Sinajská válka 1956

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔12.01.2004 📕17.647

Podobné články

Další články autora

Roku 1949 skončila izraelská válka za nezávislost vítězstvím Izraele, který v ní uhájil svou existenci. Následkem toho byly tvrdě perzekuováni židé, kteří žili v arabských státech v oblasti (některá jejich společenství měla v těchto zemích 2 500 let dlouhou tradici). Během izraelské války za nezávislost a po ní jim byl zabavován majetek a došlo k několika protižidovským pogromům. Z toho důvodu postupně asi 600 000 židů uprchlo do Izraele, kde nahradili palestinské uprchlíky. Narozdíl od palestinských uprchlíků v arabských zemích byli, ačkoliv dorazili zcela bez prostředků, přijati do společnosti a stali se normálními izraelskými občany.

Bylo nepochybné, že příměřím (mír s arabskými státy, které stát Izrael oficiálně neuznaly a hospodářsky bojkotovaly, uzavřen ani nebyl) konflikt v oblasti nekončí. Obě strany se pouze připravovaly na další střet. Ten odložily vnitřní problémy mnoha zúčastněných států. Izrael se potýkal s těžkými hospodářskými problémy, ze kterých ho vyvedly až jednak válečné reparace od SRN (dohodnuté v roce 1952) a podpora od bohatých židů z USA. Mnoho prostředků bylo také nutno vynakládat na vojenský materiál, dovážený především z Francie a v menší míře přes SRN z USA. Jordánsko zase zabředlo do problémů s palestinskými uprchlíky na západním břehu Jordánu, a jordánský král Abdulláh byl roku 1951 zavražděn palestinským fanatikem. Následujícího roku se vlády v zemi ujal jeho vnuk Husajn II., který v Jordnásku vládne dodnes. Nejdůležitější změny se odehrály na straně izraelského úhlavního nepřítele, Egypta. Roku 1952 došlo k převratu, král Farúk I. byl svržen, a vojenskými kruhy byla vyhlášena republika. Roku 1954 se prezidentem stal Gamán Abd an-Násir. Ten vyhlásil záměr odčinit porážku z roku 1949 a za tímto účelem začal sondovat možnosti sblížení s Východním blokem rozděleného světa. Z Egypta odešly poslední britské posádky z okolí Suezského průplavu, který však nadále zůstal majetkem britské obchodní společnosti. Poté, co Britové ve snaze posílit svůj vliv na Středním východě uzavřeli pakt s některými arabskými zeměmi, Egypt to považoval za pokus odsunout ho stranou a začal se sbližovat s východním blokem. Když v červenci 1956 západní státy odvolaly svůj slib podílet se na stavbě gigantické Asuánské přehrady z obavy, že Egypt přejde do komunistického tábora, byl rozkol dokonán a Egypt se skutečně začal orientovat na země východního bloku. SSSR využil příležitosti a zapojil se do projektu Asuánské přehrady, komunistické státy (hlavně SSSR, ČSSR) pak Egyptu poskytly také moderní zbraně.

Během tohoto období se Arabové snažili to, co nedokázali vojenskou silou, získat teroristickými akcemi. Od roku 1949 do roku 1956 bylo arabskými „Fidážíny“ zabito či zraněno 1 300 Izraelců. Teroristé operovali především z území obsazeného Egyptem, Jordánskem a z Libanonu. Hlavní rozbuškou však bylo to, že Násirův Egypt se rozhodl zablokovat izraelský přístav Eilat (takové porušení mezinárodních úmluv se rovnalo vyhlášení války), čímž účinně zabránil obchodu Izraele s Afrikou a Dálným východem. Izrael tedy souhlasil s akcí, která se někdy nazývá „velké divadlo“. Násir totiž, ve snaze získat potřebný kapitál, v červenci 1956 znárodnil Společnost Suezského průplavu, která byla ovládána Brity. Pro vlády Británie a Francie byl Násirův režim krajně nepohodlný, navíc hrozilo, že omezí statut mezinárodních vod, který průplav dosud měl, a zakáže průjezd lodím některých států. Proto se rozhodly jednat. 24. října 1956 uzavřely s Izraelem tajnou smlouvu, obsahující scénář „velkého divadla“.

Plán Sinajského tažení Izraelci přijali na začátku října 1956 a jeho hlavním cílem bylo učinit přítrž nájezdům teroristů na Izrael z egyptského území a donutit Egypt ukončit blokádu přístavu Eilat. Plány však byly po tajné dohodě s Británií a Francií 25. října pozměněny tak, aby se Izraelci ve shodě s nimi dostali co nejblíže k Suezskému průplavu. Útok začal 29. října 1956 v 17:00 hodin parašutistickým výsadkem na východ od Suezského průplavu. Bylo to spíše politicky než takticky či strategicky důležité místo, neboť umožnilo Francii a Anglii následujícího dne podle dohody vydat ultimátum, požadující od obou stran zastavení bojů a stažení se od Suezského průplavu, který měl být okupován „neutrálními“ vojsky. Boje však samozřejmě pokračovaly. 31. října začalo britské a francouzské letectvo bombardovat egyptské letecké základny. Izraelci téhož dne vyrazili se svými obrněnými formacemi, a 5. listopadu byl Sinajský poloostrov kompletně v jejich. Téhož dne proběhl britsko-francouzský letecký výsadek u Port Saidu, nazítří pak výsadek z lodí; oficiálně akce k oddělení obou bojujících stran. Ta však narazila na velký odpor OSN (hlavně USA i SSSR), která po celou dobu konfliktu důrazně žádala klid zbraní. Akce navíc byla nedostatečně finančně zajištěna, proto nakonec neskončila nijak pronikavým úspěchem. V březnu 1957 dostal Izrael mezinárodní záruky, že jeho životně důležité vodní cesty zůstanou otevřeny, a stáhl svá vojska ze Sinaje. Násir přislíbil volný průjezd Suezským průplavem pro všechny lodě a britsko-francouzské jednotky byly nahrazeny sbory OSN o síle 3 300 mužů rozmístěnými na egyptsko-izraelských hranicích.

Po skončení sinajského tažení se na mapě oblasti prakticky nic nezměnilo. Britové a Francouzi neuspěli se svou snahou získat pod kontrolu Suezský průplav, což se někdy považuje za poslední pokus těchto zemí vrátit se do postavení koloniálních mocností. Pro Izrael šlo naopak o úspěch, neboť ukázal svou sílu a zkrotil egyptskou politiku směřující k vojenskému útoku na Izrael. Každému už muselo být jasné, že izraleské ozbrojené síly se z domobrany přeměnily v profesionální armádu schopnou úspěšného velkého tažení. Suezský průplav byl po svém vyčištění od potopených lodí znovu otevřen všem lodím světa. Egyptský prezident Násir si však celou akcí získal sympatie značné části světa a stal se vůdcem arabských států. Stále byl rozhodnut zničit Izrael, a začal podnikat potřebné přípravy. Jeho vedoucí postavení v rámci arabské ligy jen posílily problémy ostatních zemí - Libanon zabředl do občanské války a nakonec na pomoc povolal americkou námořní pěchotu, která zůstala až do vytvoření silnější umírněné vlády. Také v Jordánsku měl král Husajn problémy se zvládnutím země, a proto do země přišli britští výsadkáři. Stejně jako Američané však nesetrvali dlouho. Naopak Eygpt se angažoval v občanské válce v Jemenu i v nepokojích v britském Adenu a v příštím konfliktu s Izraelem měl hrát vedoucí úlohu.

Podobné články

Další články autora

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔12.01.2004 📕17.647

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře