Hrad Sion - legenda a skutečnost aneb český Little Big Horn

Autor : Evžen Petřík / Oněgin 🕔08.12.2003 📕26.511

Aneb kterak Roháčův odpor nebyl tak hrdinný, jak se traduje.

Hrad, či spíše hrádek Sion, pojmenovaný podle biblické hory, leží nedaleko Kutné Hory a ve známost vešel především díky výkladům dějepisců ve škole či filmovým zpracováním Jiráskova románu. Sion je zde líčen jako sídlo posledního husitského bojovníka a zarputilého odpůrce císaře Zikmunda Jana Roháče z Dubé. Ten se zde dlouhé čtyři měsíce bránil několikanásobné přesile, aby v závěrečné kruté řeži byl se svými spolubojovníky zajat a posléze v Praze popraven. Pokusme se však zjistit, jak to bylo doopravdy.

Sion byl založen pravděpodobně v letech 1426–27 jako rezidence husitského hejtmana Jana Roháče z Dubé. Jednalo se o relativně malý hrad o půdorysu trojúhelníku, s délkou odvěsen nepřesahujících 40 metrů. Před hradem se nacházelo malé předhradí opevněné zemními valy. Samotný hrad se pak nacházel za mohutným příkopem.

Již skutečnost, že hrad neměl vlastní zdroj vody, ani žádnou věž umožňující aktivnější obranu, svědčí o tom, že hrad nebyl schopen odolávat útoku většího vojska ani několik dnů, natož mnoho měsíců. Z hlediska fortifikačního pak stojí za zmínku jen polookrouhlá zemní bašta umožňující použití děl, jedna z prvních svého druhu.

O dobývání hradu máme zprávy především od katolického historika Aenea Sylvia. Ten hrad líčí takto: „Prve nežli císař do Čech přijel, nějaký Jan Roháč, stavu ovšem rytířského a rodu poctivého, ale mysli zlé a nešlechetné, ustavěl sobě hrad v lesích na vrchu vysokého nedaleko Hory Kutné a nazval jej horou Sión, pravě, že svým časem z místa toho pravda vyjde a národ český ve svobodu uvede…Císař proti němu s vojskem Hynce Ptačka poslal, aby zkrotil jeho všetečnost. Obležen byl na svém hradě za čtyři měsíce a vší silou i mocí dobýván. Ale že zámek na vrchu hory postaven a valem, příkopy a zdmi dostatečně ohražen byl, nesnadno bylo jej přemoci a dobýti.“ Jak je z tohoto úryvku patrné, Aeneus na Siónu nikdy nebyl – kopec na kterém hrad stojí, není totiž nikterak vysoký a na informacích o tom, že hrad je vystavěn na kopci a je obehnán hradbou, nás může zarazit jen samotná existence této zprávy – kdo by řekl, že hrad bude v našich končinách postaven na kopci a jeho součástí budou hradby nebo dokonce val :)

Nechme však Aenea vyprávět dále: „A pročež Ptaček nastavěl věží, kteréž by pevnosti (!) a zdi zámku převyšovaly, z nichžto rozkázal stříleti do zámku; mnozí z obojí strany padali, ale více dobývajících, proti nimž řídko které vystřelení daremné a na chybu bylo. Přistoupiti blíže ke zdem bránil příkop hluboký, v němžto ačkoli nebylo vody (opět zajímavá a hodnotná informace :) ), však pracné a nebezpečné bylo vojákům do něho se pustiti a zase nahoru na valy, kteříž byli okolo zdí, vylézti, pro množství husté střelby, kteráž z hradu šla.

Kronikář nám zde líčí strasti, se kterými se museli početní obléhatelé údajně potýkat. Nakonec však „štolami tedy podzemní přístup sobě ku příkopům dělali, zanechavše před příkopem něco málo země ku podobenství dvéří, aby lest jejich poznána býti nemohla. To způsobivše, čekali na vítr, kterýž by z ležení na hrad vál; ten když se prudký zdvihl (dne 6. září), vojáci vzavše na se odění, do štoly vešli; zatím jiní střelbu k zámku pustili a všecka děla pojednou zapálili, aby dým od prachu a ohně na hrad obrátil. Vtom onino štolu prorazivše do příkopu vskočili, a přistavivše žebříky na valy, outokem je zlézti usilovali.

Přihodilo se, že toho času Roháč obědval; nemnozí, ježto zdí střáhli, okřik učinili; z toho vznikl hřmot, že odevšad obležení běželi k bránění valů. Roháč také nechav jídla a uchvátiv zbroj, pospíšil z hradu, aby své ochránil. Bili se jednoho času na mnoha místech velmi ukrutně, zvláště kde Roháč přítomen byl.

Mezitím z jiné strany nepřátelé valů se zmocnili, a mnohé povraždivše, do hradu se tiskli. Roháč chvátaje navrátiti se k hradu, oskočen jest a jat ve předhradí s šesti svými bojovníky… Ještě drželi se Roháčovi lidé na hradě: ale v temnu nočním když počali utíkati odtud, schytáno jest jich 46 osob a mezi nimi zejména polský rytíř Výšek Račinský, kněz Martin Prostředek i znamenitý puškař Zelený; po čemž hrad tudíž opanován, zapálen a zbořen jest, vězňové pak u vítězném hluku do Prahy vedeni.

Tolik tedy dobové prameny. Pokud však čteme zprávy z dob husitských válek, ať již z pera příznivce kalicha či papeže, musíme si uvědomit, že byly vždy, někdy více a někdy méně, ideově zabarvené a upravené dle potřeby. Dvojnásobně to pak platí v tomto případě, neboť Aeneus nebyl očitým svědkem dobývání a zprávy se k němu dostaly až druhé či třetí ruky, tedy i nechtěně upravené či zveličené.

Především si musíme uvědomit, že Jan Roháč byl strýcem Hynka Ptáčka! Navíc Hynek nebyl císaři, stejně jako většina české šlechty, příliš nakloněn, takže proč by zbytečně proléval vlastní krev?! Utábořil se se svým vojskem mnohonásobně převyšujícím počet obránců před hradem a vyčkával. Mezitím možná provedl několik pokusů o útok, byl však obránci hravě odražen. Děla a praky pravděpodobně nepoužil vůbec, o čemž svědčí archeologické nálezy střel. Dělostřelectvo bylo přece jen stále v plenkách a navíc se jednalo, zvláště v případě obléhání, o dosti drahou záležitost. Palbu si tak Hynek nechal až na závěrečný útok.

Jak se dozvídáme z Aeneovy zprávy, největší překážku pro útočníky nepředstavoval samotný hrad, ale předhradí opevněné mohutným valem a obehnané suchým (hrad byl na kopci) příkopem. Kromě toho Hynek pravděpodobně ani nebránil v zásobování hradu – jak jinak si totiž můžeme vysvětlit, že tak malé sídlo dokázalo odolávat celé 4 měsíce! Na hradě bylo problémem ustájit pár koní a chov dobytka zde proto nepřicházel v úvahu.

Kdo ví, jak dlouho by Ptáček hrad obléhal, kdyby mu císař neposlal z Prahy na pomoc uherské vojsko vedené Michalem Orságem. Ptáček si rychle spočítal, že hrad bude tak jako tak dobyt a jak by potom císaři vysvětlil dosavadní neúspěch? Rozhodl se tedy pro rychlou akci, která překvapila i Roháče – vždyť na stráži bylo jen pár vojáků a samotný Roháč zrovna obědval. Útok se však obešel bez obšírně popisovaných složitých podkopových prací, neboť ani ty nebyly archeologickým průzkumem objeveny. Hynek maje k dispozici uherské vojsko, tak nemusel obětovat jen své lidi a mohl bez obav dobýt hrad jedinou ztečí. Přestože Aeneus popisuje boj jako velmi lítý, o skutečný frontální útok, jehož cílem by bylo hrad zlikvidovat, nešlo. Svědčí o tom skutečnost, že Ptáček čekal až do večera a až po té se hradu zmocnil a nechal jej vypálit.

Ptáčkův způsob obléhání i zkreslené informace o tuhé obraně posílané Zikmundovi tak učinily z Roháče hrdinu a zároveň se zapomnělo na další kališnické pány, kteří taktéž proti Zikmundovi stále bojovali. K Roháčově glorifikaci pak přispěl i samotný způsob, jakým jej nechal Zikmund potrestat. František Palacký nás v Dějinách národu českého informuje: „Praví se, že když dne 8. září Roháč v okovech císaři představen byl, volal nahlas, aby mu vyloupli oči, by nemusel se dívati na ohavného sobě panovníka; načež vedli jej a druhy jeho na staroměstskou radnici a zmučili tam nemilosrdně tak, až z něho střeva prý vyplynuly. Nazejtří v pondělí dne 9. září spatřila Praha popravu do té doby nevídanou: udatný vůdce táborský, někdy pán korouhevný a páně Ptačkův strýc, kázaním císařovým veden jest se všemi 52 spoluvězni svými k šibenici a oběšen uprostřed nich nejvýše o řetěz zlatý, v panské oupravě se zlatým pásem, jako pro čestné označení. Avšak takovéto nakládání s muži někdy v národu váženými, kteří válku byli vedli pro své přesvědčení, a nikoli pro loupež, chybilo se dokonce s cílem svým.“ Staré letopisy pak jen dodávají: „Lidé ho dlouhou dobu velmi oplakávali; pamětníci říkali, že lidé hořekovali vždycky, kdykoli na to přišla řeč.

Roháčova porážka však byla císařovým posledním vítězstvím, neboť již 9. prosince umírá ve Znojmě.

A na závěr bych si dovolil srovnat pád Sionu a Roháčovu smrt s Custerovou porážkou u Little Big Hornu – oba muži se stali téměř národními hrdiny a legendami díky akcím, ve kterých vlastně prohráli, všichni věrní byli popraveni či padli a zároveň v obou případech archeologický výzkum potvrdil, že vše bylo poněkud jinak, než je obecně známo.

Přesto si myslím, že Jan Roháč má daleko větší právo být nazýván hrdinou, neboť zahynul z důvodů politických a nikoli kvůli vlastní hlouposti.

PS: pokud se rozhodnete vydat se ze Sionu do Kutné Hory, tak si asi v půli cesty všimněte pamětní desky bitvy u Malešova (viz. obr.)


Pohled na zbytky čelní stěny s pamětní deskou, koly a mou maličkostí :)


Peťa sedící na zbytcích kuchyně


Rekonstrukce vzhledu


Pamětní deska bitvy u Malešova

Autor : Evžen Petřík / Oněgin 🕔08.12.2003 📕26.511

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře