Česká družina (1914-1916) – XV.

Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔02.01.2004 📕17.101

Seriál

  1. Česká družina (1914-1916) - I.
  2. Česká družina (1914-1916) - II.
  3. Česká družina (1914-1916) – III.
  4. Česká družina (1914-1916) – IV.
  5. Česká družina (1914-1916) – V.
  6. Česká družina (1914-1916) – VI.
  7. Česká družina (1914-1916) – VII.
  8. Česká družina (1914-1916) – VIII.
  9. Česká družina (1914-1916) – IX.
  10. Česká družina (1914-1916) – X.
  11. Česká družina (1914-1916) – XI.
  12. Česká družina (1914-1916) – XII.
  13. Česká družina (1914-1916) – XIII.
  14. Česká družina (1914-1916) – XIV.
  15. Česká družina (1914-1916) – XV.

Podobné články

Další články autora

Po odvelení od 19. divize na konci listopadu 1915 pokračovala první půlrota 2. roty ČD ve své činnosti u 102. divize. O působení zde vypráví ve svém deníku tehdy praporčík J. V. Švec:

…V divizi jsme byli brzo známi jako stateční a smělí rozvědčíci, vážili si nás hodně a měli jsme zvuk. Mě se tehdy podařilo právě na Silvestra přivésti z rozvědky rakouskou polní stráž i s kaprálem, což nám získalo zvučného jména. Byli to tehdy hoši od 21. pluku, který stál proti nám. Šli jsme tehdy na rozvědku v taková místa, kde ještě z ruských nebyla ani noha, a slyšeli jsme český hovor a potom srdečný zpěv, nám dobře známý „Nemelem!“. Já podlezl k samým drátům, a když jsem nenašel průchod, začal jsem na milé Čechy mluviti a přemluvil jsem je, že přešli k nám skrze dráty a vzdali se. Velice mi tehdy děkovali. V divizi, kde ještě nespali, vyšel náčelník divize a náčelník štábu, kteří z toho měli báječnou radost. Náčelník divize dokonce se s námi zdravil a děkoval mi…

Druhá půlrota 2. roty regenerovala síly u štábu ČD v Iváni u Slucku. Od 12. srpna 1915 byla u ruského 10. armádního sboru. V září a říjnu bojovala u Lachoviče na řece Saře v rámci ruských pluků 121., 122, a 134. Koncem října pracovala přímo pro štáb 10. armádního sboru. Po mnoha rozvědkách byla od 20. listopadu na odpočinku za skvěle odvedenou práci v Bolšoje Podlesje u Lachovič. Dne 27.prosince 1915 byla již opět u štábu ČD v Iváni, ovšem se značně prořídlými početními stavy - jen 50 bojeschopných mužů včetně důstojníků.

Nově byla utvořena 6. rota ČD, jejímž velitelem byl od 2.října 1915 určen český ppor. Petřík. Dále zde byli český prap. Hušek a český prap. Vaněk (ten, který prošel frontovou linií v Karpatech, aby kontaktoval příslušníky českého domácího odboje). Početní stav roty byl tehdy 154 mužů včetně důstojníků. Rota byla poslána ke štábu 10. armádního sboru, kde vystřídala 2. rotu ČD. Do oblasti Lachovič přišla 25.prosince 1915. Dne 2.ledna 1916 se jí podařil první významný úspěch, kdy rozvědka pod vedením des. Krejčiříka zajala na úseku ruského 36. Orlovského pluku s pomocí dalších ruských rozvědčíků celou nepřátelskou polní hlídku, čímž bylo zjištěno, že proti ruské 9. divizi stojí rakouská 119. divize.

Další nově utvořená 7. rota ČD byla pod velením českého ppor. Ducháčka, přičemž dalšími důstojníky zde byli nově povýšení čeští prap. Pilař a prap. Linhart. Na základě rozkazu č. 3848 se 7. rota přesunula do oblasti Ogiňského kanálu, kde v rámci 31. armádního sboru měla při rozvědkách spolupracovat se zkušenou 3. rotou ČD. Dne 7. prosince 1915 byla 7.rota dána k dispozici ruskému 106. Ufimskému pluku, který si ji doslova vyprosil. Zde rota získala své první bojové zkušenosti.

Počátek roku 1916 přinesl další změnu poměru sil válčících stran. Již 9. ledna 1916 kapitulovala pod náporem německo-rakouských vojsk černohorská vláda. Černohorská armáda však neuposlechnouce rozkazu své vlády ke kapitulaci bojovala ještě následující dva týdny před Podgoricí. Prorakouské síly v čele s černohorským princem Mirkem nabývaly však na politické síle v zemi již dlouho předtím.

Zbytkům srbského vojska, které bylo těžkých bojích s přesilou nuceno s minimálními zásobami ustupovat, se podařilo dostat až na jih do Drače, kde se zakopalo a prozatím úspěšně odráželo rakouský předvoj. Srbský panovník zůstal se svým vojskem i v těchto těžkých chvílích a dostalo se mu jisté podpory italských a francouzských expedičních sil. V Srbské armádě sloužilo tehdy okolo 3000 českých dobrovolníků, nemálo z nich bylo i důstojníky. Většinu těchto dobrovolníků tvořili stejně jako v Rusku Češi, kteří přeběhli z rakouské armády do srbského či ruského zajetí, odkud se přihlásili do srbského vojska bojovat proti habsburskému područí svého národa, buď o existenci vlastní České družiny nevědouce, nebo jsa zhrzeni dlouhým čekáním na vyřízení přihlášky do ČD krajanskými spolky, které se v té době zabývaly spíše vlastními konkurenčními rozepřemi. Mnoho Čechů tak raději šlo dobrovolně bojovat do srbské armády proti Rakousko-Uhersku za svobodu svého národa, neboť Srbové dokázali těmto dobrovolníkům vyřídit jejich přihlášky do své armády ve velmi krátké době. Před náporem hlavních rakouských sil mělo být srbské vojsko evakuováno z Drače na ostrov Korfu. Avšak pro nedostatek transportních lodí se Italům a Francouzům podařilo převézt na Korfu jen asi 50.000 příslušníků nyní již vyhladovělé, potrhané a špinavé srbské armády, která byla již takřka bez munice a proviantu. Právě na Drač Rakušané zaměřili hlavní nápor dalšího útoku v této oblasti. Zbytek srbské armády, který se nepodařilo evakuovat, proto musel urychleně ustupovat dále na jih do Valony.

Česká družina působila od října 1914 až do konce roku 1915 hlavně na ruské jihozápadní frontě, nejčastěji v sestavě 3. armády. Jelikož v tomto úseku nyní stály převážně říšskoněmecké jednotky, nemohla zde Česká družina plně využít své možnosti, které se nabízely v případě nasazení na úsecích, kde protivníkem byla armáda c.k. monarchie.

Jednotka byla dělena tedy rozkazem ČD č.496 z 5.1.1916 na dva prapory (1.prapor-1.,2.,3.,4. rota, 2.prapor-5.,6.,7.,8.rota). Velitelem 1.praporu ČD byl jmenován velitel záložního oddílu škpt.Zembalevskij. Došlo i ke změnám na velitelských místech jednotky. Velitelem 1.roty je jmenován ppor.Stanislav Čeček (dosud velitel 5.roty ČD), 2.roty je jmenován český ppor.Karel Cejp, 3.roty český ppor.Otakar Husák, 5.roty povýšený ruský škpt.Ivšin (dosud velitel 3.roty), 7.roty ruský ppor.Jakušev, velitelem záložního oddílu český ppor.Ducháček, 8.roty čerstvě povýšený ruský škpt.Pavlov. Oba prapory měly například dle ruských předpisů i své rotní praporky. Praporek měl rozměr cca 40x30cm, a měla jej vždy první rota daného praporu. Tak měla 1.rota ČD (byla první rotou 1.praporu) rotní praporek s bílým lvem v červeném poli, a 5.rota ČD (byla první rotou 2.praporu) rotní praporek s černou hlavou chodského psa a v rozích označení Č.D.5.R., okraj praporku byl zubovitě lemován černou látkou.

Na naléhání čs. krajanských spolků a velitele ČD pplk. Trojanova byl rozkazem ruského hlavního štábu ze dne 19.ledna 1916 odvelen 1. prapor ČD (1. - 4. rota) na jižní frontu k ruské 8. armádě, kde proti Rusům stály rakouské jednotky a jejíž velitel gen. Brusilov opakovaně o čs. rozvědčíky žádal. Avšak nový rozkaz č. 20187 z 24. ledna 1916 rušil předchozí a 1. prapor ČD jím byl přidělen ke štábu 11. armády do Voločiska. Na místo určení však odchází pouze 3. a 1. rota ČD a jedna půlrota 2. roty, tedy těleso v čítající celkem 7 důstojníků a 340 mužů. Velitelem 1. roty byl rozkazem z 6.ledna 1916 tedy určen, jak jsem již uvedl, český ppor.Čeček, který do té doby velel 5. rotě.

Nový 2. prapor ČD (5.,6.,7. a 8. rota, která však nebyla začátkem roku 1916 ještě uznána za bojeschopnou) vystřídal u ruské 3. armády zmíněnou část 1. praporu ČD. Za zásluhy, kterých dosáhl 1. prapor ČD v rámci ruské 3. armády, bylo 80 čs. dobrovolníků z nejstarší 1. roty vybráno mezi vybrané ruské vojáky, kteří ještě v prosinci 1915 defilovali u Něsniže před ruským carem.

Dalším rozkazem hlavního štábu byla rozšířena platnost ruského zákona o válečných invalidech a vysloužilcích v plném znění i na „nerusy“ v řadách carského vojska, tj. i na čs. dobrovolníky z ČD. Naši dobrovolníci tak získali jakousi záruku, že v případě vážného zranění či zmrzačení jim bude poskytnuto jisté zaopatření a nezůstanou odkázáni pouze na almužny a milosrdenství.

Do ledna 1916 bylo za bojové výsledky z rozvědek a chrabrost v boji vyznamenáno kolem 480 čs. dobrovolníků ČD křížem či medailí sv. Jiří. Sedm z nich získalo dokonce všechny čtyři stupně tohoto řádu, což bylo v carské armádě velmi ceněno. Bylo celkem jednotce uděleno: Důstojníkům - 1xdůstojnický řád sv. Jiří 4stupně, 1x zbraň-šavle sv. Jiří, 2xřád sv.Vladimíra 3.stupně s meči a stuhou, 2x řád sv. Anny 2.stupně s meči a stuhou, 12xřád sv. Anny 3 stupně s meči a stuhou, 6xřád sv.Anny 4.stupně s meči a stuhou, 4xřád sv.Stanislava 2.stupně s meči a stuhou, 21xřád sv.Stanislava 3.stupně s meči a stuhou, 1xsvětlebronzovou medailí na stuze Bílého orla. Mužstvu - 38x stříbrná medaile na stanislavské stuze, 1xfrancouzská stříbrná medaile, 396xkříž sv. Jiří 4.stupně, 96xkříž sv. Jiří 3.stupně, 32xkříž sv.Jiří 2.stupně, 8xkříž sv.Jiří 1.stupně, 208xmedaile sv.Jiří 4.stupně, 7xmedaile sv.Jiří 3.stupně.

Za svou dosavadní bojovou činnost si ČD vysloužila v ruské armádě zasloužený obdiv. Byla považována za elitní průzkumnou jednotku, o kterou se velitelé jednotlivých ruských divizí doslova přetahovali.

I tento věhlas a sláva ČD přispěly k tomu, že ruský hlavní štáb koncem roku 1915 konečně povolil rozšířit Českou družinu na pluk. Dne 2.února 1916 (20.ledna dle starého ruského kalendáře), byl na základě přípisu ze štábu 3.armády z 1.února 1916, velitelem ČD ruským pplk. V. P. Trojanovem vydán rozkaz ČD č. 524, poslední rozkaz České družině:

…Nařízením náčelníka štábu nejvyššího velitele svěřená mi Družina byla pojmenována na Československý střelecký pluk…“.

Naplnily se tak snahy představitelů čs. krajanských spolků, českého generála ruské armády J. Červinky i samotných čs. dobrovolníků a jejich velitele pplk. Trojanova, kteří usilovali o rozšíření České družiny na vyšší vojenské těleso, což umožňovalo hlavně další příliv dobrovolníků do řad čs. národního vojska v boji za samostatnost čs. národa. Desetitisícům zajatých Čechů v ruských internačních táborech se tak objevila konečně reálná naděje na rychlejší vstup do čs. národního osvobozeneckého vojska, kdy „budou moci svléci nenáviděnou rakouskou uniformu a obléci ruskou uniformu čs. dobrovolce“.

Blahopřejný telegram ČD k jejímu jmenování na Čs. střelecký pluk zaslal i Čechy oblíbený bulharský generál ruské armády Radko Dmitrijev, který na své Čechy nezapomněl. Čs. dobrovolníci přetvoření své družiny, jejíž název stále připomínal původně nestandardní jednotku, na pluk uvítali s obrovským nadšením. Konečně se stali řádným bojovým útvarem i „papírově“, i když jím po faktické stránce byli již dávno.

Několik příslušníků ČD během válečných let přestoupilo na pravoslavnou víru. Mnohdy se tak dálo i ve skupinkách za velké regionální slávy a sympatií ruských obyvatel. Bylo to vyjádření jejich slovanského cítění a zároveň celkového oproštění se od habsburské monarchie. Větší část příslušníků ČD na pravoslaví však nepřestoupila.

Počty ČD v době vzniku Československého střeleckého pluku byly:1 rota 186 mužů, 2. rota 201 mužů, 3. rota 225 mužů, 4. rota 161 mužů, 5. rota 161 mužů, 6. rota 161 mužů, 7. rota 149 mužů, 8. rota 89 mužů, záložní rota 106 mužů, neřadový oddíl 108 mužů, hudební oddíl 35 mužů a podpůrný nedávno zformovaný kulometný oddíl 15 mužů. Celkem tedy měl Čs. střelecký pluk v době svého vzniku 1597 čs. dobrovolníků, z nich 243 v nemocnici, 97 za služebním posláním, 40 na dovolené.

Podíváme-li se na celkový stav České družiny, včetně důstojníků a ruského „neřadového oddílu služeb“, od jejího vzniku v r.1914 až do počátku 1916, vypadaly takto:

r.1914 - září (762), říjen (1020), listopad (993), prosinec (990).

r.1915 - leden (1229), únor (1222), březen (1186), duben (1180), květen (1159), červen (1149), červenec (1290), srpen (1277), září (1276), říjen (1337), listopad (1542), prosinec (1642).

r.1916 - leden (1655).

Za celou dobu působení České družiny (od října 1914 do ledna 1916) padlo, v jejích řadách v přímém boji 27 dobrovolníků, dalších 8 zemřelo následkem smrtelného bojového zranění (celkem tedy 35 padlých či zemřelých následkem bojového zranění - u 1.roty 7, u 2.roty 8, u 3.roty 9, u 4.roty 8, u 5.roty 1, u záložní roty 2), 14 zemřelo následkem nemoci, 1 utonul, 3 dobrovolníci byli chyceni rakouskými vojenskými úřady, odsouzeni za velezradu a vyzvědačství a popraveni, dalších 33 dobrovolníků bylo pohřešováno v boji bez prokázané známosti jejich osudu - vedeni tedy jako pravděpodobně mrtví, raněno bylo za celé bojové působení ČD asi 112 dobrovolníků. Někde se ztráty pohybovaly až kolem 25%. …

Doslov

Existence České družiny sice skončila, ale přetvořila se ve vyšší jednotku, ke které se zanedlouho hlásilo mnoho tisíc netrpělivých zajatců české národnosti, přeběhnuvších nebo zajatých v rakouské uniformě. „Pochopili, kde je jejich místo a hlasu svého srdce poslechli“ (R.Medek). Ale to je již jiná kapitola slavných dějin čs. vojska na Rusi a našich legií. Příběh České družiny tedy nemá špatný konec, jak se mnozí Češi při karpatském ústupu obávali, ale naopak končí tím nejlepším způsobem, jak si jen mohli její příslušníci přát. Čs. střelecký pluk, jenž byl brzy přejmenován na 1. čs. střelecký pluk, se brzy rozšířil v Československou brigádu o třech plucích, která se vzápětí proslavila úspěchem 2.července 1917 u Zborova (v níž např. mimo jiných byl i těžce zraněn např. prap.Jan Syrový-přišel o oko, ad., a zabit prap. I.Vilímek). Následovaly další potyčky s postupujícími německo-rakouskými armádami. Čs. brigáda, jejíž řady sílily, neboť počet čs. dobrovolníků stále narůstal, byla později jedním z mála vojenských těles, která po úspěchu bolševické protiválečné propagandy u ruských vojáků, srdnatě držela své pozice i za situace, kdy celé ruské pluky opouštěly frontu a odcházely do zázemí či se bez boje vzdávaly nepříteli. Nakonec vznikla v Rusku armáda dosud neexistujícího čs. státu čítající přes padesát tisíc vojáků. Přišla Bachmač a další slavná vítězství čs. legie v Rusku a čs. dobrovolníci se v očích všech stávali neporazitelnými. V těchto všech dalších slavných bitvách čs. vojska v Rusku padlo či zemřelo na následky zranění či nemoci v jeho řadách mimo tisíců ostatních čs. legionářů i 53 dobrovolníků z řad původních družiníků, příslušníků slavné České družiny.

Stali se z nich hrdinové v paměti svého zprvu vděčného národa. Jejich sen, návrat do osvobozené vlasti, se kvůli jejich obtížnému návratu přes celou Rus (slavná anabáze čs. vojska v Rusku) a kolem světa uskutečnil pro většinu z nich až v roce 1920, kdy již byla naše republika dva roky svobodná. Páteří slavných čs. legií v Rusku se od počátku stali právě příslušníci slavné České družiny, které byla věnována tato práce. Příslušníci zahraničních legií se stali poté i tím pravým základním morálním a vojenským kádrem našeho tehdy mladého státu. Před hrdinstvím, vlastenectvím a hrdostí těchto mladých mužů, kterým tehdy bylo většinou mezi dvaceti až třiceti lety se dnes po mnoha letech, kdy již není naživu ani jediný z nich, skláním v hlubokém obdivu. Většina z nich zůstala věrná svým ideálům a své legionářské minulosti až do smrti.

Zaměřme se na závěr ještě na odkaz České družiny. Po první světové válce existoval tzv. Kruh starodružiníků, organizace sdružující i dosud žijící zakladatele České družiny z roku 1914 a dále příslušníky české roty „Compagnie Nazdar!“ ve Francii a čs. dobrovolníky v srbském vojsku, kteří do konce roku 1914 stali se čs. dobrovolníky. Tato organizace byla obnovena i po druhé světové válce (kdy mnoho legionářů, mezi nimiž i starodružiníci, se aktivně účastnilo odboje proti Němcům, ať již v zahraničí či na domácí frontě) a nezanikla ani v lidově demokratickém a socialistickém státním zřízení po komunistickém únoru 1948. Starodružiníci se od šedesátých let XX. století každoročně scházeli v Praze k bratrskému setkání ve Vojenském historickém muzeu, při němž díky pochopení a ochotě pracovníků muzea, mohli každoročně 28.září znovu s vděčností políbit historický prapor ČD, ten samý prapor, který 28. září 1914 každý z nich políbil v Kyjevě. Příslušníci ČD, starodružiníci i novodružiníci, se dále organizovali i v dalších legionářských spolcích, z nichž nejvýznamnější byly za první republiky Československá obec legionářská a Nezávislá jednota československých legionářů. V Kruhu starodružiníků organizoval setkání svých druhů nejčastěji již letitý starodružiník gen. Matěj Němec. Léta ubíhala a družiníci jeden po druhém odcházeli na věčnost. Generál Matěj Němec umírá v roce 1975. Ještě v únoru 1981 žilo 19 registrovaných členů Kruhu starodružiníků, jednalo se však mimo starodružiníků z České družiny i o příslušníky z „Roty Nazdar“ ve Francii a čs.dobrovolníky srbského vojska. V jejich čele stál, tehdy již stařičký starodružiník, gen. Antonín M. Číla ve věku 97 let. I ti všichni se později vydali na cestu za svými bratry, kteří padli tenkrát v daleké Rusi, kde dodnes sní svůj krásný ideál. Poslední příslušník původní České družiny, starodružiník Otakar Kemr, zemřel 18.února 1991 a s ním se definitivně uzavřela i kapitola České družiny v naší historii. Čas je bohužel neúprosný…

- K O N E C -

Česká družina (1914-1916)“, Pavel J. Kuthan - vydáno v Hradci Králové v roce 2002
80 stran textu včetně podrobného seznamu ztrát České družiny a částečného seznamu vyznamenaných příslušníků jednotky, 12 stran čb fotodokumentace, 4 strany barevných hrubých nákresů a názorné fotodokumentace, obálka čb laminovaná. CENA: 90,- Kč.

Použitá literatura a prameny:
Vojenský historický archív v Praze
Materiály z Vojenského archívu v Moskvě (Rusko) a Kyjevě (Ukrajina)
Časopis „Československý denník“ vydávaný čs. legiemi v Rusku během anabáze, vzpomínky družiníků.

Červinka Jaroslav - Cestou našeho odboje, Praha - 1920
Beneš Edvard - Světová válka a naše revoluce, Praha - 1935
Fidler Jiří - Generálové legionáři, Brno - 1999
Fryščok Alexej Miloslav - Legionáři, car a rudá vlajka, Brno - 1998
Fučík Josef - Pražský pěší pluk č.28 na italské frontě 1915-1918 (Historie a vojenství, časopis HÚ AČR č. 4/1996)
Galandauer Jan - Wacht am Rhein a Kde domov můj - válečné nadšení v Čechách v létě 1914 (Historie a vojenství, časopis HÚ AČR č. 5/1996)
Gregorovič Miroslav - První československý odboj (Čs. legie 1914-1920), Praha - 1992
Holý Karel - vzpomínky
Kopta Josef - Třetí rota, Praha - 1992
Medek Rudolf - Za svobodu, Praha - 1925
Medek Rudolf - Blaník, Praha - 1922
Medek Rudolf - Za domovinu, Praha - 1926
Němec Matěj - Návraty ke svobodě, Praha - 1994
Pichlík Karel - Zahraniční odboj 1914-1918 bez legend, Praha - 1991
Pichlík Karel, Klípa Bohumír, Zabloudilová Jitka - Českoslovenští legionáři (1914-1920), Praha - 1996
Pichlík Karel - Červenobílá a rudá, Praha - 1967
Pichlík Karel - Čeští vojáci proti válce 1914-1915, Praha - 1961
Prášek Vojtěch - Česká družina, Praha - 1934
Sak Robert - Anabáze, Drama československých legionářů v Rusku (1914-1920), Jinočany - 1996
Slanička Josef - Ze slavných dob České družiny, Praha - 1929
Švec Jiří - Deník, Praha - 1921
Vaculík Jaroslav - Dějiny volyňských Čechů, Praha - 1998
Valenta Václav - Vlast máti až nás zavolá..., Praha - 1938
Valenta Václav - Do legie, Praha - 1924
Vogeltanz Jan, Polák Milan - Československé legie 1914-1918, Praha - 1999
Žipek Alois - Válka národů 1914-1918 a účast českého národa v boji za svobodu, Praha - 1922

Seriál

  1. Česká družina (1914-1916) - I.
  2. Česká družina (1914-1916) - II.
  3. Česká družina (1914-1916) – III.
  4. Česká družina (1914-1916) – IV.
  5. Česká družina (1914-1916) – V.
  6. Česká družina (1914-1916) – VI.
  7. Česká družina (1914-1916) – VII.
  8. Česká družina (1914-1916) – VIII.
  9. Česká družina (1914-1916) – IX.
  10. Česká družina (1914-1916) – X.
  11. Česká družina (1914-1916) – XI.
  12. Česká družina (1914-1916) – XII.
  13. Česká družina (1914-1916) – XIII.
  14. Česká družina (1914-1916) – XIV.
  15. Česká družina (1914-1916) – XV.

Podobné články

Další články autora

Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔02.01.2004 📕17.101

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře