Rakety SCUD v Perském zálivu v roce 1991

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔05.11.2003 📕23.422

V jednom svém starším článku o Saddámu Husajnovi jsem se dotkl otázky iráckých raketových útoků. Tehdy jsem slíbil, že se k tématu vrátím alespoň krátkým článkem a dnes tedy slovo plním.

Balistické rakety patří mezi zbraně vyvolávající největší strach. Vzpomeňme např. na bombardování britských měst ve druhé světové válce raketami V-2. Proti těmto zbraním totiž po dlouhá léta byla obrana možná jen se značnými omezeními.

Operačně taktické rakety s dosahem 100 až 1000 km jsou určeny k úderům v hlubokém týlu protivníka a k ničení zde se nacházejících cílů operačního, resp. taktického významu, např. tedy prostory soustředění vojsk a bojové techniky protivníka, palebná postavení dělostřeleckých a raketometných jednotek, velitelská stanoviště, spojovací a dopravní uzly, letiště apod. V západní terminologii se pro tuto kategorii zbraní užívá pojmu balistické rakety krátkého doletu.

Ve válce v Perském zálivu (16.1. 1991 – 28.2. 1991) si „udělaly jméno“ nejrozšířenější balistické řízené rakety světa, známé pod kódovým označením Severoatlantické aliance jako SCUD. Přitom právě tyto střely koncepčně z V-2 vycházejí.

Jedná se o poměrně starý zbraňový systém, neboť jeho první verze, označovaná kódem NATO jako SS-1b SCUD A, byla do výzbroje zavedena již v roce 1955. Sovětské označení operačně taktické balistické řízené střely bylo R-11. Tato raketa poháněná kapalinovým raketovým motorem měla dolet 180 km a poměrně malou přesnost – středová odchylka cíle dosahovala až 3 km.

V roce 1962 byla do služby uvedena modernizovaná varianta s raketou R-17 (kód NATO SS-1c SCUD B). Dolet byl prodloužen na 300 km, střední odchylku zásahu se podařilo zmenšit na 450 m. Bojová nálož měla hmotnost 985 kg, také byly vyvinuty jaderná hlavice o ráži 50 kt, později přibyly další hlavice o rážích od 5 do 70 kt tritolového ekvivalentu. Další pro SCUDy zkonstruované hlavice zahrnují např. nálož s náplní 555 kg nervově-paralytické látky, kontejnerové hlavice obsahující různé druhy submunice, a nálože kapalné výbušniny pracující na principu aerosolové pumy.

Co se týče iráckých SCUDů, Irák v roce 1974 zakoupil od SSSR 20-36 odpalovacích zařízení a neznámý počet raket R-17 (SCUD B). Později byl tento počet navýšen o dalších 11 mobilních odpalovacích zařízení a 819 raket. Přesto krátce před zahájením operace Pouštní bouře jednala irácká delegace s čínskou vládou o nákupu jak dalších raket, tak odpalovacích zařízení.

Klasický SCUD B

Přitom Irák patří mezi země schopné vyrábět minimálně jednotlivé konstrukční celky systému SCUD a také usilovně pracoval na jejich úpravách. V roce 1987 zahájila irácká vláda rozsáhlý raketový program zaměřený na vylepšení stávajících raket i odpalovacích zařízení za účasti severokorejských a německých raketových odborníků.

První iráckou modifikací sovětských SCUDů byla raketa Al-Hussein. Dolet byl zvýšen díky prodloužení trupu a tedy zvětšení objemu nádrží na 600 – 625 km při zmenšení bojové nálože na 300 – 350 kg. Protože původní sovětské motory by nebyly schopné vydržet delší dobu hoření způsobenou větší zásobou paliva, vyvinuli němečtí inženýři pro Al-Hussein motory nové. Na tento typ bylo modifikováno na 400 původních SCUDů. 50 raket mohlo být osazeno bojovou hlavicí s chemickými látkami, zejména sarinem a VX.

V roce 1988, tedy o rok později, proběhly v Iráku zkoušky ještě větší rakety odvozené od SCUDu. Tato raketa nesla název Al-Abbas. Délka jejího trupu byla oproti SCUDu B zvětšena z 11, 25 m na 14, 5 m a při startu ji už musely urychlovat dva pomocné startové motory. Dolet již dosahoval 800 – 900 km, ovšem hmotnost bojové hlavice klesla na pouhých 140 – 180 kg (podle jiných údajů však má bojová hlavice stejnou hmotnost jako u Al-Husseinu).

Irácké rakety Al-Hussein

Další vylepšení se týkala především odpalovacích zařízení, jež bylo nutno vyvinout pro tyto větší irácké „SCUDy“. Místo klasických odpalovacích zařízení 9P117 systému SCUD na těžkém terénním čtyřosém terénním automobilu MAZ-543P kupříkladu iráčtí inženýři vyvinuli vlastní odpalovací zařízení na speciálním návěsu taženém třínápravovým tahačem Saab-Scania. Celý systém se nazývá Al-Waleed.

Určitý počet iráckých střel byl též rozmístěn na zvlášť vybudovaných stacionárních odpalovacích základnách.

Pokud jde o samotné bojové nasazení iráckých SCUDů, poprvé k němu došlo již za irácko-íránské války. Obě strany se tehdy snažili podkopat morálku obyvatelstva raketovými útoky na města. Irák kupříkladu mezi 29.2. – 20.4. 1988 odpálil na šest íránských měst 189 raket Al-Hussein, přičemž plných 135 jich mířilo na Teherán. Celkem bylo v průběhu této „války měst“, jak bývá také nazývána, odpáleno na města obou bojujících stran více než 600 raket, které způsobily nevyčíslitelné ztráty civilního obyvatelstva.

Tehdy si tedy iráčtí „rakeťáci“ dobře osahali svoje řemeslo. Když pak začala válka v Zálivu, k prvním raketovým útokům došlo hned druhý den bojů, tj. 18.1. 1991. Toho dne vzlétlo osm SCUDů na Tel Aviv a Haifu a jeden na saúdský Zahrán.

V Izraeli sice nepropukla panika, avšak úlek se dostavil – poprvé bylo zasaženo hlavní město!
Zato ve spojeneckém táboře okamžitě zavládlo zděšení, neboť Izraelci jsou pověstní tím, že si nic podobného nenechávají líbit. Kdyby však nyní vstoupili po boku Spojenců do konfliktu, došlo by bezpochyby k rozpadu protiirácké koalice, neboť arabské státy by z ní okamžitě vystoupily. Američtí diplomaté se jistě řádně zapotili, při snaze přesvědčit izraelskou vládu, že má nechat bombardovat svoje města a nepodniknout proti tomu žádné kroky. Nicméně se jim podařilo udržet Izrael mimo, zejména díky tomu, že k jeho obraně byly přisunuty protiletecké systémy Patriot, které alespoň částečně uklidnily izraelskou veřejnost.

Současně byla zahájena intenzívní útočná letecká kampaň, jejímž cílem bylo potlačit aktivitu iráckých SCUDů. Do konce ledna provedla proti SCUDům spojenecká letadla na 1500 bojových vzletů. Nešlo o nikterak jednoduchý úkol. SCUD je možno odpálit během 10 minut, potom se mobilní odpalovací zařízení může přemístit. To samozřejmě značně ztěžuje jejich nalezení. Ačkoli byly do honu na SCUDy zapojeny nejmodernější průzkumné prostředky, Iráčané se brzy naučili, jak je oklamat a projevili se jako skuteční mistři v maskování. Rozsáhlým způsobem používali makety odpalovacích zařízení a dokonce i fingovali odpálení raket, čímž zmátli i špionážní družice .

Jako nejúčinnější zbraní se proti SCUDům ukázalo být lidské oko. K lovu na rakety byli nasazeni vojáci jednotek zvláštního určení, především britští SAS. Tito vojáci se proháněli pouští v landroverech a na terénních motocyklech a naváděli spojenecká letadla na irácká postavení, přičemž se ukázalo, že právě jen takto operující vojáci byli schopni rozeznat skutečně hodnotné cíle, např. právě rakety SCUD, od atrap.

Iráčané dělali, co mohli, aby minimalizovali riziko odhalení a zničení. Rakety byly odpalovány v noci nebo pozdě večer, ojediněle brzy ráno za podmínek husté oblačnosti. Mobilní odpalovací zařízení zaujímala postavení mezi shluky stromů či terénními nerovnostmi. Iráčany předpokládané krytí vlastním letectvem a protiletadlovými prostředky však nebylo kvůli drtivé letecké převaze spojenců možné poskytnout. A tak navzdory všem snahám začaly SCUDy prohrávat.

Jestliže během prvního týdne bojů odstartovalo 29 raket, o týden později tento počet klesl na 24 a třetí týden byly odpáleny pouhé čtyři SCUDy. Do 5. 2. zničili spojenci údajně 30 stacionárních (přičemž toto číslo koresponduje s celkovým počtem základen odhadovaným před válkou) a 20 mobilních.

Přesto bylo nebezpečí iráckých balistických ŘS a boj s nimi snad nejtvrdší lekcí války v Perském zálivu. Při vedení průzkumu se stále prohlubovaly potíže při zjišťování polohy i při samotném ničení mobilních odpalovacích zařízení. V analýzách irácké války se uvádí, že proti celkem 88 iráckým raketám SCUD a jejich mobilním odpalovacím zařízením bylo ze strany koalice použito více než 4800 kusů zbraní a munice. Tento poměr (spíše nepoměr) jasně hovoří o velmi nízké úspěšnosti ničení raket na zemi ve fázích od přesunu, startu a za letu v počáteční fázi. Potvrdila se skutečnost, že v případě využití vhodné taktiky, zásad maskování a klamání je zjišťování i tak rozměrných zbraňových prostředků, jakými jsou rakety, velmi nesnadné. Vysoká mobilnost a krátká doba přípravy raket k odpálení ztěžovaly nebo dokonce znemožňovaly jejich ničení. Neschopnost pružného ničení OZ byla vyhodnocena jako nejzávažnější slabina této moderní války.

Nakonec se tedy jako nejefektivnější ukázalo nouzové opatření, totiž pasivní ochrana americkými protiletadlovými raketovými komplexy PATRIOT (viz. článek mého kolegy Bronca, zde na válce).

To, že šlo skutečně o provizorní postup, je nasnadě. PATRIOT byl konstruován jako protiletadlový prostředek, avšak ničení balistických raket vyžaduje zcela jiné parametry. Proto je jeho účinnost proti balistickým ŘS často diskutována a zpochybňována.
Faktem je, že systém PATRIOT byl vyvinut a je určen k plnění zcela jiných úkolů - ničení vzdušných cílů o rychlosti do M3 v malých až velkých výškách, tj. do 30 000 metrů v dosahu hlavního prvku průzkumu a navedení, víceúčelového radiolokátoru AN/MPQ-53. Balistická ŘS je však jiný druh cíle, který se projevuje zcela odlišným způsobem. Po rychlém prostupu atmosférou ve své sestupné konečné fázi letu dopadá do prostoru cíle vysokou rychlostí (řádově M6 až M8) obvykle pod úhlem 60 až 85°. Zorné pole radiolokátoru o úhlu do 45° je soustředěno do strany, tj. do prostoru, kde se předpokládá vedení bojové činnosti proti letounům, vrtulníkům apod. Balistické ŘS se však přibližují shora, tzn. ze směru, který je pro běžné radiolokátory tzv. "hluchým prostorem" a jsou tedy téměř nezjistitelné. Dalším problémem jsou omezené manévrovací schopnosti PLŘS a rychlost přenosu dat pro navedení.

Přesto PATRIOT zůstává vysoce účinným protiletadlovým palebným prostředkem dalekého dosahu. Poprvé byl systém PATRIOT zaveden do výzbroje v květnu roku 1982.

Od doby prvního zavedení systému do výzbroje došlo v letech 1983 až 1996 k několika modernizacím v rámci navazujících projektů PAC-1, PAC-2 a PAC-3 (Patriot Anti-tactical Missile Capability), jejíchž cílem bylo rozšířit možnosti systému k působení proti balistickým raketám a řízeným střelám s plochou dráhou letu.

Cílem první modernizace PAC 1 v roce 1988 bylo vytvoření nového programového vybavení řídícího počítače víceúčelového radiolokátoru, vylepšení odpalovacího zařízení a zejména zásadní zdokonalení řízené střely k působení proti taktickým raketám krátkého dosahu.

Verze PAC-2 postupně vylepšovala možnost působení na balistické střely v prostoru blízko uskupení baterie PATRIOT. Byl upraven algoritmus činnosti radiolokátoru AN/MPQ-53 a systému navádění řízené střely. Výsledkem bylo rozšíření úhlu vyzařovacího diagramu radiolokátoru. Rozsah snímání radiolokátoru ve vertikální rovině byl zvětšen ze 45° na 90°, což umožňovalo zjišťovat a sledovat taktické balistické řízené střely, které vlétaly do bráněného prostoru pod velmi strmými úhly. Dále byla zvýšena kapacita vyhodnocování a sledování cílů na 50 a dále pomocí vylepšení řídícího počítače bylo možno současně působit až na 5 balistických střel.

V srpnu roku 1991, kdy Irák obsadil Kuvajt, měl za sebou systém PAC-2 teprve tři zkouškové testy. Navzdory tomu bylo urychleně během několika měsíců před uskutečněním operace Desert Storm v lednu 1991 vyrobeno na 500 řízených střel k nasazení proti balistickým střelám typu SCUD.

Nelze se divit, už jsme si řekli, že ofenzivní přístup k ničení iráckých SCUDů nevedl k okamžitému úspěchu a tak těžiště protiraketové ochrany vojsk a civilního obyvatelstva spočívalo převážně na obraně v konečné (sestupné) fázi letu, kterou zabezpečovaly právě americké systémy PATRIOT.

Jejich nasazení bylo spojeno s užitím nejmodernějších technologií. Prvotní informace o odpálení iráckých balistických ŘS získávaly obsluhy systémů PATRIOT od družicového výstražného systému IMEWS. Družice zachycovaly ŘS krátce po jejich odpálení. Získané informace byly v reálném čase přenášeny prostřednictvím pozemních středisek zpracovávání informací hlavnímu velitelskému stanovišti ozbrojených sil USA v Saudské Arábii a odtud přímo řídícím ústřednám baterií PATRIOT.

Odpálení PLŘS MIM-104 systému PATRIOT

Přesto se vyskytly problémy. Ze všeho výše uvedeného je zřejmé, že PATRIOT je předurčen k obraně důležitých objektů na válčišti, přikrytí uskupení pozemních vojsk před údery ze vzduchu a přehrazování důležitých náletových směrů prostředků vzdušného napadení. Aby tohoto bylo dosaženo, jsou palebné baterie umisťovány před bráněné objekty.

Na balistické rakety je však PATRIOT schopen vést palbu až v závěrečné (sestupné) fázi letu. Proto musely být bojové sestavy PATRIOTů umisťovány až za bráněné objekty. Do zájmové oblasti tak dopadaly nejen sestřelené SCUDy, ale i trosky protiletadlových řízených střel MIM-104 systému PATRIOT.

I když tedy byly PATRIOTy schopny zasáhnout cíl, dalším zásadním problémem se ukázaly obtíže spojené se samotným fyzickým zlikvidováním balistické rakety. Raketa MIM-104 systému PATRIOT je samozřejmě konstruována a určena k ničení letounů. Proto pracuje podobně jako všechny ostatní PLŘS. Je osazena vysoce explozivní bojovou hlavicí s fragmentovým účinkem a bezkontaktním zapalovačem. Po jejím sblížení s cílem začne bezkontaktní zapalovač vysílat před raketu své impulsy, podle četnosti jejich ozvěn od cíle je pak v ideální vzdálenosti iniciována bojová nálož. Ta potom vrhne na cíl střepinový oblak v relativně úzkém kuželu. Tyto střepiny mají vysokou počáteční rychlost a přes svou malou hmotnost a drobné rozměry jsou schopny zničit jakékoliv letadlo, neboť všechny letouny jsou poměrně křehké.

Balistická raketa se však pohybuje nejméně dvojnásobnou rychlostí než běžné bojové letouny. Ke sbližování PLŘS a balistické rakety proto dochází obrovskou rychlostí. Zde je problém zajistit, aby bezkontaktní zapalovač inicioval bojovou nálož včas, a také, aby střepiny vůbec zasáhly cíl. Laicky řečeno – než se impuls zapalovače vrátí k PLŘS a odpálí bojovou nálož, balistická raketa už je někde jinde a i když se tohle podaří, ještě musí střepiny včas vletět do prostoru, kde je právě cíl. Navíc trup balistické rakety není křehká skořápka. Plášť musí za letu vydržet extrémní teploty, aniž by se roztavil. Proto drobné a lehké střepiny, které spolehlivě zlikvidují jakýkoliv běžný bojový letoun, mají se zničením balistických raket značné potíže.

Všechny tyto problémy způsobovaly, že střepiny většinou poškodily jen zadní část trupu iráckých SCUDů s už nedůležitou motorovou skupinou a nádržemi. Ale příď s bojovou náloží padala dál do cílové oblasti, i když samozřejmě došlo při zásahu k jejímu určitému odchýlení od cíle. Někdy se též tvrdí, že irácké rakety Al-Hussein byly špatně vyvážené a často se lámaly ve vrcholu své dráhy. PLŘS PATRIOT se pak naváděly na větší cíl - na odlomenou ocasní část, zatímco příď s bojovou náloží opět klidně pokračovala v sestupu. Nevím, co je na těchto tvrzeních pravdy, faktem ale zůstává, že drtivá většina všech třiadevadesáti odpálených iráckých SCUDů (jindy se jejich počet uvádí kolem 70) skutečně představoval typ Al-Hussein a zbytek byl Al-Abbas.

Vzhledem k tomu, že dvě hlavní oblasti, ze kterých Iráčané odpalovaly svoje SCUDy, ležely u syrských hranic a jižně od Basry, pouhým pohledem na mapu zjistíme, že skutečně nemohlo jít o klasické SCUDy – cíle v Izraeli i v Saúdské Arábii jsou pro ně příliš daleko.

Sestřelený SCUD v Perském zálivu 1991

Ať už to však bylo tak či onak, v zásadě nelze tvrdit, že systémy PATRIOT verze PAC-1 a některé zdokonalené PAC-2 byly proti ŘS SCUD málo účinné. Tyto klasické protiletadlové systémy plnily úkoly nad rámec svých technických a provozních možností a přesto dobře. Z celkového počtu 34 postřelovaných ŘS bylo zasaženo a zničeno 32, přičemž zbylé 2 dopadly mimo bráněný prostor v důsledku jejich vlastní nepřesnosti. Jiné údaje zase uvádějí 45-47 úspěšných zásahů.

Navzdory všemu několik SCUDů své cíle zasáhlo s katastrofálními následky a bohužel ztráty způsobily i padající trosky raket. K nejtragičtějšímu zásahu došlo 25. února 1991, kdy SCUD dopadl na kasárna americké námořní pěchoty v Zahránu. Kvůli závadě v programovém vybavení baterie PATRIOT proti němu nebyly odpáleny PLŘS a jeho exploze zabila 28 amerických vojáků a více než 100 jich zranila. Mezi civilními obyvateli si SCUDy vyžádaly celkem 4 mrtvé a přes 200 zraněných.

Dnes už se naštěstí irácké SCUDy a jejich použití již zřejmě staly pouze součástí historie. Jejich jméno však stále zůstává mocným symbolem.

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔05.11.2003 📕23.422

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře