Legion Condor - těžké časy

Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔11.12.2003 📕22.534

16. února 1936 se konaly nové parlamentní volby, poté co korupční aféry vedly k pádu předchozí vlády. Na rozdíl od znepřátelené pravice vytvořily levicové strany společný blok nazvaný Lidová fronta, který sdružoval jak komunisty, tak i republikány. Lidová fronta dosáhla výrazného vítězství a výsledkem byl vznik III. republiky. Nová Azaňova vláda znovu zavedla část reforem, ale neprovedla čistku mezi vyššími veliteli v armádě, a tak se od konce února 1936 začaly pravicové strany připravovat k násilnému uchopení moci. Hlavní roli měli sehrát vyšší důstojníci, soustředění v tzv. generálské juntě, kterou dočasně vedl generál Manuel Goded. Konečné složení junty bylo upřesněno 8. března a začátek povstání byl naplánován na 20. dubna. Tyto skutečnosti byly republikánské vládě známy, a proto byli jednotliví spiklenci přeloženi do vzdálených posádek. Současně došlo k neshodám mezi spiklenci (ve vedení generál Emilio Mola) a z těchto důvodů byl začátek povstání odložen. mezitím se hospodářská krize v zemi prohloubila. Akce obou stran získávaly stále krvavější charakter politických vražd. Dne 12. července byl falangou zastřelen poručík José Castillo z policejní jednotky, která byla věrná vládě. Byla to jasná odplata za jeho účast na vraždách řady falangistů. Reakce druhé strany na sebe nenechala dlouho čekat. Ještě téhož dne v noci zahynul José Calvo Sotelo, což byl poslanec pravice, který byl odveden z domu oddílem Guardia de Asalto a následně zastřelen najatým vrahem. Zavraždění Sotela bylo poslední kapkou, která pomohla sjednotit pravici (jednání generálské junty s monarchisty). Bylo rozhodnuto, že převrat bude zahájen 17. července 1936 v 17:00. I když přípravy nebyly po 12. červenci příliš utajovány, nepodnikla republikánská vláda žádná protiopatření. Převrat tedy mohl být zahájen podle plánu.


Stav v době vypuknutí povstání a po postupu podél hranic s Portugalskem v úvodní fázi občanské války

I přes úspěchy na severu a v Maroku však nacionalisté nezvítězili a republikánská vláda si udržela vliv na značné části území. Jedinou okamžitou pomocí, kterou vzbouřenci získali, bylo šest tisíc navarrských requetes, začleněných do jednotek generála Moly. Největší naděje vkládali do afrického koloniálního sboru s více než 45 tisíci vojáky, které však bylo zapotřebí dopravit na kontinent. Moře však ovládalo republikánské vládě věrné námořnictvo. A tak se nacionalistům podařily jen ojedinělé průniky osamocených lodí. Obě strany si uvědomovaly, že pokud se africké koloniální jednotky poměrně rychle nepřesunou na Iberský poloostrov, je osud vzpoury rozhodnut.

První, spíše náhodná, pomoc Německa v začínající občanské válce byla spojena s letadlem Lufthansy Ju 52/3m (D-APOK). Dne 20. července 1936 při letu z Bathrustu v západní Africe do Las Palmas dostal pilot letadla Flugkapitän Henke rozkaz, který byl motivován hlášením z Kanárských ostrovů o stavu obležení, přistát ve Villa Cisneros ve Španělské Sahaře. Příštího dne získali Němci povolení k dalšímu letu do Las Palmas, avšak zde bylo letadlo na rozkaz vojenského guvernéra generála Orgazy na neomezenou dobu zabaveno pro potřeby vzbouřenců. Přes protesty Flugkapitäna Henkeho byl tento stroj hned odpoledne použit k rozhazování letáků nad Grand Canaria. Dne 23. července odletěl Ju 52/3m s generálem Orgazem a dvěma důstojníky na palubě do Maroka, kde přistál na letišti v Tetuánu.

Další osud vzpoury závisel na rychlosti přepravy jednotek z Maroka do Španělska. Dopravní letedla Fokker VII, která generálu Francovi sloužila od 20. července, byla málo efektivní. Změnu situace mohla přinést pouze rychlá pomoc ze strany Německa a Itálie.

Dne 23. července přišla na Říšské ministerstvo zahraničních věcí depeše odeslaná z Tetuánu, kterou podepsal generál Franco a bývalý španělský atašé v Berlíně podplukovník Beigbeder a která obsahovala prosbu k povolení nákupu 10 dopravních letadel. Zabavený Ju 52 Flugkapitäna Henkeho byl vyslán do Berlína, na jeho palubě se nacházeli dva němečtí agenti operující ve Španělsku a španělský kapitán letectva Arranez, který vezl dopis od generála Franca. Na letišti Gatow delegaci přivítal šéf zahraničního oddělení NSDAP Gauleriter Bohle. Po setkání s Rudolfem Hessem delegace odjela do Bayreuthu za Adolfem Hitlerem. Rozhovory byly zahájeny 25. července, kromě Führera zde byl i ministr letectví Hermann Göring a ministr obrany Generalfeldmarschlall Werner von Blomberg. Hitler se bez váhání rozhodl poskytnout pomoc.

Dne 26. července založil náměstek ministra letectví Erhard Milch Sonderstab W (zvláštní štáb W), který měl řídit všechny záležitosti týkající se pomoci nacionalistickým silám. Jeho prvním velitelem byl Generalleutnant Helmut Wilberg, který zastával tuto funkci až do 1. dubna 1938, kdy jej vystřídal Generalleutnant Karl Schweickhard. Téhož dne bylo rozhodnuto co nejrychleji dopravit letecky do Tetuánu 20 dopravních letadel Ju 52/3m. Kromě toho bylo do Cádizu po moři odesláno šest stíhacích letounů He 51 spolu s výzbrojí, piloty, pozemním personálem a také 20 protiletadlových kanónů ráže 20 mm.

Dopravní letadla měla být přejata od Lufthansy a měla létat pod značkou nově vytvořené letecké společnosti HISMA (Compania Hispano-Marroqui de transportes Tetuan-Sevilla). Do okamžiku vzniku štábu „Legionu Condor“ se právě společnost HISMA zabývala všemi problémy souvisejícími s nasazením německých dobrovolníků ve Španělsku.

Dně 27. července byl zahájen nábor dobrovolníků a dne 29. července bylo k dispozici 25 důstojníků, 66 poddůstojníků a vojáků Luftwaffe, všichni se soustředili v Döberitzu. Většinou šlo o posádky deseti Ju 52/3m a šesti He 51 s nezbytným personálem. Spolu s nimi tu byli také spojaři, protiletadloví dělostřelci a jeden lékař. Dobrovolníci museli podepsat slib o zachování tajemství a obdrželi španělské uniformy, kromě nového platu v pesetech jim stále běželo jejich služné v markách takže se jejich příjem zdvojnásobil. Dne 31. července 1936 se v Döberitzu setkali s dobrovolníky generálové Milch a Wilberg a znovu jim zopakovali jejich úkoly. Bojové lety byly přísně zakázány. Úkolem Ju 52 byla přeprava vojáků generála Franca přes Středozemní moře, He 51 byly určeny pouze k jejich ochraně a neměly proto vyhledávat příležitost k bojům s republikánským letectvem. Poté se vojáci nalodili v Hamburgu na loď Usaramo, která vezla zároveň i vybavení a v noci na 1.srpna vyplula. Od 5 srpna byla loď doprovázena válečnými plavidly z eskadry Vizeadmirála Rolfa Carlse, která operovala ve španělských vodách. Ráno 6.srpna loď Usaramo prorazila blokádu republikánských lodí a vplula do Cádizu. Při vykládce byl přístav ostřelován republikánským torpédoborcem, ale nákladu ani lodi se nic nestalo.

Dne 7. srpna se celý transport přesunul do Sevilly, kterou dobyli povstalci. Současně s příchodem Němců do Sevilly přiletělo na letiště Tablada prvních deset letounů Ju 52. Nedlouho poté dorazily další stroje. Jedno letadlo přistálo v důsledku navigačního omylu na republikánském území, piloti byli na nátlak Německa propuštěni, ale letadlo zůstalo zabaveno v Madridu na letišti Barajas, dokud nebyl zničen při jednom z náletů. Posádkám letadel Ju 52 velel Oberleutnant Rudolf von Moreau, každá posádka létala do Tetuánu obvykle třikrát až čtyřikrát denně. Let z letiště Tablada trval přibližně 90 minut, Aby se čas zkrátil, byla základna přemístěna k městu Jerez de la Frontera, čímž se doba letu zkrátila na 30 minut. Piloti mezi sebou soutěžili v množství přepravených vojáků, a tak místo předepsaných 17 cestujících brali na palubu až 40 Marokánců s plnou výzbrojí. Rekord v množství vojáků přepravených během jednoho dne (243 osob) držel Flugkapitän Henke z Lufthansy. Letouny však byly přetížené a sotva se odlepily od země. Vzhledem k republikánským lodím, které stroje ostřelovaly, se létalo ve výšce 3 000 až 4 000 metrů. Problémem bylo zajištění leteckého benzínu, neboť přetížené stroje spotřebovaly 15 až 20 tisíc litrů denně. Létalo se pouze s takovým množstvím paliva, které stačilo na dosažení cíle. Ušetřená hmotnost umožnila vzít další cestující. Na technickou údržbu letounů a nejnutnější opravy byl čas v noci.

Dne 15. srpna krátce po startu z Jerez de la Frontera havaroval Ju 52 pilotovaný Unteroffizierem Schulzem. Současně s pilotem zahynul i palubní mechanik Unteroffizier Zech, kteří se tak stali prvními Němci padlými ve Španělsku.V období od 28. července do 11. října 1936 přepravila letadla s německými osádkami celkem 13 528 osob a více než 270 tun vojenského materiálu. Kromě 127 kulometů bylo přepraveno také 36 lehkých děl. Spolu se zapojením nepočetných letadel vzbouřenců a italských SM 81 bylo v období prvních tří měsíců války přepraveno cca 25 tisíc osob z Afriky do Španělska.

Zároveň s přepravou proběhla montáž stíhacích He 51. Vzhledem k zákazu bojových letů pro německé piloty ustoupil major von Scheele naléhání Španělů a dva z první tří smontovaných strojů jim přenechal. Následovala prosba generála Franca na Sonderstab W o vyslání dalších šesti He 51. Když v půli srpna přijel Generalleutnant Wilberg, vyprosili dalších 20 letadel – tentokrát průzkumné He 46, s tím že část Ju 52 bude darována pro provedení úprav k bombardovacím účelům. Jedním z úkolů v této fázi se stalo přeškolení španělských pilotů na německou techniku. Jeden z pilotů, Leutenant Hajo Hermann, kromě toho školil španělské dělostřelce v obsluze 20mm protiletadlových kanónů Flak 30.

Díky podpoře Portugalska mohla být část nákladů dopravována přes Lisabon. Krátce po sobě dorazily lodě Kamerun, Wigbert a Cirgenti s nákladem mj. dvou Ju 52, 372 tun bomb, 8 tisíc pušek s 8 miliony nábojů, leteckým benzínem a pozemními radiostanicemi o vysokém výkonu, ze kterých byly zřízeny kontroly letů „Sever v Salamance a „Jih“ v San Fernandu.

Republikánské lodě, znemožňující přepravu nacionalistům a ostřelující letecký most, byly v bezpečí, protože letectvo nacionalistů nemělo prostředky pro útok na tyto lodě. Za této situace Oberleutnant von Moreau navrhl, aby bombardování provedly německé Ju 52. Za cíl bylo zvoleno největší republikánské plavidlo, bitevní loď Jaime I. Major von Scheele souhlasil s akcí, čímž vzal veškerou odpovědnost na sebe, protože stále platil zákaz bojových letů. Po hlášení, že loď kotví na rejdě v přístavu Malaga, bylo rozhodnuto zaútočit. Přes problémy s podvěšením 250kg bomb byly 12. srpna dva letouny připraveny. 13. srpna ve 4:10 startoval Ju 52 pilotovaný Oberleutnanten von Moreau a pět minut po něm také Ju 52 Flugkapitäna Henkeho. Let probíhal samostatně, díky oblačnosti museli sestoupit do výšky 500 m. Po objevení lodi na rejdě přístavu bylo použito náhradního zaměřovače, protože hlavní nebylo možné použít kvůli malé výšce. Ze tří svržených pum při prvním náletu jedna zasáhla přímo loď, protože protiletadlové dělostřelectvo zahájilo zuřivou palbu, nasměroval Flugkapitän Henke stroj do mraků a vzhledem k odhadnutým těžkým škodám se rozhodl útok neopakovat. Druhý letoun pilotovaný von Moreauem cíl díky oblačnosti nenalezl. Během útoku zahynulo nebo bylo zraněno 47 námořníků, ale poškození loď to z operační služby nevyřadilo.

Za nacionalistického postupu na sever podél portugalských hranic a neúspěšných útoků na Madrid byla nadvláda ve vzduchu v rukou republikánů. Situace se v srpnu postupně změnila poté, co se ve Španělsku objevilo italské letectvo a nacionalisté obdrželi dodávky německé a italské letecké výzbroje. Již 4. srpna provedli Italové první nálet na lodě v přístavu Larache. Dne 18. a 19. srpna italská letadla bombardovala republikánské jednotky, které se vylodily na Mallorce. 21. srpna otevřeli italští stíhači bojové skóre prvním sestřelem, kterého dosáhl poručík Caccarelli. Nezkušení, špatně nebo zcela nevycvičení členové oddílů republikánské milice byli málo odolní proti útokům ze vzduchu. Psychologický efekt náletů byl neočekávaný. Demoralizovaní republikáni, často i při vlastní početní převaze, lehce podlehli náporu Marokánců a legionářů. Kromě podpory pozemních vojsk prováděly španělské Ju 52 údery proti republikánským letištím v okolí Madridu. Madrid sám byl poprvé bombardován 27. a 28. srpna třemi stroji Ju 52.

Po úspěchu s náletem na Jaime I, Sonderstab W v Berlíně dovolil upravení dalších čtyř letounů Ju 52 k bombardovacím akcím. První tři stroje byly pokřtěny Pedro 1 až 3 a velel jim Oberleutnant von Moreau a druhý roj tří strojů obdržel jména Pablo 1 až 3 a velel mu Oberleutnant Joester. S tím byl zrušen tajným rozkazem ze dne 28.srpna 1936 i zákaz Němců podílet se na bojových akcích. Zanedlouho zahájilo šest bombardovacích letounů první lety nad území kontrolovaným republikány. Byly prováděny také noční nálety sólovými letouny ke zneklidnění nepřítele. Von Moreau se pokoušel dopravil zásoby do obležené pevnosti Alcázar v Toledu. První pokus v noci byl neúspěšný, dne 21. srpna se mu z výšky 500 m podařilo svrhnout náklad na nádvoří Alcázaru, které mělo velikost 60 x 70 metrů. Ju 52 byl prostřílený republikány, ale podařilo se mu dosáhnout základny. Von Moreau inicioval i první nálet na cíle v Madridu za účasti Němců - a to na palác ministerstva obrany ve chvíli, kdy v něm 29. srpna probíhala porada. Proběhl z výšky 500 metrů a podařil se přímý zásah 250kg bombami. V dalších týdnech bojů byly roje Pedro a Pablo stále přesunovány na další letiště, odkud útočily na cíle prakticky po celém Španělsku. Z Tablady odletěly na letiště San Fernando, které leželo asi 35 km od Salamanky. Odtud podporovaly jednotky nacionalistů, které bojovaly v oblasti Talavera de la Reina. Junkersy tak svými pumami razily cestu pěchotě, která neměla dostatečně silnou dělostřeleckou podporu. Útoky byly vedeny i proti týlu protivníka, kde se jedním z největších úspěchů tohoto období stalo zničení skladů pohonných hmot ve městě Alcázar de San Juan, kde byly uskladněny 4 miliony litrů paliva. Ju 52 se také účastnily stále sílícího bombardování Madridu. Slabé republikánské letectvo, které nemělo moderní stíhačky, nepředstavovalo pro útočníky velké nebezpečí. Přelomem v leteckých bojích nad Madridem se stal 4. listopad 1936, kdy na republikánské straně poprvé zasáhly I-15 dodané ze SSSR, pilotované sovětskými piloty. Od té doby každý nálet na hlavní město představoval díky síle obránců riziko sestřelení. Toho dne byl také ztracen první Ju 52, v němž zahynul první německý letec z posádky bombardéru Leutnant Kolbitz, který byl jako bombometčík zasažen dálkou z I-15 a zraněním podlehl.

Z šesti letounů He 51 dopravených lodí Usamo do Španělska zbývaly Němcům ještě tři, z nichž byl vytvořen roj, kterému velel Oberleutnant Eberhardt a čísly byli Oberleutnant Trautloft a Oberleutnant Knüppel. 25. srpna si mohli připsat první úspěch v boji se třemi republikánskými letouny Brequet XIX, kdy si jeden stroj připsal Trautloft a další Eberhardt, třetí republikán se stačil zachránit, protože se Knüppelovi zasekly kulomety. 26. srpna se podařilo znovu sestřelit dva Brequety XIX a následujícího dne Knüppel sestřelil stíhačku Nieuport 52 pilotovanou Angličanem Cartwrightem. Dne 29. srpna se He 51 setkaly nad pohořím Sierra de Guadarrama se dvěma bombardéry Potez 540, z nichž jeden byl střídavě napadán všemi třemi heinkely. Po zneškodnění zadního střelce se přibližovaly na vzdálenost několika desítek metrů a střílely do Poteze dávku za dávkou. I přesto dokázal letoun doklouzat nad republikánské území a nouzově přistát. Dne 30. srpna němečtí piloti znovu narazili na tři bombardéry Potez 540 a čelní útok skončil poškozením republikánských letadel, z nichž dva se měly později zřítit u Madridu (podle německých údajů). Téhož dne byl v souboji s republikánskými stíhači sestřelen Trautloft, který se stačil zachránit na padáku a již o dva dny později sestřelil na oplátku Nieuport 52. Protože se velká část letů odehrávala nad pohořím Sierra Guarrama, začali si Eberhardt a jeho kolegové říkat „stíhači z Guarramy“.

Po dodávce nových strojů z Německa byl vytvořen další roj He 51, kterému velel Oberleutnant Houwald. Dne 5. září Houwald sestřelil jeden Nieuport 52 a jeden Brequet XIX. Také Knüppel sestřelil téhož dne další republikánskou stíhačku. 6.září si He 51 připsaly na konto dva Potezy 540 a provedly první útok proti pozemním cílům. 17. září Knüppel přidal další Nieuport 52. Dne 23. září byly německé He 51 převeleny do města Vitoria na severu Španělska a již 26. září zde sestřelily tři letouny. První ztrátou mezi stíhači byl Oberleutnant Hefter, který 28. září zahynul při letecké nehodě. Od 29. září měli Němci základnu na letišti Avile. Odtud 30. září navýšili Trautloft a Eberhardt své skóre po jednom Potezu 540. Koncem září dorazilo do Španělska deset nových pilotů a šest strojů He 51. Letka He 51 často operovala současně na několika bojištích. Dne 19. října 1936 sestřelily He 51 startující ze Zaragozy pět republikánských letounů, z čehož tři stroje sestřelil Leutnant Henrici.

V říjnu se ve Španělsku objevil první hydroplán He 60, ke kterému se zakrátko připojil i druhý, Oba stroje měly základnu v Cádizu, odkud střídavě prováděly hlídkové lety nad Gibraltarským průlivem. Z Německa byly také odeslány dva bitevní Hs 123 a jeden střemhlavý bombardér He 50, které měly být ve Španělsku vyzkoušeny v bojových podmínkách. Dorazila i první baterie 88mm protiletadlových kanonů na obranu letiště Tablada.

K polovině října měla Luftwaffe ve Španělsku k dispozici 14 stíhaček He 51, 20 bombardovacích a dopravních Ju 52, šest průzkumných letounů, dva hydroplány He 60, jeden střemhlavý bombardér He 50, dva bitevní letouny Hs 123, tři baterie protiletadlových kanonů 20mm a jednu baterii 88mm. Což dalece překročilo původní plány a začalo být nad síly Sonderstabu W v Berlíně co se zajišťování organizační stránky týká. Proto 5. září 1936 dorazil do Španělska Oberst Walter Warlimont, který do okamžiku vytvoření Legionu Condor plnil funkci zplnomocněného představitele německých ozbrojených sil u generála Franca. Byli mu podřízení nejen příslušníci Luftwaffe, ale i vojáci tankových jednotek, kteří začali přijíždět od října 1936.

Dobrovolníci z Heer byly po dobu mise ve Španělsku formálně začleněni do Luftwaffe. První část dobrovolníků přišla ze 4. a 6. tankového pluku v počtu 120 mužů a stala se kádrem jednotky z názvem Panzerabteilung Drohne. Početní stav postupně vzrostl na 200 mužů a skládal se ze dvou rot tanků PzKpfw.I Ausf. A a B, roty protitankového dělostřelectva vyzbrojené kanóny Pak 35/36 ráže 37 mm, dopravní roty, roty technického zabezpečení a spojovací čety. Velitelem jednotky se stal Oberstleutnant Wilhelm Ritter von Thoma, který byl předtím velitelem praporu ve 4. tankovém pluku.

Panzerabteilung Drohne se v říjnu vylodil ve Španělsku a 18. října ho navštívil generál Franco. Výcvik španělských tankistů a dělostřelců byl zahájen, ale vzhledem k situaci na frontě se němečtí tankisté oproti plánu zanedlouho zapojili do bojů v okolí Madridu.

Situace se začala měnit v neprospěch povstalců, když bylo 10. října 1936 zahájeno formování pravidelné republikánské armády, včetně mezinárodních brigád. Ve vzduchu se začalo projevovat zakoupení více než sta letounů francouzské výroby Dewoitine, což spolu s moderními letouny ze SSSR ohrozilo vzdušnou nadvládu nacionalistů.

Od 16. do 30. října probíhaly třístranné rozhovory mezi nacionalisty, Italy a Němci, jejichž výsledkem byl podpis dohody, jež upravovala i vznik německého leteckého sboru ve Španělsku, který vstoupil do dějin pod názvem Legion Condor.

Již 7. listopadu odjelo lodí do Španělska prvních 700 příslušníků této jednotky a tento den se většinou pokládá za den vzniku Legionu Condor. Celkem postupně dorazilo kolem 5 000 vojáků, hlavním střediskem se stala Sevilla. Již 31. října přiletěl do Španělska na palubě Ju 52 Generalmajor Hugo Sperrle, který pod pseudonymem „Sander“ velel Legionu Condor. Veliteli Legionu Condor byly podřízeny také nevelké pozemní síly s krycím názvem Imker. Stejný pseudonym měl i jejich velitel Oberst des Generalstabs Freiherr von Funck, který tuto funkci zastával až do jara 1939. Kromě tankové jednotky Drohne, existovala rovněž spojovací rota s krycím názvem Imker Horh. Obrovský význam pro nacionalisty měla činnost Imker-Ausbilder, neboli německých vojenských instruktorů, kteří společně vytvořili celou síť výcvikových základen. Do února 1939 bylo v těchto střediscích vycvičeno 56 000 španělských vojáků. Metody a výsledky výcviku, který prováděli němečtí instruktoři měly velký vliv na organizaci nacionalistické armády.

Původně sice Hitler zamýšlel poslat do Španělska i tři pěší divize, ale vzhledem k důsledkům, jaké by to mělo na rychlost výstavby rychle se rozrůstajícího pozemního vojska, bylo od toho upuštěno a jednotka zůstala omezena na letecký sbor a drobné pozemní jednotky. Počet vojáků Legionu Condor v následujících měsících rostl, ale nikdy nepřekročil počet 6 500 mužů, jejichž průměrná doby služby ve Španělsku se pohybovala kolem devíti měsíců. Celkem tedy sbíralo zkušenosti na španělském válčišti postupně díky výměně personálu více než 20 000 Němců. Legionáři měli uniformy stejného střihu a barvy jako španělská armáda, dále získali o jeden stupeň vyšší hodnost než měli v německé armádě a byli velmi dobře placeni tím, že dostávali jeden plat v pesetech a druhý o stejné hodnotě v markách.

Základní typy letadel Legionu, He 51 a Ju 52 zaostávaly za stroji francouzského a sovětského původu ve službách republikánského letectva. V důsledku dalších dodávek výzbroje, především ze SSSR se situace ještě více zhoršovala. Protože většina republikánských leteckých sil byla koncentrována v okolí Madridu, stávaly se denní nálety stále riskantnější. Docházelo k situacím, kdy stíhací He 51 doprovázející vlastní bombardéry musely v okamžiku útoku většího počtu republikánských stíhaček ponechat Ju 52 svému osudu, jen aby samy unikly z nepříznivé situace, což přinášelo zvýšené ohrožení pro bombardéry.

Černým dnem stíhací letky Oberleutnanta Eberhardta byl 13. listopad 1936, kdy odpoledne startovalo devět He 51 k doprovodu pěti Ju 52. Nad Madridem byla formace napadena šestnácti I-15 a osmi I-16. Velitel Oberleutnant Eberhardt zahynul, Oberleutnant Henrici, utrpěl průstřel plic, dokázal sice přistát na území nacionalistů, ale poté zranění podlehl. Německá formace byla zcela rozprášena a letadla se vracela jednotlivě domů. Němci si nárokovali sestřel sedmi I-15, což se vzhledem k převaze republikánů nezdá pravděpodobné. Republikáni zase oznámili zničení šesti letounů a přiznali ztrátu dvou. Z hlášení o bojeschopnosti 15. listopadu byl k tomuto dni počet bojeschopných strojů tři He 51. Projevila se i převaha bombardérů SB-2 nad stíhačkami He 51, které díky své rychlosti mohly prakticky beztrestně útočit na cíle na nacionalistickém týlu.

V prvních listopadových dnech existovaly pouze dvě německé letecké jednotky, které mohly podvádět bojové lety, a to stíhací (Eberhardt – po 13.11. Knüppel) a bombardovací (von Moreau). Nové jednotky Legionu Condor se teprve formovaly. Jako první dosáhla bojové připravenosti Kampfgruppe 88, jejíž základ tvořili tři nové letky s Ju 52. Velitelem 1. letky byl Oberleutnant Liegnitz, velitelem 2. Hauptmann Brasser a velitelem 3. Hauptmann von Dellmensingen. Letadla K/88 se zakrátko zúčastnila náletů na Madrid. Navzdory častým bojovým letům utrpěla Kampfgruppe 88 první ztráty na životech teprve 8. prosince, když při náletu na letiště u městečka Alcalá de la Henares padl za oběť republikánským stíhačům jeden Ju 52 a další poškozen. Celkem zahynulo pět německých letců, včetně velitele 1. letky.

Ještě v listopadu dosáhla bojové hotovosti průzkumná jednotka A/88 vybavená letouny He 70, které byly nasazeny i jako lehké rychlé bombardéry s maximálním nákladem 300 kg pum. Zvlášť vyčleněný roj prováděl akce přesného bombardování vybraných důležitých objektů v republikánském týlu.

Ve druhé polovině listopadu dorazilo do Španělska na palubách lodí Berlin a St.Louis 60 stíhacích He 51. A tak, začátkem prosince, mohla J/88 začít s prvními bojovými lety. Velitelem jednotky se stal Hauptmann Hubertus von Merhart, velitelem 1.letky Hauptmann Werner Palm, velitelem 2. letky Hauptmann Siegfried Lehmann, velitelem 3. letky Hauptmann Jürgen Roth. Létající personál se částečně skládal z pilotů, kteří už ve Španělsku bojovali, a částečně z nováčků. Elitu představovala 4. letka Oberleutnanta Knüppela, což byla bývalá Jagdstaffel existující od září 1936. Její piloti měli největší bojové zkušenosti a především oni zvyšovali konto německých vítězství v leteckých bojích. 4. letka často operovala na jižní frontě. Výkony ostatních letek nebyly zpočátku příliš velké. Teprve 16. prosince bylo dosaženo prvního vítězství, když se veliteli 1.letky Hauptmannu Palmovi podařilo sestřelit I-16.

Kromě stíhacích letek J/88 existovala zkušební stíhací letky VJ/88, která byla vyzbrojena různými prototypy nejnovějších letounů. Ke dni 20. prosince měla VJ/88 ve stavu na letišti Tablada u Sevilly i tři stíhací letouny Bf 109 V3, V5, V6 a jeden He 112 V4. Dále jeden střemhlavý bombardér Ju 87 A-0 z ověřovací série. Oberleutnant Trautloft, jenž přešel ze 4. letky, létal na jednom z letounů Bf 109, na tento stroj namaloval svůj osobní znak – zelené srdce.

Na okraji hlavních bojů občanské války operovala jednotka námořního průzkumu AS/88 s hydroplány He 60 a od listopadu He 59, které se svou nosností 1 000 kg pum nebo s jedním torpédem staly hrozbou pro obchodní a válečné lodě republikánů. Koncem prosince se přesunuly do Melilly v Africe, kde se nacházela španělská základna hydroplánů. Letecká torpéda byla nakoupena v Norsku. První pokus o torpédový útok byl proveden 30. ledna, Oberleutnant Klümpert zapálil loď až při opakovaném druhém bojovém letu, kdy torpédo nahradily bomby.

Těžká situace na madridské frontě byla důvodem k tomu, že na ni byly nasazeny dvě roty tanků Pz.Kpfw. I, kde v rámci samostatné operace obsadily 24. října městečko Villamantalla. Těžiště jejich nasazení však bylo v podpoře pěchoty. Docházelo i ke střetnutím s tanky T-26, které prokázaly naprostou převahu nad německými tanky, vyzbrojenými pouze kulomety. Posádky T-26 se obávaly pouze německých protitankových kanonů ráže 37 mm.

Boje nacionalistické pěchoty podporovaly také přímou palbou i německé protiletadlové baterie, což bylo způsobeno velkým nedostatkem dělostřelectva v nacionalistické armádě. Prokázaly však v této úloze velkou účinnost.

Letky Legionu operovaly v podmínkách stále rostoucí převahy republikánského letectva. Dosáhnout vítězství bylo stále těžší. Jestliže v lednu 1937 zničily He 51 z J/88 čtyři nepřátelské stroje, tak v únoru pouze jeden. V březnu nesestřelily žádný stroj protivníka. Naopak rostly vlastní ztráty. 6. ledna 1937 přišli Němci nad Madridem o dva letouny i s piloty. 12. února byly v oblasti Madridu sestřeleny další dva He 51, tentokrát se piloti zachránili na padácích. 24. února Oberleutnant Winterer omylem přistál na území nepřítele a byl zajat. Za situace, kdy He 51 nebyly s to plnit normální úkoly, to znamená útoky na nepřátelská letiště a doprovod vlastních bombardérů, byly často používány k přímé podpoře pozemních vojsk. J/88 při bitevních útocích na pozemní cíle ztratila další letouny i piloty, ačkoliv jejich útoky byly účinné. Se stejnými problémy se potýkali i Italové a v ještě větším stupni také nacionalistické letectvo. Republikáni, kteří nyní měli převahu ve vzduchu, mohli provádět mohutné údery na nepřátelská vojska. Od března přešly bombardéry Ju 52 na noční akce, což částečně omezilo hrozbu ze strany I-15 a I-16. 4. ledna byl nad Bilbaem sestřelen stíhači jeden Ju 52.

V prosinci 1936 byl ze Španělska odvolán Oberleutnant von Moreau, který začal organizovat novu zkušební bombardovací letku VB/88, která začala zkoušet nově zaváděné typy bombardérů v bojových podmínkách. V polovině února dorazily čtyři He 111 B-1, čtyři Do 17 E-1 a čtyři Ju 86 D-1. Bojové lety byly zahájeny velmi rychle. Již 23. února ztratila VB/88 první letoun, když byl v oblasti Andujaru sestřelen Ju 86. Již první zkušenosti ukázaly, že největší účinnost vykazuje He 111. V březnu byly do Španělska odeslány další čtyři He 111, tentokrát verze B-2. V březnu dosáhly tyto bombardéry velkého úspěchu při útoku na základnu republikánského letectva v Alcalá de la Henares, když zničily na zemí více než 20 letounů. V témže měsíci utrpěla zkušební letka také další ztráty. Během bojového letu v oblasti Albacete byl donucen protiletadlovým dělostřelectvem k nouzovému přistání He 111.

Zahájení výroby Bf 109 B-1 umožnilo odeslat v březnu 1937 do Španělska 12 strojů. Novými stíhačkami byly vyzbrojeny dvě letky J/88. Jako první přišla na řadu 2. letka a její seznam vítězství začal rychle narůstat. Již 6. dubna 1937 sestřelil Oberleutnant Lützow I-15. Zároveň s objevením prvních Bf 109, byla dokončena reorganizace J/88, v rámci které bylo rozpuštěna 4. letka.

Neúspěchy útočných operací nacionalistických vojsk dodaly síle argumentům Němců, aby nový útok byl veden na severní frontě. Přípravu a velení nové ofenzivy bylo Francem svěřeno štábu S/88 Legionu Condor, který měl velet španělským a italským jednotkám na severu. Poprvé v průběhu občanské války byly síly Legionu soustředěny na jednom místě a udeřily koncentrovaně, na rozdíl od předchozí roztroušené bojové činnosti současně na všech frontách. Ale to už je jiná kapitola …

Prameny:
1) Stíhačky nad Španělskem 1936–1939, Svatopluk Matyáš
2) Mölders, Frizt von Forell
3) Mit Schwerten und Brillianten, Günter Fraschka
4) Legion Condor, M. Skotnicki, T. Nowakowski, K. Zalewski
5) Stíhací esa Luftwaffe, Svatopluk Matyáš
6) Stíhací esa Luftwaffe, Mike Spick
Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔11.12.2003 📕22.534

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře