Bell (P-400) Airacobra Mk.I

Autor : Michal Rak 🕔02.01.2004 📕14.110

V době podivné války jezdila po amerických leteckých závodech britská nákupní komise a hledala vhodné letouny pro RAF. Mimo jiné se dostala k firmě Bell v Buffalu, která Britům předvedla svůj prototyp výškové stíhačky s výbornými letovými vlastnostmi a rychlostí převyšující tehdy magických 400 mil v hodině,   tj. 644 km/h. Britové se nenechali dlouho přesvědčovat a 13. 4. 1940 byla podepsána objednávka na 675 kusů nové stíhačky s označením P-400, odvolávajícím se na udávanou rychlost letounu.

V téže době se ale vyskytly problémy ve vývoji původního P-39 pro americké letectvo. Kontroverzní letoun s příďovým podvozkem a motorem umístněným v těžišti za kabinou pilota, do které se navíc vstupovalo jakoby automobilovými dvířky z boku, trpěl řadou poruch a technických nedostatků. Navíc zde byl problém s výškovým motorem,který tak nahradil „obyčejný“ Allison V-1710-35 s výkonem 1150 k (846 kW). Zcela se tak změnilo původní určení typu. První sériový P-39C tak byl zalétán v lednu 1941.

Mezitím se již pracovalo na Ariacobře určené pro RAF, která vycházela z druhé sériové varianty P-39D a nesla tovární označení Model 14. Tyto stroje již byly upraveny tak, aby obstály ve vzdušném boji. Obdržely samosvorné palivové nádrže a pancéřování kabiny a olejové nádrže. Od standardních P-39D se lišily instalací britského vnitřního vybavení, radiostanice a kyslíkové soustavy. Původní motor byl nahrazen exportní verzí Allison V-1710-E4 o stejném výkonu s třílistou, elektricky stavitelnou vrtulí Curtiss Electric. Změnila se také výzbroj, když byl kanón Oldsmobile T-9 ráže 37 mm vyměněn za dvaceti milimetrový kanón British Hispano s šedesáti náboji. Zbylá výzbroj byla zachována. Šlo o dva kulomety Colt-Browning ráže 12,7 mm s 800 náboji v přídi a o čtyři křídelní Browningy ráže 7,7 mm s 1000 náboji na zbraň. Takto upravený letoun poprvé vzlétl začátkem roku 1941 se sériovým číslem RAF AH 570. Sériové letouny začaly výrobní linky opouštět v dubnu 1941 a do Británie, kde se původně měli jmenovat Caribou (karibu), ale nakonec bylo jejich označení v RAF Bell Airacobra Mk.I, se dostali až v červenci. Stroje byly okamžitě odeslány do A & AEE v Bascomb Down k testům. Zde se dostavil šok! Letouny šly do Británie většinou nezalétány, často s různými vadami a poruchami, údržba byla obtížná a stroje vyžadovaly řadu úprav. A navíc nedosahovaly udávaných výkonů, max.rychlost byla jen 578 km/h proti udávaným 631 km/h, která se navíc s výškou snižovala. Teprve teď vyplula napovrch firemní lest s předváděním prototypů. Zkušební piloti ale zároveň oceňovali příjemné letové vlastnosti a dobrý výhled z kabiny.

Bylo proto rozhodnuto vybavit Ariacobrami zkušebně jednu jednotku. Volba padla na 601. peruť, prozatím létající na Hurricanech Mk.IIB. První dva stroje sériových čísel AH 576 a 577 převzala jednotka 7. 8. 1941 a do října měla plný stav. Bojeschopné však byly jen čtyři letouny. První bojový let uskutečnil 9. 10. 1941 velitel perutě S/Ldr E. J. Glacier, DFC, ale nenarazil na nepřítele. Krátce po něm vzlétli F/Lt Himr a Sgt. Briggs. Ti u Dankerque zaútočili na německé lodě a poškodili jeden trawler. Letouny však svými výkony nijak nepřesvědčily a po provedení devíti bojových letů byly další akce zastaveny. Do bojů tak 601. peruť nadále létala na Hurricanech. V březnu 1942 pak oba nevyhovující typy vyměnila za standardní Spitfiry Mk.VB.

Ale co s ostatními stroji? Všech 170 kusů z první části objednávky již dorazilo do Británie, kde z nich smontovali asi stovku a různě testovali, např. jako palubní stíhačku s přistávacím hákem. A naštěstí pro RAF se objevili noví zákazníci – SSSR a samo americké letectvo, které po vstupu do války potřebovalo každý bojeschopný letoun a převzalo neodebrané letouny pod označením P-400 Airacobra.

Do SSSR se dostalo 212 letounů P-400, první již v srpnu 1941 společně s Hurricany. Celá první dodávka však šla do výzkumného střediska NII VVS, kde nové letouny intenzivně zkoušeli. Teprve z druhé dodávky byly dva letouny uvolněny k frontovým zkouškám u 78. a 145. stíhacího pluku Severního loďstva (IAP SF)a určilo tak oblast nasazení těchto strojů. První frontové jednotky, 19. a 20. GIAP, však dostaly první P-400 až v listopadu 1942 a operovat začaly až v únoru 1943. Vstup do válečné arény se ale nevyvedl, neboť několik pilotů bylo německými stíhači sestřeleno nad vlastním letištěm. Až 19. 3. 1943 svedli piloti 19. GIAP úspěšný souboj s Messerschmitty Bf 109 od JG 5 a bez vlastních ztrát tři sestřelili. Jedním z vítězů byl i Ivan Vasilevič Bočkov, který dosáhl celkem 39 (7+32) vítězství. Krátce nato, 4. dubna 1943, byl však sám sestřelen a zahynul.  Krátce na to dostal P-400 i 2. gardový smíšený letecký pluk SF (GSAP SF) a 19.4.1943 na nich zasáhl do boje se skupinou německých Messerschmittů, během kterého byl sestřelen Rudolf Müller (98 sestřelů, Rytířský kříž) ze 6./JG 5. Tyto jednotky pak sváděly tuhé boje nad Barentsovým a Bílým mořem a jeho nezamrzajícími přístavy. Do května 1943, kdy se na severu objevily  první sériové P-39, bylo v bojích ztraceno deset letounů P-400, které zde sice nedosáhly takových úspěchů jako později P-39, ale i tak stály na počátku dlouhé řady těchto strojů dodaných do SSSR. Na konci války to bylo 58,4% všech vyrobených Ariacober.

Americké letectvo tak přebralo zbytek vyrobených P-400 a zařadilo je ke svým jednotkám. Stíhačky se tak objevily u 8., 35. a 347. stíhací skupiny (FG), které s nimi zasáhly do bojů nad Austrálií, Novou Guineou a Guadalcanalem. Američtí piloti u nich oceňovali především 20 mm kanón, který se v leteckých bojích ukázal jako výhodnější a spolehlivější než poruchový Oldsmobile T-9. Během bojů pak byly P-400 nahrazeny standardními P-39. V roce 1942 se P-400 ještě objevily u 81. a 350. stíhací skupiny v severní Africe, ale i zde byly do poloviny roku 1943 nahrazeny nově vyrobenými P-39L.

Výrobce: Bell Aircraft Corporation , Buffalo, New York
Vyrobeno 675 kusů

Rozpětí – 10,37 m
Délka – 9,21 m
Výška – 3,60 m
Nosná plocha – 19,79 m
Hmotnost prázdného letounu – 2433,4 kg
Vzletová hmotnost – 3350,5 kg
Maximální rychlost – 576 km/h
         ve výšce  - 4575 m
Stoupavost – 19,1 m/s
Dostup – 10668 m
Dolet – 1767 km

Autor : Michal Rak 🕔02.01.2004 📕14.110

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře