Rusko-japonská válka 1904-05 díl. 4.

Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔11.12.2003 📕13.969

Význam rusko-japonské války pro vojenství

Pěší divize obou stran měly 36 až 48 děl , což umožňovalo hustotu 20-25 děl na 1 km fronty. Obrovské prostory dálněvýchodního válčiště a nesouvislá fronta tvořily vhodné podmínky pro manévrovací činnosti. Nízká taktická úroveň a nedostatek rozhodující převahy u obou bojujících stran, vyčerpání sil v boji u Liaojangu a na řece Ša-ho v srpnu a říjnu 1904 to vše vedlo k tomu, že válka se stala válkou poziční. Ke konci války se fronta obou protivníků, která se táhla na 150 km stala souvislou frontou.

Obranná postavení:

Obranná postavení byla vybudována v podobě jednotlivých opěrných bodů pro četu nebo rotu (lunety a reduty) vzájemně se podporujících palbou. Byla to ta nejjednodušší opevnění – příkop široký asi 70 cm až 1 m a hluboký 1,5 až 2 m s předním náspem a stupínkem pro střelce. Aby se vojska pojistila před obejitím a obchvatem útočící strany, využívaly bránící se jednotky přestávek mezi bojovými akcemi k tomu, aby zkrátily vzdálenost mezi opěrnými body budováním zákopů. Za dlouhých přestávek se proti všem dosavadním pravidlům v polních řádech budovaly souvislé zákopy – jako předzvěst toho co přijde v první světové válce.

Před hlavní obrannou linií se ve vzdálenosti 50 -70 kroků budovaly umělé překážky – zátarasy z hladkého drátu, záseky, rohatky, příkopy naplněné vodou, španělští jezdci a vlčí jámy. Před hlavní obrannou linií byly rovněž rozmístěny předsunuté jednotky (jako bojové zajištění) tyto jednotky si rovněž budovaly zákopy a tak vznikala ještě jedna zákopová linie. Na nejdůležitějších směrech se v týlu hlavní obranné linie ve vzdálenosti asi tisíc kroků budovala druhá týlová obranná linie.

Základem obrany byla pušková palba pěchoty. Kulomety se zpočátku vyskytovaly jen ojediněle. Význam dělostřelecké palby nebyl rovněž doceňován, ale o účinnosti rychlopalného dělostřelectva proti hustým útočícím rojnicím nebylo pochyb. Pro zvýšení hustoty pěchotní palby se budovalo několik zákopů nad sebou, kdykoli to umožňoval terén. Tak vznikala několikapatrová palba.

Bojovou sestavu vojsk v obraně tvořily bojové jednotky a záloha. Roty bojových praporů se rozmisťovaly v zákopech hlavní linie, vojáci tvořily v zákopech hustou rojnici. Za zákopy hlavní obranné linie byly na skrytých místech ve vzdálenosti několika set kroků připraveny zálohy. Zálohy tvořily asi polovinu sil. Obrana byla většinou pasivní. Vytváření velkých záloh, které nezasahovaly do boje, zeslabovalo obranu a neodpovídalo charakteru boje. Toto se změnilo ke konci války a obě strany začaly posílat do boje dvě třetiny sil.

Dělostřelectvo bylo v obraně stavěno do zakrytých postavení co nejblíže k pěchotě. Když dělostřelectvo zaujímalo vzhledem k terénu odkrytá palebná postavení v bojové sestavy pěchoty, pak baterie a oddíly se vřazovaly do bojových úseků pěchoty. Taktická hustota v obraně byl v průměru čtyři až šest praporů (s deseti až dvanácti děly) na kilometr fronty. Ke konci války se bránící se jednotky snažily rozšířit frontu. Tím se taktická hustota ještě více zmenšila.

Útok:

Útok byl stejně jako obrana založen na síle pěchotní palby. Tato palba měla za úkol rozvrátit nepřátelskou obranu a připravit podmínky pro bodákový útok. Dělostřelecká palba měla podružný význam. Hlavním úkolem dělostřelectva bylo umlčet dělostřelectvo protivníka. Avšak technicko-taktická data kanonů, kterými byly vyzbrojeny armády ruská a japonská, málo vyhovovaly tomuto úkolu. Teprve po umlčení nepřátelského dělostřelectva mělo dělostřelectvo podle tehdejšího názoru přenést palbu na nepřátelskou pěchotu ukrytou v zákopech.

Palba lehkých polních rychlopalných kanonů byla účinná, když směřovala na odkryté cíle. Proto se vojska rozvinula do bojové sestavy, jakmile vstoupila do pásma dělostřelecké palby. Základem bojové sestavy byly semknuté rojnice roty, za nimiž sledovala tzv. rotní podpora (dvě čety). Čím více se útočící blížili k nepřátelským zákopům a čím více vzrůstala účinnost nepřátelské palby, tím více houstly rojnice útočících, protože se do jejich řad vlévaly zprvu rotní podpory a pak praporní záloh. Ve chvíli zteče se hustota řad stupňovala a při bodákovém útoku se šlo již v naprosto semknuté řadě, což pochopitelně vedlo k velkým ztrátám útočících.

Když se pěchota prvního sledu dostala do pásma účinné obranné puškové palby, začala postupovat kupředu přískoky jednotlivě, nebo ve skupinkách od jedné palebné čáry ke druhé. V silně postřelovaných místech se pěchota plížila a využívala sebemenších skrytů.

Dělostřelectvo útočící strany podporovalo svou pěchotu zprvu postřelováním nepřátelských dělostřeleckých postavení, a jakmile pěchota vstoupila do pásma účinné puškové palby, přenášelo palbu na nepřátelské zákopy.

Zkušenosti z rusko-japonské války přesvědčivě ukázaly, že není správné vybavovat lehké polní dělostřelectvo jen jedním druhem děl – kanony – a pouze jedním druhem náboje, který podle časování vybuchl buď jako šrapnel nebo granát. Proto nemohlo lehké polní dělostřelectvo účinně podporovat pěchotu v boji proti nepříteli, který se skrýval v zákopech. Tento úkol by byly dobře splnily lehké polní houfnice.

Nepočítalo se se zvýšenou silou obranné palby, který vznikla zavedením nové pušky. Útočící vojska ještě nedovadla vytvářet palebnou převahu nad nepřítelem. Poměr sil mezi útočící a bránící se pěchotou byl tři ku dvěma a mezi dělostřelectvem dvě k jedné, což nestačilo, jak ukázaly zkušenosti z války.

Prapor útočil na frontě široké 250 m, pluk 500-750m, brigáda jeden km, divize na frontě široké dva km. Taktická hustota útočící strany byla šest až osm pěších praporů s 20-25 děly na jeden km fronty. Časem tato hustota klesla. Útočící byli nuceni zmenšovat své zálohy.

Velké ztráty, které utrpěla vojska při čelním útoku, a jejich neschopnost vytvářet palebnou převahu proti nepřátelské obraně, nutily útočícího hledat úspěch na křídlech obrany. Boční nebo šikmá palba na nepřátelské zákopy, spojená s čelním útokem, přinesla téměř vždy útočící straně úspěch.

Zkušenosti z rusko-japonské války dokázaly účinnost nočních bojů, kdy útočící strana měla nepatrné ztráty od puškové palby bránícího se nepřítele. Noční boj nabyl takového významu, že se vojska tomuto druhu boje začala učit.

Operační umění:

Tím, že se boje zúčastnily velké masy vojsk, rozrostla se šíře fronty. Bitvy se odehrávaly na větších prostranstvích a prodloužila se i doba trvání bitev. Jestliže v minulých válkách skončila bitva za jeden, nanejvýš několik dni, pak za rusko-japonské války trval bitva zpravidla několik dní a někdy i týdnů. Při tom vojska prováděla bojovou činnosti v různých bodech, značně od sebe vzdálených. Např. pod Liaojangem sváděla ruská Mandžuská armáda boje pět dní na frontě široké 25 km, Bitva na řece Ša-ho měla frontu širokou 60 km a trvala dvanáct dní. Mukdenská bitva měla frontu širokou 150 km a trvala tři týdny.

Změněné formy války postavily velitele armád před nové úkoly. Teď už nestačilo soustředit vojska k bitvě a nařídit, co má učinit každá armáda nebo sbor. Teď bylo nezbytně nutné nepřetržitě sledovat bojovou činnost vojsk, neustále udržovat mezi nimi součinnost a zaměřit jejich společné úsilí k dosažení společného cíle bitvy.

Na takový úkol nebylo připraveno nejvyšší velení ani ruské, ani japonské armády, protože bylo vychováno podle starých metod řízení vojsk. Stačí připomenout že nejvyšší ruské velení s generálem Kuropatkinem studovalo na Nikolajevské vojenské akademii. Operační příprava posluchačů této akademie se prováděla podle napoleonských metod řízení bitvy, které byly mechanicky přeneseny na bojiště nové epochy. Podle těchto metod je povinností velitele pouze stáhnout na bojiště co nejvíce vojsk z celého válčiště a dát jim úkol. Takové soustředění armád na bojiště bylo jednou z funkcí strategie a přednášelo se při probírání tohoto předmětu. Řízení bitvy se ve strategii neprobíralo, to patřilo do oblasti taktiky. Ale ani taktika se těmito otázkami nezabývala. Taktika se skládala ze dvou částí: elementární a praktické. V elementární taktice se probíraly vlastnosti jednotlivých druhů vojsk a jednotlivých prostředků boje. V praktické taktice se probíraly otázky vedení boje u tří druhů vojsk, ale řízení bojové činnosti svazků se nestudovalo.

Střetná bitva na řeše Ša-ho (5.-17.10.1904)

Bitva na řece Ša-ho byla vypracována ve štábu velitele Mandužské armády Kuropatkina jako útočná bitva, která měla poměrně omezený sil – zatlačit Japonce na jižní břeh řeky Taice-ho.

Dne 5. října 1904 zahájila ruská vojska útok na frontě široké 60km. Vrchní velitel japonské armády Ojama si však chtěl udržet iniciativu v rovněž se rozhodl pro útok. Tak došlo k celé řadě různorodých střetných bojů. Nebyly do však roztříštěné boje, nespojené společným úmyslem. Obě strany měli již předem vypravované plány bojové činnosti. Tyto plány dávaly bitvě charakter střetného utkání. Bitva trvala dvanáct dní.

Byla to neobvyklá bitva pro velení obou stran, a proto se žádné z nich nedovedlo správně orientovat v situaci, nedovedlo nalézt správné vyřešení úkolů, které přinášel průběh akcí. Obě strany nejednou promeškaly vhodné okamžiky k zasazení rozhodujícího úderu. Bitva na řece Ša-ho skončila vyčerpáním sil obou stran a přechodem ruské i japonské armády do obrany.

Zvláštností bitvy bylo to, že velení ruské Madžuské armády nemělo určitou jasnou představu o situaci. Přestože tato armáda měla mnoho jezdectva (132 eskadrony), neorganizoval se hluboký jezdecký průzkum, předsunuté jezdectvo pouze pozorovalo nepřítele, což přinášelo nevalné výsledky. Zpravodajský průzkum pracoval příliš pomalu a nedodal potřebné zprávy před počátkem bitvy. Skutečná situace byla zjištěna teprve během bojových akcí.

Obě stany se snažily vzít iniciativu do svých rukou a zbavit protivníka volnosti jednání tím, že útočily přesilou na určeném směru. Ale ani Kuropatkin, ani Ojama nedovadli vytvoří rozhodující převahu sil na vhodném místě, neboť se báli obejití svých křídel protivníkem a rozmístili vojska na široké frontě.

V bitvě nejednou nastávaly momenty, kdy velitelé jednotlivých skupin vojsk a oddílů mohli rozhodujícím způsobem změnit boj ve svůj prospěch. Byli však zvyklý jednat jen podle rozkazu shora, a propásli příznivé okamžik. Vyšší velení bylo zase odtrženo od vojsk a proto rovněž nevyužilo příznivých podmínek k dosažení vítězství. Např. 11. října vy vytvořily příznivé podmínky pro úder na křídlo a týl druhé japonské armády silami 6. sibiřského sboru a oddílu Dembovkého. Tento úder mohl při úspěšném provedení postavit japonskou 2. armádu do velmi těžké situace. Ale Kuropatkin propásl tuto šanci. Ojama zase nevyužil průlomu fronty ruského 10. sboru v noci na 14. října a neučinil žádná opatření k dalšímu rozvíjení úspěchu na tomto směru.

Žádná ze stran nedovedla směle manévrovat. Boje, ze kterých se skládala bitva na řece Ša-ho, byly v podstatě střetnými čelními útoky. Špatně organizované spojení se často přerušovalo, což mělo záporný vliv na řízení bojů.

Mukdenská bitva (19. února -10. března 1905)

Mnohem větší význam pro pochopení vývoje operačního umění měla bitva u Mukdenu. Tato bitva nebyla souhrnem jednotlivých bojů, nýbrž souhrnem velkých a malých bitev, které byly vybojovány v průběhu tří týdnů na frontě dlouhé 150 km. Armády obou válčících stran neplnily isolované, dílčí úkoly, nýbrž řešily společný a současně velmi důležitý strategický úkol, totiž zničit nebo zajmout všechny nepřátelské armády. Za současného stanoviska to byla operace ve frontovém měřítku, jejíž úspěšné provedení vyžadovalo nový způsob organizace a nový způsob řízení armád v průběhu operace.

Japonský vrchní velitel Ojama, který hodlal svést s rusy bitvu u Mukdenu, však mnohé věci nepochopil a nebyl s to nelézt správné řešení otázek které před ním vyvstaly. Nepochopil např. že při rostoucí hloubce bojových akcí (do 100 km) je nutno disponovat silami i prostředky pro všechny etapy bitvy, včetně poslední etapy, aby bylo možno během bitvy doplňovat síly z hloubky a nepřipustit, aby bitva ustávala.

Na počátku bitvy u Mukdenu se stav ruské Mandžuské armády zvýšil na 300 000 mužů. Z těchto vojsk byly vytvořeny tři armády, které se rozmístily v dříve připravených postaveních od západu na východ takto: na pravém křídlo 2. armáda, čítající 102 000 mužů, ve středu 3. armáda s 68 000 muži a na levém křídle 1. armáda, která měla 115 000 mužů. V záloze byl jeden a půl sboru.

Japonské síly před Rusy ustupovaly. Když dorazila z Port Arturu 3. armáda a právě utvořená 5. armáda, mělo japonské vojsko 270 000 mužů.

Přestože ruská Mandžuská armáda měla číselnou převahu, Kuropatkin jí nejen nedal žádné rozhodné úkoly, ale dokonce připouštěl možnost, že bude převedena do nových postavení severně od Mukdenu.

Japonci, kteří pociťovali neobvyklé vypětí všech svých sil a usilovali o rychlé ukončení války, pustili se do dobrodružství a vytli si za úkol obklíčit a zničit celou ruskou Mandžusko armádu, aniž měli síly a prostředky k dosažení tohoto cíle. Ojama rozmístil svých pět armád na frontě širší, než na jaké byla rozmístěny ruské armády. Na pravém křídle umístil 5. armádu, trochu stupňovitě vzad od východu na západ umístil 1., 4. a 2. armádu. 3. japonská armáda byla ve druhé linii v týlu levého křídla, za 2. armádou. Dvě a půl divize byly ponechány v záloze. Tím, že se snažil obchvátit ruské armády, Ojama značně rozptýlil své síly po celé frontě a nezabezpečil jim rozhodující převahu ve směru hlavního úderu.

Podle plánu vypracovaného Ojamou byla bitva zahájena útokem japonské 5. armády, která obešla levé křídlo ruské 1. armády, zatímco japonská 1. armáda současně zahájila čelní útok. Tyto operace měly zmýlit Kuropatkina a vzbudit v něm dojem, že Japonci zasadí hlavní úder svým pravým křídlem, aby Kuropatkin přesunul své zálohy ze středu na své levé křídlo. Potom podle plánu Japonců zaútočila jejich 4. armáda, která za podpory těžkého dělostřelectva zabezpečovala úspěch ve středu fronty. Bitva měla být zakončena společnými akcemi japonské 2. a 3. armády proti ruské 2. armádě, která byla na pravém křídle, při čemž japonská 3. armáda měla za úkol hluboké obejití pravého ruského křídla.

Jedině pro neschopnost Kuropatkina a velitelů ruských armád nebylo využito plně reálné možnosti způsobit japonské armádě vážnou porážku. Tak např. když velitel 2. armády Kaulbars nebyl s to zastavit postup japonské 3- armády, která obklíčila pravé křídlo ruské 2. armády, nezasáhl Kuropatkin do Kaulbarsových akcí svými zálohami.

Závěr

Po rusko-japonské válce došlo ve štábní práci k jistým změnám. V polních řádech armád se objevily zobecněné zkušenosti z rusko-japonské války.

Forma pozičního boje která se projevila již v búrské válce se nadále prohloubila. Búrové dokázali v neobyčejně krátké době zřídit dosti odolná plní opevnění, zaujali s nevelkými silami postavení na značně prodloužené frontě a houževnatě ji bránili. Zpravidla však používala zákopů pouze bránící se strana. Za rusko-japonské války začala zákopů využívat nejen bránící se stran, nýbrž i strana útočící. První bitvy v rusko-japonské válce měly sice manévrový ráz, avšak později, po vyrovnání a postupném vyčerpání sil, nabývaly akce pozičního charakteru. Po bitvě na řece Ša-ho přešly obě stany do obrany protože nebyly schopny pokračovat v útoku. Současně oba protivníci zřídili souvislou linii zákopů na vzdálenost palby z pušek. „Vysedávání“ v zákopech trvalo celou zimu. Pozičních formě boje bylo použito také za balkánských válek v letech 1912-1913, ale byly vojenskými teoretiky prohlášeny za důsledek zvláštností jimiž se vyznačovala válčiště v Mandžusku a na Balkáně, a měly za to že nevznikne na evropském válčišti když se povede válka ve velkém měřítku a proto se tato forma boje do polních řád nedostala. Tento omyl následně vyvrátila až První světová válka.

Pramen:
Dějiny vojenského umění 4. díl
Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔11.12.2003 📕13.969

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře