Čechoslováci v bojích II. světové války v Asii - referát

Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔30.11.2003 📕22.403

Rád bych jako hlavní část tohoto referátu použil za podklad skvělou práci I. Procházky - Krajané na Dálném východě během 2. světové války. Jeho podkladovou studii jsem si dovolil doplnit o několik dalších údajů, zejména k části, týkající se Filipín.

Dne 7. prosince 1941 zaútočila armáda Japonska na pozice expedičních amerických a britských sil na Dálném východě. Po napadení námořní a letecké základny v Pearl Harbouru, byly napadeny i ostrovy Wake  a Guam. Japonci se agresivně drali do Asie v přesvědčení své převahy. Brzy se Japonci vylodili i v  Malajsii, Hongkongu, obsadili Šanghaj a také provedli první z dalších útoků na Filipíny. Jihovýchodní Asie se tak stala hlavním cílem expanze Japonska.

Existuje jedno staré rčení o tom, že Češi bojovali snad na každém bojišti světa. K posílení pravdy těchto slov snad přispěje i tento článek.

V tehdejší době žilo v celé Asii i několik stovek Čechoslováků. Jednalo se velmi často o zaměstnance českých firem, působících v zahraničí, nebo i zaměstnance přímo zahraničních firem. V určitém procentu i o osadníky, kteří buď sami nebo jejich předkové, odešli do Asie ve vidině lákavých dálek. Tito lidé byli většinou sdruženi do krajanských  spolků,. Nejznámější krajanské spolky z hlediska celé rozložité Asie byly hlavně v Singapuru, Hongkongu, Šanghaji,  Indii  a  na  Filipínách.  Tam všude, daleko od své vlasti, na níž však nezapomněli, udržovali si svou národní kulturu, jazyk a hrdost. Nebylo žádnou výjimkou, když, a to i v časech války, nad domem Čechoslováků vlála čs. vlajka.

Po vypuknutí II. světové války, kterou silně vnímali, se pokoušeli tito krajané zapojit mnohdy ihned do národního boje za svobodu své vlasti, okupované tehdy Německem. Někteří z nich odešli již během let 1939-1941 do formujícího se čs. zahraničního odboje, kde se stali příslušníky našeho zahraničního vojska – po vzoru čs.legií z I. světové války, o němž se dozvěděli, že se tvoří. Mnozí směřovali do čs. jednotky na Středním Východě, ale někteří se ještě dostali i rovnou do čs. jednotek na francouzské bojiště, kde se ještě před porážkou Francie v roce 1940 účastnili ústupových bojů francouzské armády.

V Asii se většina Čechoslováků, co zde zůstala a neodešla zatím do čs. zahraničních jednotek na západní bojiště či do pouští Středního Východu, hned po napadení spojeneckých pozic Japonci, podle svých schopností a možností zapojila do různých forem boje proti Japoncům. Chtěli bojovat nejen pro obranu svých domovů, které si zde za ta léta vybudovali a nyní si nedělali iluze v přílišnou japonskou náklonnost, ale také proto, že v agresi Japonska spatřovali nespravedlnost a zlo, proti němuž je třeba bojovat. Bojovali tedy proti Japonsku zapojením od dobrovolné práce ve spojeneckém válečném průmyslu,  až  přímo po  aktivní   službu  ve  vojenských jednotkách britské  a americké armády.

Situace se však nevyvíjela příznivě. Japonci během několika měsíců dobyli většinu těchto východoasijských spojeneckých pozic, což znamenalo vlastně i konec činnosti krajanských spolků v těchto oblastech. Teprve po  skončení války v Asii,  když se na svobodu   dostali  ti   Čechoslováci, zajatí v  počátečních  fázích japonského  útoku a rychlého postupu japonských armád, byla činnost spolků místy obnovena. Je nutno říci, že i v tak malém počtu, sami, ztraceni v těchto dálkách od své vlasti, obstáli se ctí.

Čína - Šanghaj

Ve východní Asii se asi největší československá kolonie nacházela v Šanghaji. Tvořilo ji asi 345 osob.  Jednalo se  především  o uprchlíky  před  rozpínavým nacismem Německa a  krajany, kteří se  zde usídlili během nebo po  skončení 1. světové války. Předsedou tamního krajanského spolku byl p. Štembera. Činnost tohoto spolu byla především rázu kulturního, sportovního a informačního. Tehdy byla na výzvu čs. zahraniční vlády vytvořena z tamních Čechoslováků dobrovolnická jednotka. Na jejím vzniku měli hlavní podíl dva záložní čs. důstojníci - major J. Štěpán a kapitán V. G. Taussig. Tato jednotka v síle čety  byla  zařazena jakou součást tzv. Šanghajského   pluku, kde byla zařazena v rámci britského praporu.

Během následného výcviku si čs. četa vedla velmi dobře a dosahovala skvělých výsledků. Úspěchu dosáhla i na poli sportovním, kdy získala i tamní vojenský Pohár zdatnosti 1940-1941,jako ocenění skvělých sportovních výsledků. Následně během léta 1941 se čs. četa rozrostla na 60 mužů, tj. vlastně na čety dvě. Tehdy její příslušníci konali strážní službu  na hranicích Šanghaje a hlídali mosty sektoru B,  který byl převzat celým Šanghajským plukem následně, po odchodu dvou  britských praporů (do Singapuru a  Hongkongu). Na podzim se tvořil transport pro doplnění čs. zahraniční armády na Středním Východě a v Anglii. Z čs. jednotky v Šanghajském pluku byly vytvořeny dva transporty - první s 10 muži a druhý s 12 muži. Ti, kteří již předtím sloužili v čs. armádě, byli odesláni k naší jednotce na Střední  východ (k jednotce pplk. K. Klapálka) a  nevojáci do Anglie k  základnímu výcviku (dobrovolníci tam dorazili až na začátku roku  1942). Dne 8. 12. 1941 byla Šanghaj obsazena nepřítelem a čs. jednotka rozpuštěna.

Singapur

Druhé největší středisko soustředění Čechoslováků ve východní Asii bylo tou dobou v Malajsii  a Singapuru. Žilo zde asi 140 Čechoslováků. Z velké většiny se jednalo o zaměstnance známé československé firmy Baťa. Asi 20 mužů z tohoto počtu bylo schopno vojenské služby. Většinou již od roku 1940 velká část z nich sloužila v tamních domobraneckých oddílech – zejména Federated Malayan  States   Volunteer  Services  nebo   Straits  Settlements Volunteer  Force. Samotnému vojenskému  výcviku se věnovali  ve svém osobním volnu, po práci a o víkendy.  Během týdne  normálně pracovali  ve svém  zaměstnání. Vždy jednou ročně se účastnili vyhlášeného velkého vojenského cvičení. Byl to podobný model jaký užívala britská domobrana v Anglii. S boji II. sv. války však přišel i válečný stav.

Dne 1. 12. 1941 byla v Singapuru vyhlášena mobilizace veškeré domobrany a všech záložních vojáků. Následkem mobilizace nastoupili všichni tamní Čechoslováci, kteří byli organizovaní v domobraně, ihned spořádaně službu. Byli zařazeni do různých jednotek, dle svých odborností a potřeb vojenského velení.  Události ve východní Asii braly rychlý spád a 8. 12.  1941 zaútočila silným útokem japonská 25.  armáda na Malajsii. V oblasti byly jen velmi slabé spojenecké jednotky, které nebyly příliš připraveny na válku. Vojska tamních východních států pak, se svou slabou a nemoderní výzbrojí a nedostatečným výcvikem, nemohla japonské armádě konkurovat vůbec. Japonci rychle během  pár týdnů rozprášili celou 11. indickou divizi, která tvořila hlavní část britských leteckých sil v severní Malajsii. Také se Japoncům podařilo potopit i lodě námořního svazu „Z“, na který britské námořní velení v oblasti spoléhalo. Generálporučík Percival, velitel britských jednotek v Malajsii, následkem těžkých ztrát stáhl koncem ledna 1942 poslední části své původně osmdesátitisícové armády na ostrov Singapur. Zde se vytvořila poslední britská obranná linie před japonským postupem.

Bojů k zastavení Japonců v oblasti se účastnili i zmínění čs. vojáci. Oddíly domobrany byly spolu s jednotkami indické armády a zbytky unavených britských jednotek poslední překážkou v cestě výborně vyzbrojené a dobře vycvičené japonské armádě. Spojenecké jednotky během těžkých bojů navíc trpěly i nedostatkem výzbroje, munice a náhradní výstroje. Sužovaly je také nemoci.

Během prvních obranných bojů bylo při přestřelkách zraněno i několik čs. vojáků – Jedovnický, Kožišníček, Němec, Vítek, Vyhnálek a další, jejichž jména se přesně nepodařilo historikovi I. Procházkovi zjistit.

Oddíly domobrany držely své pozice pevně i za cenu velkých ztrát. Zcela se svým nasazením a odolností často vyrovnaly i řadovým jednotkám pravidelné britské armády. Mezi ostatními se například tehdy svým činem proslavil čs. kulometčík Matuš. Ten přesnou palbou svého kulometu nějaký čas bránil v postupu japonské rotě. Doslova jí přibíjel k zemi a sotva se nějaká skupinka zvedla k útoku, znovu jí přinutil přesnými zásahy zalehnout. Matuš nechtěl ustoupit a svým činem dával čas k přípravě obrany své jednotce. Japonci podnikli na jeho postavení útok zboku, ve snaze ho zaskočit a zlikvidovat, aby mohli pokračovat v postupu. Matuš, který to poznal se odplazil tiše i s kulometem do pralesa a odtud po chvilce opět zahájil na japonskou rotu palbu. Japonci zuřili. Vrhli se do obkličovacího útoku ve snaze zlikvidovat neznámého kulometčíka za každou cenu. Matušovi již začínala docházet munice, proto byl brzy nepřítelem obklíčen. Z této bezvýchodné situace ho zachránil protiútok jeho roty, která mezitím, co on zadržoval japonskou rotu, se mohla zformovat a připravit.

Čs. dobrovolník  Bohman  bránil spolu s australským dobrovolníkem Edwardem opěrný bod na jednom z mnoha místních pahorků. Jejich pozice byla pod minometnou palbou nepřítele ze tří směrů.  Z celé jejich domobranecké jednotky většina jejich  spolubojovníků padla nebo byla  zraněna. V silné nepřátelské palbě tak Bohman s Edwardem odnesli své těžce raněné kamarády na ošetřovnu.

Další čs. dobrovolník, J. Vyhnálek, vzpomíná: „Byl jsem kulometčíkem B  Company a obsluhoval jsem lehký kulomet Lewis, zastaralý typ belgické výroby,  kterým se válčilo  už za 1.  světové války. Naše jednotka bránila důležitý strategický úsek  Gab Hill. V noci 12.2. 1942  jsme  nad  našimi  pozicemi  slyšeli  velký  hukot leteckých motorů. Jednalo  se o velkou japonskou  útočnou  operaci, což jsme zjistili  brzy  po  rozednění,  když  jsme  ze  všech  stran  byli obklíčeni Japonci.  Po 4 hodinovém těžkém  boji jsme pochopili, že náš  odpor  je  bezvýznamný  Ztráty  byly  50% a docházela munice. Japonci  nás přivázali  ke gumovníkům  a tři  dny až do kapitulace Singapuru  nás  nechali  přivázané  bez  jídla  a  bez vody.... Po kapitulaci  jsme  byli  přinuceni  k šedesátikilometrovému pochodu smrti. Smrti proto, že na každé křižovatce Japonci vyvlekli z řady zajatců jednoho muže a před našima očima ho ubodali bodáky..." (studie „Krajané na Dálném východě během 2. světové války“ – Ivan Procházka)

Dvě japonské divize (č. 5 a č. 18) zaútočily v noci 8. 2. 1942 přímo na ostrov Singapur. Ještě během nočních bojů rychle pronikly v tvrdých bojích obrannými pozicemi dvou australských brigád (XXII. a XXVII.), i přes statečný odpor jejich obránců. Japonské jednotky se tak nezadržitelně valily dále do vnitrozemí Singapuru. Dílčí spojenecké jednotky zoufale ustupovaly, ale v polovině měsíce již byla po několika dnech situace takřka beznadějná bez další pomoci a záloh. Generálporučík Percival ve snaze zachránit životy zbytku svých vojáků podepsal 15. 2. 1942 v 18.00 kapitulaci a vzdal se i se svými vojáky do rukou japonského generála Jamašity. Pro Japonce tento akt byl z hlediska jejich kodexu cti bušido zcela nepochopitelný, protože z jejich pohledu se válečník nemůže vzdát. Opovrhovali tedy spojeneckými vojáky a považovali je za zbabělce, že do jednoho nezemřeli v boji.

Během bojů o Singapur byl ve vojenské Alexandrově nemocnici japonskými vojáky zabit spolu s dalšími raněnými z předchozích bojů i Čechoslovák vojín S. Němec.

Ještě před samotným pádem Singapuru se podařilo s obtížemi evakuovat část obyvatel, z toho asi 90 Čechoslováků, do Indie, Austrálie a Jižní Afriky. Během evakuace bylo však několik spojeneckých lodí také Japonci potopeno. Na jedné z nich zahynulo mimo dalších spojeneckých vojáků i Čechoslováci Heim, Plhoň, Smržák, Strangfeld a Straussler .

V japonském zajetí se bojích ocitlo mezi spojeneckými vojáky i 37 Čechoslováků. Spolu s ostatními byli internováni v zajateckých táborech, kde i oni na vlastní kůži poznali často až nelidské zacházení japonských vojáků se zajatými nepřáteli, které Japonci brali jako otroky.

Mnoho  našich  krajanů  tak zemřelo  v japonských  koncentračních táborech  mnohdy vyčerpáním,  hlady nebo  žízní, na malárii, choleru, následkem těžké práce atd. Jen málo z nich se v těchto táborech dočkalo konce války.

Hongkong

V samotném městě žilo počátkem války asi 30 Čechoslováků. Jednalo se opět většinou o zaměstnance československé firmy Baťa. Sdružovali se v krajanské organizaci, jíž předsedal p. Staněk, který byl zároveň oblastním zástupcem firmy Baťa pro celou východní Asii. Všichni tito muži byli zároveň i členy místní britské domobrany nebo místního hasičského sboru.

Když japonská 23. armáda, o síle asi 60.000 mužů, zaútočila 8. 12. 1941 na Hongkong, který bránily britské jednotky (o síle jen 10 000 mužů), bylo jasné že japonskému přívalu se bude čelit obtížně. Britské obraně města a okolí velel britský generál Maltby. Po prvních útocích ze severu se v noci 18. 12. 1941 vylodily japonské jednotky na Hongkong. Britské jednotky se pokusily tehdy o několik protiútoků, ale proti výrazné přesile neměli větší šanci.Všechny protiútoky se zhroutily a Japonci se úspěšně pobřeží uchytili a čekali na přísun dalších posil. S těmi potom provedli hlavní útok na Hongkong. V těžkých bojích britské jednotky byly poraženy a 25. 12. 1941 kapitulovaly. Japonci tak následně ovládli Hongkong.

Čs. dobrovolník Ladislav  Březný vzpomíná: "V lednu 1940  jsem byl já  a další čtyři Čechoslováci  od firmy Baťa  přijati do Hongkongu  Volunteer Defence Corps.  Po výcviku nás  zařadili k motorizované  jednotce, poté koncem listopadu 1941 ke  2. Skotské kulometné rotě. V neděli 7. prosince byla v  rozhlasových zprávách vyhlášena mobilizace pro všechny   vojáky  a   dobrovolníky....Naše  rota   se  bránila  na Stanleyově poloostrově  poblíž tzv. Stanleyovy pevnosti.  Na Štědrý den byla  celá  rota,  rozdělená  na  dvě  části,  vyslána na průzkum. Postupovali  jsme  tiše do  kopce  po  velmi  neschůdném terénu a kolem půlnoci jsme nevědomky přešli  japonské linie. Japonci nás nechali projít  a potom  na nás   začali zezadu  střílet. Měli  jsme velké ztráty. Z přední  hlídky, kde byl krajan Alois  Pospíšil se  nikdo nevrátil. Před zkázou zachránil  celou jednotku pouze rychlý ústup zpět do  pevnosti, na kterou  byla zahájena dělostřelecká  palba a ztráty roty  byly do rána  veliké.

Hongkong kapituloval  druhý den 25.12.1941.  Museli jsme  odevzdat zbraně  a potom  nás pod bodáky dovedli do našeho prvního zajateckého tábora v North Pointu. Potom do tábora v Sham Shui Po. Brzy byl hlad a bída. Dvakrát denně jsme dostávali  hrnek  neslané  rýže (!)  uvařené  tak,  že  se  nedala ani polknout. Spali jsme na betonové podlaze a zhruba po měsíci zajetí jsme  začali  ještě  navíc  chodit  na  práce  na  letiště.  Tábor decimovaly  nemoce (Beri-Beri,  úplavice, záškrt  ad.). V červenci 1942 umíralo v  táboře na nemoci denně 7 lidí.  Já jsem za prvních deset  měsíců ztratil  na váze   45 kilo.  Koncem srpna  1945 byly stráže  odvolány  na  základě  kapitulace  Japonců  a do Hongkongu přijeli britské  jednotky. Kromě mne se  osvobození dočkali i moji kamarádi A. Jiříček, J.Krofta, F.  Staněk, J.Tausz a K. Tomeš, syn bývalého brněnského starosty." (studie „Krajané na Dálném východě během 2. světové války“ – Ivan Procházka)

Filipíny

Také na Filipínách  působilo asi 30 Čechoslováků schopných vojenské služby.  Sdružovali se v tamním krajanském spolku, který vedl do června 1941 R. Hermann, po něm a A. Morávek.

Když se 8. 12. 1941 na Batanu vylodily japonské jednotky, začaly tím i japonské letecké nálety na ostatní ostrovy. Do 12. 12. 1941 se první japonské jednotky ze 14. armády generála Hommy vylodily na ostrově Luzon. Hlavní útok k obsazení Luzonu připravovali Japonci následně. Přišel 22. 12. v zátoce Lingayen, kde se zároveň vylodil generál Cučibaši se svou 48. divizí.  Proti Japoncům stály silné spojené americko-filipínské jednotky, pod vedením amerického generála D. MacArthura. I přesto se podařilo Japoncům již během měsíce dobýt Manilu a zatlačit MacArthurovy jednotky nakonec až na Batan. Nakonec se po čtyřech měsících těžkých bojů zde vzdalo Japoncům 9. 4. asi 75 000 spojeneckých vojáků. Některé spojenecké jednotky ale bojovaly dále a kapitulovaly až 6. 5. v pevnosti Corregidor.

Od počátku japonské invaze na ostrovy sloužili Čechoslováci v americké armádě, do níž zde vstupovali. Zaznamenáni v dokumentech jsou: Jan Bzoch, Pavel Fuchs, Leo Herman, Jaroslav Hrdina, Fred Lenk, Josef Varak, Antonín Volný, Karel Aster, Karel Dancak, Fred Herman, Otto Hirsch, Jan Lenk, Ernest Moravek, Norbert Schmelkes (Zdroj: Report of operations quartermaster corps, United States Army in the Philippine campaign, 1941-1942 – zpráva americké armády)

Během bojů s Japonci byli Aster, Bzoch, Fuchs, Herman, Hrdina, Morávek, Lenk, Varak a Volny zajati a následně prožili několik strašných let v japonském zajateckém táboře O Donnel v Capas, provincii Tarlac. Zde následkem útrap zemřeli Bzoch, Fuchs, Herman, Hrdina, Lenk, Varak a Volný.

V dopise ze dne 9. 1. 1946 generálporučíkovi E. B. Gregorymu ve Washingtonu píše plukovník M. A. Quinn o statečnosti Čechoslováků v bojích o Filipíny. Zmiňuje jejich neohroženost a odhodlané plnění úkolů v bojích, kdy byli 36 hodin pod nepřátelskou palbou. Zmiňuje ve svém dopise přímo sedm Čechoslováků, kteří se v bojích vyznamenali: Dr. Pavel Fuchs, Jan Bzoch, Leo Herman, Fred Hermann (?), Jan Lenk, Otto Hirsch a Ernest Morávek. (Zdroj: Report of operations quartermaster corps, United States Army in the Philippine campaign, 1941-1942 – zpráva americké armády)

Indie a Barma

V Indii a Barmě žilo počátkem II. světové války asi několik desítek Čechoslováků. Jejich přesnější počet se bohužel nepodařilo určit. Jednalo se opět většinou o zaměstnance  firmy Baťa. Žili většinou v Batanagaru. Většina z nich byla zaměstnána během války ve válečném průmyslu (mnohdy tovární a řemeslní odborníci), což jim také následně bránilo službě v pravidelné armádě. Asi 20 z nich však sloužilo při vykonávané práci u pomocných části Bengálských policejních jednotek. Brzy jejich počet vzrostl příjezdem Čechoslováků ze Singapuru, kteří se rovněž usadili v Batanagaru. Někteří jednotlivci však sloužili i přímo v pravidelné armádě, např. František Vackermann. Byl jedním ze skupiny Čechoslováků, kteří přišli do Indie ze Singapuru po obsazení Japonci. V Singapuru sloužil již v domobraně. Do britské armády v Indii vstoupil jako řadový vojín s cílem bojovat proti Japoncům. Brzy odešel se svou jednotkou do Barmy, kde se účastnil bojů s Japonci. Během jedné průzkumné akce se vyznamenal a byl pro zkušenosti, vzdělání a bystrost poslán do důstojnické školy. Po jejím absolvování se účastnil dalších bojů s Japonci a konce války se nakonec dočkal jako major britské armády. Mezi další Čechoslováky, co sloužili v armádě patřili například K. Glasner, Ing. H. Smola, nadporučík dělostřelectva Ing. F. Hanuš, K. Lowenrosen, Ing. Z. Sovka, poručík F. Sammer, kapitán Dr. O. Ziegler, kapitán Lubík a další. Byl zde i bývalý nadporučík čs. legií z I. v. války Ing. Václav Kristen, který v roce 1939 unikl z obsazeného Československa do Asie a zde usiloval o vstup do britské armády, aby mohl bojovat proti Němcům a jejich spojencům. Pro svůj věk byl dvakrát odmítnut a přijat byl až na potřetí. V létě 1941 byl jako specialista pro vývoj bojových vozidel převelen k jednotkám REME. Sloužil následně dva roky v jihozápadním Pacifiku. Mezitím dosáhl hodnosti kapitána. Po služebním odvelení do Indie byla loď, na níž se přepravoval, potopena japonskou ponorkou. Měl štěstí a byl jedním z mála zachráněných. Dožil se tak konce války. U indického letectva sloužil například i letec J. Jořen. Mimo těchto jmenovaných sloužili v řadách britské armády i čs. lékaři – například MUDr.  M.  Martisching,  MUDr.  V.  Macháček,  MUDr. G. Jelínek, MUDr.  H. Ketsler,  MUDr. Z.  Lefkovič, MUDr.  Z. Polák,  MUDr. V. Pekárek a další, jejichž jména se nezjistila.

V řadách US NAVY v Tichomoří

Mnoho Čechoslováků také sloužilo v americké armádě. Uvádí se, že v roce 1942 v ní sloužilo asi 60 000 Čechoslováků. Jednalo se z velké většiny o krajany z USA, emigranty z let minulých. V některých případech však šlo i o občany Československa, kteří unikli před německým nacismem do USA, kde vstoupili do americké armády. Mezi ty nejznámější patřil například letec kapitán Robert Brouk, který byl příslušníkem jednotky „Létajících tygrů“. Později zahynul 20. 12. 1942 v Číně při havárii jeho letadla. Námořník Richard Hilský za statečnost v bojích o Šalamounovy ostrovy vyznamenán Námořním křížem. Čechoslováci mají i jeden malý primát – námořník US NAVY Š. Galloš byl jako první voják americké armády citován pochvalně v rozkaze za jeho statečnost při obranných bojích během japonského útoku na Pearl Harbour. Lékař plukovník N. Pazdral, který v silné nepřátelské palbě na Jávě ošetřoval přímo na bojišti raněné vojáky, byl vyznamenán Stříbrnou hvězdou. Znám je námořník lodi USS Arizona E. Hanzel, jenž při útoku na Pearl Harbour bohužel zahynul. Bratři Brinckové zase vešli do povědomí tím, že dokázali přežít jedenáct dní ve člunu na moři než byli zachráněni, když byla jejich loď předtím potopena v bojích u Šalamounských ostrovů. Seržant americké námořní pěchoty Michal Longazel byl za statečnost při bojích o Guadalcanal vyznamenán řádem Záslužným křížem. Další příslušník americké námořní pěchoty, seržant M. Strank, padl v těžkých bojích na ostrově Iwodžima.

Všichni  tito jmenovaní muži svým dílem ukazovali během války  i na  tak vzdáleném bojišti, jakým od Československa byla východní Asie  a  Tichomoří,  na   které   straně   světového   konfliktu   tehdejší Československo  stojí. Přesto jejich jména a jejich podíl v bojích II. světové války byly později takřka zapomenuty a ocenění svých zásluh se většina těchto mužů od své vlasti ani po válce nedočkala.

Snad tento článek pomůže k připomenutí jejich památky, památky mužů, kteří ač nemuseli, dobrovolně šli a bojovali za mír a svobodu proti válečným agresorům v době druhé světové války ve vzdálené jihovýchodní Asii.

...

Referát ke skvělé autorské práci I. Procházky "Krajané na Dálném východě během 2. světové války" (časopis Historie a vojenství č. 6/1996).

Údaje o Čechoslovácích na Filipínách rozšířeny oproti původním závěrům podkladové studie I. Procházky ještě o závěry z „Report of operations quartermaster corps, United States Army in the Philippine campaign, 1941-1942 – zpráva americké armády“ a dopisu amerického plukovníka Quinna generálu Gregorymu.

Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔30.11.2003 📕22.403

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře