Čínsko-vietnamský pohraniční konflikt 1979

Autor : Martin Smíšek 🕔17.12.2003 📕35.960

Další články autora

Přestože Vietnamská demokratická republika (VDR) a Čína stály během tzv. Druhé indočínské války proti Američanům na stejné straně, ani zdaleka se nejednalo o ideální spojenectví. Jejich vzájemné vztahy by se daly nazvat spíše manželstvím z rozumu než s čisté lásky. Další rozpory mezi těmito zeměmi vyvstaly v druhé polovině sedmdesátých let a vyvrcholily v únoru 1979 krátkým lokálním konfliktem.

Naděje na mírové soužití států jihovýchodní Asie po mnoha desetiletích válek se rozplynuly již po sjednocení Vietnamu v roce 1975. Hanoj sice hned deklarovala snahu o „solidaritu národů Indočíny“, ve skutečnosti se ale mělo jednat jen o různou formu vietnamské nadvlády nad okolními zeměmi. K provádění této politiky měl Vietnam více než dobré podmínky. Během Druhé indočínské války se mu v pohraničních územích Laosu a Kambodže (v letech 1976-1989 název změněn na Kampučia) podařilo vytvořit rozsáhlou síť komunikací a vojenské infrastruktury známou jako Ho Či Minhova stezka. Jeho vliv byl v těchto oblastech tak silný, že se zde tancovalo podle toho, co vyhrávala Hanoj, a nikoliv oficiální režimy daných zemí. Ambice a rozpínavost „asijské Kuby“ samozřejmě velice nelibě nesla Čína, která v těchto oblastech měla své zájmy.

Napětí mezi oběma zeměmi stouplo v roce 1977, kdy se mezi Vietnamem a Kampučií, kde vládl Čínou podporovaný Pol Potův režim, rozpoutal ozbrojený konflikt. Vietnam tak Čínské lidové republice narušil plány na posílení jejího vlivu v této zemi. Dodejme, že válka nakonec skončila dosazením loutkového provietnamského režimu Henga Samrina v roce 1979.

Ještě větším trnem v oku Číňanů však bylo neustálé sbližování Vietnamu se SSSR, které vyvrcholilo v listopadu 1978 uzavřením spojenecké smlouvy, v tomtéž roce se VDR stala i členem RVHP. Například již v srpnu 1978 působilo na území Vietnamu více než 4 000 sovětských poradců a na bývalé základně americké armády v zátoce Cam Ranh se navíc začalo zabydlovat sovětské námořnictvo. Vrcholní čínští politici se začali obávat, že Vietnam se stává jen nástrojem Sovětského svazu při prosazování jeho zájmů v jihovýchodní Asii. V nejvyšších čínských mocenských kruzích se tak pomalu začala rodit myšlenka krátké „trestné výpravy“ do Vietnamu, která by místním politikům jasně naznačila, aby se nemíchali do mocenských zájmů Čínské lidové republiky. Hlavním vojenským cílem operace pak bylo rozvrácení vietnamských příhraničních jednotek, což mělo vést ke stažení vietnamských divizí z Kampučie a jejich následnému zapojení do bojů s Číňany. To mělo Pol Potovým partyzánům ulehčit v jejich bezvýchodné situaci v Kampučii a celkově oslabit vojenskou sílu VDR.

V létě 1978 došlo k prvním přesunům 17 čínských divizí k čínsko-vietnamské hranici, zanedlouho byl tento stav zvýšen na 25 divizí s celkovým počtem asi 250 000 mužů. Vrchním velitelem těchto sil byl jmenován generál Su Ši-jü. Za naplánování a samotné provedení akce pak nesl zodpovědnost generál Jang Te-čchi. Jednalo se o veterána Korejské války a autora čínské taktiky infiltrace s následným masovým útokem. Do své pozice byl vybrán právě proto, že terén severního Vietnamu se velmi podobá korejské krajině. Do pohraničí, kde začal plánovat vojenskou operaci, se však dostal teprve měsíc před vlastním zahájením bojů – v lednu 1979.

Proti 25 divizím čínské lidové armády mohl vietnamský generál Van Tien Dung postavit následující útvary:

První linie

325. divize  
338. divize  
3. divize „Zlatá hvězda – jeden z nejlepších vietnamských útvarů v oblasti, určen pro obranu města Lang Son a okolí. 3. divize sestávala z 2., 12., a 141 pěšího pluku a 68. dělostřeleckého pluku. Hlavní sílu divize představoval 12. pluk „Hrdinů“, který byl považován za elitní jednotku vietnamské armády.
374. divize  
304. divize  
346. divize „Velký Sever - jeden z nejlepších vietnamských útvarů v oblasti, určen pro obranu města Lang Son a okolí. 346. divize sestávala z 246., 677. a 851. pluku a 188. dělostřeleckého pluku. Za nejlepší útvar 346. divize byl považován 246. pluk „Nová vlna“. Byl zformován již během První indočínské války, po nějaký čas byl přímo podřízen ústřednímu vietnamskému velitelství a zajišťoval jeho ochranu.
43. pluk  
244. pluk  
576. pluk  
49. pluk  

Každá příhraniční provincie Vietnamské demokratické republiky navíc disponovala jedním praporem milicí. (zdroj: Orbat.com)

Druhá linie

312. divize
431. divize
327. divize
329. divize
242. divize
196. divize
38. brigáda
98. pluk
27 útvarů vojenské policie, každý s asi 100 muži

V pohraničí tak bylo k boji připraveno na 100 000 mužů. V záloze v okolí Hanoje se ještě nacházely jednotky 1. a 2. armády. (zdroj: Orbat.com)

Situace se prudce vyhrotila ke konci roku 1978. Tehdy se na území VDR zhoršily vztahy mezi čínskou menšinou zvanou Hoa Chiao a většinovou vietnamskou populací. Do nastalých problémů se bez zaváhání zapojil Peking. Došlo k další eskalaci napětí, které vyvrcholilo v řadě ozbrojených potyček v pohraničí.

K zahájení konfliktu došlo 17. února 1979, kdy čínská lidová armáda na 26 místech frontálním útokem překročila 770 kilometrů dlouhou hranici. Bezprostředním důvodem pro rozpoutání války se podle oficiální čínské propagandy stalo „více než sedm set ozbrojených provokací, při nichž přišlo o život 300 Číňanů, což už přesáhlo hranice únosnosti natolik, že čínské pohraniční jednotky byly nuceny přistoupit k protiútoku.

Plán generála Jang Te-čchiho předpokládal postup v pěti hlavních směrech:

  1. Přes průsmyk Přátelství podél Dálnice č. 1 na město Lang Son.
  2. Podél pobřeží směrem na Mong Cai, postup měl vrcholit v přístavu Haiphong.
  3. Dosáhnout Červené řeky, pak pokračovat jejím údolím po Dálnici č. 2 až k městu Lao Cai.
  4. Dosáhnout Černé řeky, pak pokračovat jejím údolím až k hlavnímu městu Hanoji.
  5. Druhotný útok směřovat na provinční hlavní města Cao Bang a Ha Giang a tím tak přetnout Dálnici č. 4, která spojovala Dálnice č. 1 a 2.

Největší nápor čínských vojsk směřoval na města Lang Son a Dong Dang, protože to je přímá a zároveň nejkratší cesta na Hanoj (vietnamské hlavní město leží asi 135 km jihozápadně od Lang Sonu). Místo aby generál Jang Te-čchi použil svoji infiltrační techniku z dob Korejské války, rozhodl se pro klasický frontální útok za použití velkého množství tanků a dělostřelectva. Čínská pěchota postupovala s naprostou převahou a za masivní podpory dělostřelecké palby. Vietnamské jednotky mnohokrát podnikly protiútoky nebo nastražily léčky, aby se čínský postup zpomalil a dezorganizoval. Velké překvapení způsobilo masivní nasazení čínských tanků Typ 59, které sloužily především k ničení vietnamských bunkrů a přepravě munice a dalšího vybavení pro pěchotu. Horský terén severního Vietnamu pro ně nebyl vůbec vhodný a této skutečnosti dokázali obránci náležitě využít. Vietnamské útvary vybavené sovětskými protitankovými raketovými komplety byly schopny ničit tanky ve velkém. Například při počátečním čínském útoku na Muong Khoung za oběť těmto zbraním padlo na 18 čínských tanků Typ 59. Vietnamské jednotky navíc podnikaly nájezdy přes hranici na postavení čínského dělostřelectva a decimovaly jeho palebná postavení. Největší ohromení ale vyvolala vzájemná komunikace mezi osádkami čínských tanků a obrněných transportérů. Jejich velitelé pro dorozumívání nevyužívali rádia, ale praporky a signály rukou (což byl údajně důsledek elektronického rušení, jenž vytvářely sovětské lodi v oblasti Tonkinského zálivu).

18. února 1979 se čínským silám podařilo ovládnout pohraniční město Mong Cai, což nebyl, vzhledem k naprosté převaze Číňanů, příliš velký úspěch. Za další čtyři dny pak do čínských rukou padlo provinční hlavní město Lao Cai.

Současně se zahájením bojů na čínsko-vietnamské hranici se objevují obavy, aby se konflikt nerozšířil do dalších míst v Asii, protože Sovětský svaz mohl zaútočit na Čínu, pokud by se mu zachtělo dodržet spojeneckou smlouvu s Vietnamem (k tomuto scénáři ale nakonec nedošlo).

Vietnamským pohraničním jednotkám se v následujících dnech za neustálých protiútoků, využití minových polí, silné koncentrace dělostřelecké palby a bambusových nástrah podařilo čínskou ofenzívu silně narušit a dezorganizovat.


Při postupu na Lang Son musely čínské tanky Typ 59 překonat řeku Khi Khong (Kingsway International Publications)

Po necelém týdnu tak musel být čínský útok zastaven, došlo ke konsolidaci sil a přehodnocení ofenzívy, která teď z původních 26 směrů pokračovala na 11 místech. Do bojů se k sedmnácti bojujícím divizím navíc připojilo dalších osm. Číňanům se sice v mnoha případech podařilo proniknout do hloubky 15–20 km, zaplatili za to však příliš velkou cenu v podobě obrovských ztrát na životech. Útoky vypadaly tak, že jedna lidská vlna čínské pěchoty podporovaná tanky a děly střídala další.

Když ani toto nevedlo k rozhodující změně na bojišti, čínská pozornost se zaměřila na jednotlivá provinční města - Cao Bang, Lang Son, Hang Lien Sen, Lai Chou a Quang Ninh, kde se odehrála řada rozhodujících bitev. Čínští generálové zde chtěli vietnamským jednotkám způsobit těžké ztráty a donutit tak vietnamské velení, aby sem přesunulo síly z oblasti Hanoje a Kampučie. K tomu však nedošlo ani koncem února. Každý čínský útok byl střídán vietnamským protiúderem. Jen ve městě Lang Son musely čínské jednotky podniknout sedmnáct ztečí, aby znovu dosáhly jednoho jediného cíle, který Vietnamci získali zpět náhlým protiútokem.

Právě ve městech došlo k zásadnímu zlomu ve vývoji konfliktu. Před postupujícími čínskými jednotkami se Vietnamci stáhli do okolních kopců. Když pak Číňané města obsadili, následoval okamžitý vietnamský protiúder. Poté, co čínské vrchní velitelství poznalo bezvýchodnost situace svých jednotek, rozhodlo se pro všeobecný ústup. Jako krytí ústupu byla 2. března zahájena menší ofenzíva směřující na Lang Son. Aby Číňané neztratili tvář, oznamují, že celá válka byla jen jakási trestná výprava, která již dosáhla svého cíle a nyní bude následovat ústup. Zatímco Vietnamci do boje nepovolali žádné zálohy z okolí Hanoje a ani Kampučie, 25 čínských divizí utrpělo krutou porážku.

Čínským jednotkám se za celou dobu války podařilo proniknout nejhlouběji (cca 40 km) do vnitrozemí Vietnamu u města Cao Bang. 5. března se postup čínské lidové armády definitivně zastavuje a Peking oficiálně oznamuje, že se začíná stahovat z vietnamského území. Ústup byl dokončen 17. března, než se tak ovšem stalo, byly ve vietnamském pohraničí důsledně ničeny veškeré komunikace a hospodářská infrastruktura.

Přestože čínský vpád do Vietnamu skončil po vojenské stránce naprostým fiaskem, v rovině politické byl úspěšný. Vietnamcům totiž jasně ukázal, že v oblasti jihovýchodní Asie musí brát ohledy i na čínské zájmy a že si zde nemohou dělat, co se jim zachce.

Ztráty

  Ztráty podle vietnamských zdrojů Ztráty podle čínských zdrojů
  vietnamské čínské vietnamské čínské
Mrtví ? 26 000 27 000 až 30 000 26 000
Ranění ? 36 500 32 000 37 000
Váleční zajatci 2 600 650 1 638 260
Tanky a obrněné transportéry ? 280 185 420
Polní děla ? 115 200 66
Protitankové kanony ? ? 30 ?

Další články autora

Autor : Martin Smíšek 🕔17.12.2003 📕35.960

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře