 Američanů. Spojenci však ztráceli svoje muže především při omylech a nehodách - sedm vojáků (6 Britů a  1 Američan) zemřelo při srážce dvou vrtulníků Sea King Mk.7 nad Perským zálivem. O den později americká F-16 napadla omylem baterii PATRIOT, naštěstí nebyl nikdo zraněn, ale druhý podobný incident se již bez ztrát neobešel. Britské Tornado GR.4 bylo sestřeleno Patriotem a oba členové posádky zahynuli. O další dva dny později zasáhl omylem britský tank Challenger jiný tank téhož typu a zabil dva britské vojáky.

Ztráty Spojenců však byly přese všechno nepoměrně menší, navzdory tvrdému odporu iráckých jednotek v některých oblastech. Bojovalo se zejména o města Nadžáf a Násírija a letouny koalice též začaly útočit na pozice militantních muslimů na severu Iráku, neboť byl předpoklad jejich napojení na teroristickou organizaci Al-Kajdá.

V úterý 25.3. 2003 pokračovaly boje o Násíriji. Spojenci intenzívně bombardovali Bagdád a Mosul. Podařilo se dobýt a obsadit letiště u Basry, irácký odpor u tohoto města byl však mimořádně zuřivý. Iráčané se pokoušeli při ústupu zapálit naftové vrty, z celkového počtu 500 se jim to však podařilo jen v sedmi případech. Téhož dne byl palbou ručních zbraní poškozen americký bitevní vrtulník AH-64D Longbow Apache. Musel nouzově přistát na území stále ještě kontrolovaném iráckými ozbrojenými silami a oba členové posádky padli do zajetí.

Dalšího dne propukla písečná bouře, která omezila spojenecké letectvo v činnosti. Až pozdě večer byly nálety znovu obnoveny. Byla umlčena irácká televize a zničeno šest  zařízení pro rušení satelitního systému přesného určování souřadnic. Spojenci se probili tak hluboko, že k Bagdádu jim zbývalo posledních 80 km. Definitivně byl dobyt Umm Kasr, zato pokračovaly  tvrdé boje u Basry – Iráčané tu dokonce podnikli protiútok.

V dalších dnech se situace nijak výrazně nezlepšila. Spojenecký postup se dosti výrazně zpomalil, neboť trvaly vysilující boje  u některých iráckých měst, především u Basry a Nádžáfu, kde dokonce irácké ozbrojené síly podnikly další protiútok. Ze severu vyrazili do boje Kurdové podporovaní americkými výsadkáři, kteří sem byli dopraveni letadly 27.3. V těchto dnech také museli Američané zastavit používání Tomahawků, jichž bylo od počátku války odpáleno přes 600, protože některé z nich (zřejmě v důsledku použití zmíněných iráckých satelitních rušiček) dopadly na území Saúdské Arábie a Turecka. Bitevníky A-10 byly nasazeny k ničení odpalovacích zařízení iráckých SCUDů. V průběhu prudkých bojů v oblasti Basry byly dokonce zničeny dva americké tanky M-1 Abrams, do té doby považované za mimořádně odolné. Byly vyřazeny moderními ruskými PTŘS Kornet.

Až ve čtvrtek 3. 4. konečně postoupily spojenecké jednotky blíže k Bagdádu. Zde rozmístěné irácké tankové divize byly bombardovány kazetovými protitankovými pumami z letounů B-52. Následně byly rozprášeny v prudkých bojích s americkými obrněnými jednotkami. Spojenci se probili do vzdálenosti 50 km od Bagdádu, jejich průzkum dokonce pronikl pouhých 16 km od iráckého hlavního města. V hektických bojích byl sestřelen americký F/A-18C Hornet a jeho pilot zahynul.

O dva dny později bylo obsazeno Saddámovo mezinárodní letiště a Britové konečně pronikli k centru Basry. Kurdové ze severu podporovaní Američany ze speciálních jednotek zahájily postup na Mosul. Neblahým projevem operace Iraqi Freedom bylo rabování, které propukalo okamžitě na osvobozených územích. Spojenecké jednotky musely proti tomuto jevu přijmout opatření, jejichž součástí byly i rozsáhlá humanitární operace, které např. v přístavu Umm Kasr probíhaly od 5.4.

V neděli 6.4. 2003 konečně vstoupily americké jednotky do Bagdádu. Nadále pokračovaly zuřivé boje v centru Basry. Došlo k dalšímu neblahému omylu, když americké letectvo omylem bombardovalo oddíly Kurdů doprovázených americkými speciálními jednotkami. Zahynulo 18 Kurdů  a zraněno bylo dalších 45 plus tři Američané.

Nelítostně se bojovalo až do pátku 11.4. kdy byl lámán poslední odpor v Bagdádu a Basře. V druhém jmenovaném městě bylo nalezeno tělo Alího Hasana Madžída, známého jako „Chemický Alí“. To možná vysvětluje zatvrzelou obranu iráckých jednotek v této oblasti.

K poslednímu boji se irácká vojska Spojencům postavila v okolí Tikrítu, Saddámova rodiště. Byla zde však obklíčena a poražena 15. dubna. Definitivní oznámení o porážce iráckého režimu padlo 1. května 2003 (středoevropského času) z úst amerického prezidenta Bushe na palubě letadlové lodi Abraham Lincoln.

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔12.01.2004 📕9.174

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře