Hodnosti rakouské armády za koaličních válek

Autor : Ondřej Tupý / k. k. Unterlieutenant 🕔06.11.2003 📕20.920

Hodnosti rakouské armády za koaličních válek

Lubomír Uhlíř

 

 

 

            Systém hodností v armádě habsburské monarchie se vyvíjel postupně od dob žoldnéřských vojsk v 16. století Za třicetileté války nabyl jisté pevné tvářnosti, ve které byl převzat stálou armádou v roce 1649. Přirozeně zde došlo za dobu téměř jednoho a půl století k řadě různých změn. Nežli přistoupíme k podání systému hodností, užívanému v letech 1792–1815, učiníme několik poznámek.

            Nejdříve je třeba připomenout pojem šarže (z francouzského charge = služební povinnost, úřad, postavení). Mezi šarže náleželi všichni vojáci svobodníkem počínaje až po polního maršála, nikoliv tedy vojíni (či též prostí vojíni bez hodnosti). Pojem šarže se ovšem nekryl s dělením na jednotlivé hodnostní kategorie, tj. na mužstvo, poddůstojníky, důstojníky a generály.

            Z hlediska hodnostních kategorií náleželi mezi mužstvo vojíni a svobodníci (tj. nejnižší na stupínku šarží). Kategorie mužstva byla označována jako Mannschaft. Nepříliš vhodně bývá jako synonymum užíváno slovo Soldaten (vojáci), což byl obecný termín, který zahrnoval každého vojáka od prostého vojína po polního maršála. Termín Mannschaft je poněkud ošidný, protože v rakouské terminologii byl užíván ve dvou významech. Vedle výše uvedeného oficiálního označení kategorie to bylo obecnější označení, zahrnující mužstvo a poddůstojníky, tj. od vojína po šikovatele (strážmistra atd.).[1] S druhým významem je možno se setkávat při udávání početních stavů, ve výkazech ztrát apod.

            Kategorie poddůstojníků (Unterofficiere) je mnohem jednoznačnější, zahrnovala desátníky až šikovatele (strážmistry atd.). Překládat kategorii Unterofficiere jako nižší důstojníci je svým způsobem novátorství, které ovšem vřele nedoporučuji. Označení poddůstojníci je natolik vžité, že užívat pro ně označení nižší důstojníci, běžně používané pro jinou kategorii hodností, by zřejmě nevedlo k ničemu pozitivnímu.

            Určité nejasnosti se vyskytují při specifikaci důstojnických hodnostních kategorií. Dodnes užívané dělení důstojníků do dvou skupin existovalo i v rakouské armádě, přičemž první byli označováni jako Ober-Officiere (Oberofficiere), druzí jako Stabs-Officiere (Stabsofficiere). Termín Oberofficier bývá do češtiny překládán jako naddůstojník, vyšší důstojník či vrchní důstojník. Termín naddůstojník se příliš nevžil a lze se s ním prakticky setkat pouze v některých starších pramenech. Pod pojmem vyšší důstojník je u nás více vžitá představa hodností od majora do plukovníka, takže zde může docházet přímo k záměně kategorií. Termín vrchní důstojník se užíval v počátečních obdobích čs. armády. Slovo Stabsofficier bývá překládáno většinou doslovně jako štábní důstojník, stejným způsobem je pak ale označován i jakýkoliv důstojník štábu (Officier des Stabes), bez ohledu na hodnost. Aby nedocházelo k záměnám, bude v dalším užíváno pro tyto skupiny označení nižší a vyšší důstojníci.[2] K nižším důstojníkům podotkněme, že byli děleni na subalterní důstojníky (Subaltern-Officiere) a setníky, případně rytmistry (Hauptleute, Rittmeister). Poručické hodnostní stupně v rámci subalterních důstojníků byly označovány sumárně jako poručíci (Lieutenante).

            Kategorie generálů (Generale) je vcelku jednoznačná. Připomeňme snad pouze termín nejvyšší důstojníci (höhere Officiere), užívaný někdy pro generály, jindy obecně pro vyšší velitele (tj. vedle generálů třeba i pro plukovníky apod.).

            V systému hodností pozemního vojska, platného v období koaličních válek, se omezíme pouze na základní druhy zbraní, tj. pěchotu, jezdectvo a dělostřelectvo. Protože u pěchoty byly určité odlišnosti v názvech hodností pro granátnické mužstvo a poddůstojníky, bude toto v dalším uváděno. Konečně byly jisté odchylky i u myslivců, které budou rovněž uvedeny. Důstojnickým čekatelem v rakouské armádě byl kadet (Cadet). Příslušníci této kategorie mohli nabývat všech hodností mužstva a poddůstojníků a v dalším již nebudou uváděni.

 

 

I. Mužstvo (Mannschaft)

 

1) Vojín (Gemeiner, der Gemeine) u pěchoty, myslivců, a jezdectva, granátník (Grenadier) u granátníků, poddělostřelec (Unter-Kanonier) a naddělostřelec (Ober-Kanonier) u dělostřelectva.

Název Gemeiner má původ v označení gemeiner Knecht či gemeiner Soldat z dob žoldnéřských vojsk a všeobecně začal být používán ke konci třicetileté války. Po vzniku granátnických setnin na začátku 18. století se užívalo označení Füssilier-Gemeiner a Grenadier-Gemeiner, od roku 1769 se pro fyzilíry užíval název Gemeiner,[3] pro granátníky Grenadier.[4] Prostý dělostřelec býval původně označován jako dělmistr (Büchsenmeister) a hodnost byla dělena na mladšího a staršího dělmistra (Jünger, Alter Büchsenmeister). V letech 1772–1784 se užívalo označení poddělostřelec (Unter-Kanonier) a dělostřelec (Kanonier).

 

2) Svobodník (Gefreiter) u pěchoty, závodčí (Patrouilleführer) u myslivců, granátník-svobodník (Grenadier-Gefreiter) u granátníků, u jezdectva [5] a dělostřelectva [6] neexistovala ekvivalentní hodnost.

Hodnost svobodníka – podle staršího pravopisu Gefreyther – je odvozena od pojmenování starších vojáků,osvobozených od těžších prací při stavbě vojenských táborů apod. Patrouilleführer býval dříve překládán též jako stráževod.

 

 

II. Poddůstojnící (Unter-Officiere)

 

 

3) Vicedesátník (Vice-Corporal) a desátník (Corporal) u pěchoty, podmyslivec (Unterjäger) u myslivců, granátník-vicedesátník (Grenadier-Vice-Corporal) a granátník-desátník (Grenadier-Corporal) u granátníků, desátník (Corporal) u jezdectva a dělostřelectva.

V žoldnéřských armádách byla hodnost desátníka původně označována jako rotmistr (Rottmeister). Za třicetileté války existovali desátníci ve dvou třídách (Corporal II. Classe, I. Classe), přičemž desátníci I. třídy měli vyšší žold. Později byl označován nejstarší desátník v setnině jako Frei-Corporal či Gefreiter-Corporal. Po zavedení čet v roce 1769 byl nejstarší desátník v setnině označován jako Zugs-Corporal (četový desátník, četař-desátník).[7] U dělostřelectva byla tato hodnost v minulosti označována jako dělostřelecký desátník (Kanonier-Corporal). V letech 1772–1784 existoval ještě nižší stupeň, dělostřelecký poddesátník (Unter-Kanonier-Corporal).[8]

 

4) Šikovatel (Feldwebel) u pěchoty, nadmyslivec (Oberjäger) u myslivců, granátník-šikovatel (Grenadier-Feldwebel) u granátníků, strážmistr (Wachtmeister) u jezdectva, ohněstrůjce (Feuerwerker) a vrchní ohněstrůjce (Ober-Feuerwerker) [9] u dělostřelectva.[10]

            Šikovatel náležel ke starým hodnostem v žoldnéřských armádách, kde dozíral na vnitřní službu setniny. Původně byl označován jako Feldwaibel (ze staroněmeckého waibeln = být činný). Od roku 1805 byli systemizováni pro setninu dva šikovatelé pro dobu války.[11] Původní šikovatel byl označován jako službuvedoucí (Dienstführender Feldwebel), druhý jako manipulační (Manipulierender Feldwebel) a měl v referátu kancelářské a finanční záležitosti.

            Strážmistr jakožto jezdecká obdoba šikovatele, byl již od počátku i u dragounů a švališerů (na rozdíl od rytmistra – viz dále).

            U dělostřelectva se tato hodnost původně označovala jako mladší ohněstrůjce (Junger Feuerwerker). V letech 1772–1783 byly na jeho místě hodnosti šikovatele a bombardýra (Bombardier).

 

 

 

III. Důstojníci (Officiere)

 

 

A. Nižší důstojníci (Ober-Officiere)

 

5) Praporčík (Fähnrich) u pěchoty a u myslivců, u jezdectva a dělostřelectva neexistovala ekvivalentní hodnost.

            V žoldnéřských armádách byl nejnižším důstojníkem u pěší setniny praporčík (Fendrich, Fähndrich, Fähnrich), který nosil zástavu setniny. Označení zůstalo zachováno i později, kdy zástavy nosili praporečníci z řad poddůstojníků.[12]

            U jezdectva původně existovala na této úrovni hodnost kornet (Cornet), pouze u dragounů byl praporčík. Hodnosti kornetů a dragounských praporčíků byly zrušeny již v roce 1759, kdy byli jejich nositelé převedeni mezi podporučíky.

            U myslivců a dělostřelectva nebyly hodnosti na této úrovni zaváděny, protože tyto formace neměly zástavy.

 

6) Podporučík (Unter-Lieutenant) u pěchoty, myslivců, jezdectva a dělostřelectva.

            V žoldnéřských armádách byl zástupcem setníka (tj. velitele pěší setniny) poručík (Leuthenant, Lieutenant). Po zřízení granátnických setnin v nich byl místo praporčíka systemizován druhý poručík, protože granátnické setniny neměly zástavy. Tito poručíci byli pro rozlišení označováni jako podporučík (Unter-Lieutenant, Unterlieutenant) a nadporučík (Ober-Lieutenant, Oberlieutenant). V roce 1748 byly tyto stupně normovány u pěchoty všeobecně.[13]

            Po zřízení mysliveckých formací byla hodnost podporučíka zavedena i u nich.[14]

            U jezdectva došlo k rozdělení původních poručíků na podporučíky a nadporučíky na začátku 18. století po zavedení karabinických setnin u kyrysníků a granátnických setninu dragounů. V roce 1759 byli mezi podporučíky převedeni dosavadní korneti (k této hodnosti viz v předchozím). Všeobecně byly hodnostní stupně podporučíka a nadporučíka zavedeny v roce 1769.[15]

U dělostřelectva byla tato hodnost původně označována jako starší ohněstrůjce (Alter Feuerwerker). Označení podporučík bylo zavedeno v roce 1772.[16]

 

7) Nadporučík (Ober-Lieutenant) u pěchoty, myslivců, jezdectva a dělostřelectva.

            K hodnosti nadporučíka viz údaje v předchozím odstavci.[17] U dělostřelectva se tato hodnost původně označovala jako dělový junker (Stückjunker), název nadporučík byl zaveden v roce 1772.

 

8) Kapitán-poručík (Capitän-Lieutenant) u pěchoty a myslivců, u jezdectva a dělostřelectva neexistovala ekvivalentní hodnost.

            Hodnost, označovaná též jako Capitaine-Lieutenant či Capitänlieutenant, byla původně funkcí poručíků, kteří byli pověřeni velením tzv. štábních setnin. Jednalo se o setniny, jejichž formálními veliteli byli vyšší důstojníci a majitel pluku, ve skutečnosti jim ale veleli pověření poručíci, kteří za to ani nepobírali zvýšené služné. Veliteli ostatních setnin byli setníci (k této hodnosti viz v dalším). Hodnost kapitán-poručíka byla normována až předpisem z roku 1748 (od té doby jim bylo přiznáno i vyšší služné). Po zrušení institutu štábních setnin v roce 1805 zůstala hodnost kapitán-poručíků zachována, nebyla ale již fixována na určité setniny a kapitán-poručíci představovali zhruba polovinu početního stavu velitelů setnin u pluku.[18]

            Obdobným způsobem fungovali kapitán-poručíci i u myslivců.

            U jezdectva tato hodnost v minulosti existovala, byla ale zavedena až v průběhu sedmileté války. Jezdečtí kapitán-poručíci vymizeli již v roce 1769, kdy byli zařazeni mezi rytmistry (k této hodnosti viz v dalším).

            U dělostřelectva nikdy odpovídající hodnost neexistovala.

 

9) Setník ev. hejtman (Hauptmann) u pěchoty, myslivců a dělostřelectva, druhý rytmistr (Zweiter Rittmeister) a první rytmistr (Erster Rittmeister) u jezdectva.

            Setník, podle staršího pravopisu Haubtmann, je jednou z nejstarších hodností již z dob žoldnéřských armád, kde takto byl označován velitel setniny.[19] Doslovný překlad znamená "hlavní muž" (myšleno u setniny), vedle výše uvedených českých termínů se lze setkat i s nepříliš šťastným překladem kapitán. Jde sice o soudobý ekvivalent, ale v rakouské armádě se označení Capitaine, Capitän či Kapitän vyskytovalo pouze v námořnictvu a u císařských gard,vyjma ovšem výše uvedené součásti v názvu hodnosti kapitán-poručíka.

            U jezdectva byli místo setníků rytmistři, pouze u dragounů a švališerů byli původně setníci. V roce 1769 došlo ke dvěma změnám: jednak byli dragounští a švališarští setníci přejmenováni na rytmistry, dále byla tato hodnost rozdělena do dvou stupňů: druzí rytmistři (označovaní též jako Rittmeister en second, Second-Rittmeister) byli postaveni z bývalých kapitán-poručíků a první rytmistři (Rittmeister en premiére, Premier-Rittmeister) z dosavadních rytmistrů.[20]

            U dělostřelectva se tato hodnost původně nazývala dělový setník (Stückhauptmann), označení Hauptmann bylo zavedeno až v roce 1772.[21]

 

 

 

B. Vyšší důstojníci (Stabs-Officiere)

 

10) Major (Major) u pěchoty, myslivců, jezdectva a dělostřelectva

            V žoldnéřských vojscích 16. století byla tato hodnost označována jako polní strážmistr (Feld-Wachtmeister) nebo plukovní strážmistr (Regiments-Wachtmeister). Již za třicetileté války bylo běžné označení plukovník-strážmistr (Obrist-Wachtmeister, Obristwachtmeister), což bývá do češtiny někdy překládáno poněkud zavádějícím způsobem jako vrchní strážmistr. Název major se začal užívat až ve druhé polovině 18. století (zhruba od roku 1757), nicméně označení Major a Obristwachtmeister (Oberstwachtmeister) se užívalo vedle sebe ještě na začátku 19. století V českých materiálech bývá někdy major uváděn pod názvem praporník, což je odvozeno z jeho obligátní funkce velitele praporu.

            U dělostřelectva se tato hodnost označovala do roku 1757 jako vrchní dělový setník (Ober-Stückhauptmann) a zhruba do roku 1762 jako Oberst-Wachtmeister.

 

11) Podplukovník (Oberst-Lieutenant) u pěchoty, myslivců, jezdectva a dělostřelectva.

            Podplukovník existoval již v žoldnéřských vojscích. Mezi setníky si plukovník vybíral svého zástupce (Locumtenente), odtud původní název Obrist-Lieutenant. Později byl ustanoven jako hodnost ve vojenské hierarchii a byl jmenován buď majitelem pluku, nebo Dvorní válečnou radou. V některých případech též zastával funkci velitele pluku. Od druhé poloviny 18. století byl označován jako Oberst-Lieutenant (Oberstlieutenant).[22]

 

12) Plukovník (Oberst) u pěchoty, myslivců, jezdectva a dělostřelectva.

            Plukovník, původně označovaný jako Obrist, od druhé poloviny 18. století jako Oberst (někdy též Oberster), patřil k nejstarším hodnostem a vyskytoval se již v žoldnéřských vojscích. Původně představoval hlavu pěšího či jízdního pluku, tj. velitele a majitele v jedné osobě a byl označován jako Obrist über ein Regiment zu Fuss, resp. zu Ross, čímž byl odlišován od vrchního velitele vojska (viz dále). Plukovník, vybavený císařským verbovacím patentem, najímal vojáky pro svůj pluk, který spravoval po administrativní stránce a jemuž velel v boji. Již během třicetileté války bývali plukovníci, setrvávající delší dobu v císařských službách, povyšováni na generály a nemohli se tedy věnovat pouze velení svého pluku. Stejná situace nastávala, když movitější plukovníci najímali dva či více pluků. Podobně tomu bylo, když pluk na své náklady pro potřeby císařského vojska najímala osoba, která mu přímo ani velet nemohla (jako např. duchovní vykonávající světskou správu, biskupové-knížata apod.). V praxi se tu projevila disproporce mezi plukovníkem-majitelem a plukovníkem-velitelem. Zpočátku bývaly tyto situace řešeny tak, že takovým plukům veleli zástupci plukovníků, tj. podplukovníci jakožto velitelé pluků. Jednalo se tedy o praktické oddělení funkce majitele (Obrist-Inhaber, Regiments-Inhaber) od funkce velitele (Obrist-Commandant, Regiments-Commandant). Některé prameny uvádějí jako datum zavedení rok 1708, ale žádný předpis k tomu se nedochoval. Podplukovníci se ve funkcích velitelů pluků vyskytovali ještě ke konci vlády Karla VI. (1711–1740). Majitelství pluků bylo v průběhu 18. století většinou udělováno rakouským generálům, takže se majitelství vyprofilovalo jako funkce, zatímco plukovnictví, spojené s velením pluku, jako hodnost. Za jistý mezník lze považovat roce 1755, kdy byla normována gáže pro plukovníky-velitele, kteří dosud pobírali pouze podplukovnický plat (plukovnický byl vyhrazen majitelům). V pozdějších dobách se plukovníci vyskytovali i jako velitelé samostatných praporů, dále jako členové různých vyšších štábů, úřadů a ústavů. Za války bývali ustanovováni v případě nedostatku generálů do funkcí velitelů brigád.

            U dělostřelectva se plukovníci vyskytovali od třicetileté války. Jejich postavení bylo, vzhledem ke specifikům tohoto druhu zbraně, poněkud odlišné od jejich pěchotních či jezdeckých protějšků. Původně se jednalo o velitele veškerého dělostřelectva určité armádní jednotky. Teprve v dobách prince Eugena byla hodnost dělostřeleckého plukovníka stanovena stabilně. Od roku 1756 fungovali jako velitelé dělostřeleckých brigád, od roku 1772 dělostřeleckých pluků.

 

 

IV. Generálové (Generale)

 

13) Generálmajor (General-Major)

            Za třicetileté války byl nejnižší generálský stupeň označován jako generál polní strážmistr (General-Feld-Wachtmeister, General-Feldwachtmeister), případně generál strážmistr (General-Wachtmeister) nebo i plukovník polní strážmistr (Obrist-Feldwachtmeister). V české terminologii se vyskytují i výrazy generální polní strážmistr, generální strážmistr, nejvyšší polní strážmistr, či nepříliš výstižné nejvyšší strážmistr apod. Označení General-Major pochází z druhé poloviny 18. století, i když starší verze vedle něj figurovala ještě na začátku 19. století.[23]

 

14) Polní podmaršál (Feldmarschall-Lieutenant)

            Hodnost polního podmaršála byla zavedena v roce 1632.V dřívějších dobách bývala uváděna i ve tvaru generál polnípodmaršál (General-Feldmarschall-Lieutenant). V českých materiálech bývá často označována jako polní podmaršálek.[24]

 

15) Polní zbrojmistr (Feld-Zeugmeister, Feldzeugmeister), generál jízdy (General der Cavallerie) [25]

            Polní zbrojmistr byl původně dělostřeleckou hodností, vyhrazenou pro vrchního velitele dělostřelectva. Dříve byl označován též jako vrchní polní zbrojmistr či plukovník polní zbrojmistr (Obrist-Feldzeugmeister) nebo generál polní zbrojmistr (General-Feldzeugmeister). Posléze nabyla tato hodnost celoarmádní platnosti a byla udělována generálům, kteří dříve sloužili u pěchoty, dělostřelectva či technických vojsk.[26]

            Na stejné úrovni byl generál jízdy (či generál jezdectva), tedy generál, který původně sloužil u některé jezdecké součásti.[27]

            Polní zbrojmistři a generálové jízdy byli vesměs určováni jako velitelé vyšších svazků toho kterého druhu zbraně, nicméně jejich původní odbornost nebyla rozhodující a uplatňovala se nejvíce u bývalých dělostřelců.

 

16) Polní maršál (Feld-Marschall, Feldmarschall) [28]

            Maršál (Marschalk, Marahscalh) byl v dřívějších dobách velitelem jízdy (Mar či Marah = kůň, Schalk či Scalh =sloužící), později zástupcem vrchního velitele pro administrativní a právní záležitosti. Za třicetileté války byl takto označován velitel samostatného sboru, po vytvoření stálé armády se jednalo o nejvyšší vojenskou hodnost.[29] V českých pramenech bývá též uváděn jako polní maršálek.

Autor : Ondřej Tupý / k. k. Unterlieutenant 🕔06.11.2003 📕20.920

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře