Junkers Ju 87 Stuka a českoslovenští stíhači

Autor : Michal Rak 🕔31.10.2003 📕24.089

Stuka

Mnoho letadel druhé světové války získalo světovou proslulost a typy jako Spitfire, Mustang či Bf 109 není třeba představovat. Mezi tyto letouny patří i nejúspěšnější střemhlavý bombardér této války Junkers Ju 87. Přesto nebude na škodu si stručně připomenout jeho historii.

Nový letoun, který navrhl ing. H. Pohlmann, měl nahradit u Luftwaffe dosud užívané typy He 50 a Hs 123. První prototyp letounu s charakteristickými tvary poprvé vzlétl 17. 9. 1935 poháněný motorem Rolls-Royce Kestrel V. Druhý prototyp již měl domácí motor Jumo 210Aa a dvojitá směrovka byla nahrazena jednoduchou. Na konci roku 1936 bylo hotovo deset předsériových kusů Ju 87 A-0, které následovalo celkem 252 sériových Ju 87 A-1 a 2. Ovšem použitý motor Jumo 210C o výkonu 471 kW (640 k) byl na takto velký letoun slabý a ten tak mohl nést půl tunovou pumu jen, když střelec zůstal na zemi! Počátkem roku 1938 tak vzlétl prototyp nové, aerodynamicky upravené verze Ju 87B, která dostala nový motor Jumo 211D o výkonu 882 kW (1 200 k). Takto upravený letoun již vyhovoval požadavkům na něj kladeným a bez problému unesl 700 kg pum. Sériová výroba začala na podzim 1938 a dala celkem 1 630 exemplářů. Z této verze ještě vycházel dálkový Ju 87R a palubní Ju 87C.

Svůj bojový křest si letoun a jeho osádky odbyly ve Španělsku, kam byly poslány tři Ju 87A a pět Ju 87B. V den vypuknutí druhé světové války byly Stuky prvními letouny, které zasáhly do bojů. Již v 4:26 bombardovaly tři stroje od 3./StG 1 polské pozice u města Tczew. A Fw. Frank Neubert z I./StG 2 získal první vzdušné vítězství nové války, když kolem sedmé hodiny sestřelil PZL P-11c. Stuky dalších jednotek pak v přístavech zničily polské loďstvo a významně podporovaly útočící pozemní síly. Celkem se do útoku na Polsko zapojilo 304 letounů Ju 87, ze kterých bylo 28 ztraceno. Poté se tyto letouny aktivně zapojily do útoku na Dánsko, Norsko, Francii a země Beneluxu. Zde si získaly nehynoucí slávu přesným bombardováním, doprovázeným jekotem malých sirének připevněných na podvozku. Útoky těchto strojů samy zastavovaly pokusy o protiútoky spojenců a způsobovaly velké ztráty jejich pozemním jednotkám, hlavně tankovým. Když byli Britové obklíčeni u Dunkerque, střemhlavé bombardování velmi komplikovalo jejich evakuaci. Spojenci zde přišli o 228 lodí, např. torpédoborce HMS Wessex, Viemera a francouzský Chacal. Nad Dunerque ztratila Luftwaffe 11 Stuk a během celé kampaně 123 exemlářů. Velké úspěchy osádek těchto letounů samozřejmě nezůstaly bez odezvy a u jednotek se začali objevovat první nositelé Rytířského kříže. Z mnohých jmenujme např. velitele StG 2 Oskara Dinorta, velitele StG 1 Waltera Hagena či velitele 2./StG 2 Johannese Brandenburga. Dne 14.5. 1940 padl u Maasy velitel StG 77 Günter Schwarzkopff, velký zastánce střemhlavého bombardování na RLM. Také on byl vyznamenán Rytířským křížem. A na konec u 1./StG 76 začal kariéru budoucí velitel bitevního letectva Ditrich Peltz. Mnoho dalších letců se poté proslavilo během nasazení v SSSR.

Nasazení v Bitvě o Británii však takové úspěchy nepřineslo. Německým stíhačům se nepodařilo získat vzdušnou převahu a Stuky se ukázaly jako velmi zranitelné, jen 13. 8. 1940 bylo sestřeleno 16 strojů, během celé bitvy pak 74. Trochu si napravily reputaci během tažení na Balkáně a během nasazení ve Středomoří, kde způsobovaly velké ztráty britskému námořnictvu, kterému mimo jiné poškodily a na určitý čas ze služby vyřadily letadlové lodi HMS Illustrious, Indomitable a Formidable, ale jejich význam pro Luftwaffe pomalu klesal. Během bojů v SSSR přešly od přesného bombardování k bitevním útoků především proti tankům. V této nové roli poměrně úspěšně vydržely až do konce války, což bylo dáno i tím, že sovětské letectvo nikdy nezískalo absolutní převahu ve vzduchu. To již však byla používána nová verze Ju 87D a z ní vycházející protitanková Ju 87G. Desítky německých pilotů přesto dokázaly na tomto letounu vykonat stovky velmi úspěšných bojových letů, např. Alwin Oberst (1 060 vzletů), Dr. Ernst Kupfer (636 vzletů), Friedrich Lang (1 008 vzletů), Theodor Nordmann (1 191 vzletů) či Helmut Bruck (973 vzletů).

Vývoj této nové verze započal na jaře 1940. Tvary letounu byly ještě více zjemněny a k pohonu dostal nový motor Jumo 211J o výkonu 1 044 kW (1 420 k). Malorážné kulomety v křídlech nahradily kanóny MG151/20 ráže 20 mm a výrazně se zvětšil dolet. V prosinci 1942 byla první Stuka upravena na protitankový speciál instalací dvojicí kanónů BK 3,7 v gondolkách pod křídly. Na tomto letounu získal většinu svých vítězství nejúspěšnější bojový pilot války Hans-Ulrich Rudel, který vykonal 2 530 operačních letů a byl vyznamenán nejvyšším nacistickým vyznamenáním - Zlatými dubovými ratolestmi s meči a brilianty k Rytířskému kříži. Již 29. 9. 1941 přímým zásahem potopil bitevní loď Marat. Později se specializoval na boj s tanky, kterých sám zničil 519. Dále sestřelil devět letounů a Sověty připravil o 800 vozidel, na 150 dělostřeleckých postavení a 70 vyloďovacích plavidel. Sám byl třicetkrát sestřelen a přišel o nohu. Válku zakončil jako velitel SG2.

Celkem vzniklo 5709 exemplářů tohoto významného letounu. Válku však přežilo jen 200 kusů.

Čs. stíhači versus Ju 87

Poprvé se naši letci se Stukami setkali během svého působení v Polsku. Bohužel jim nebylo dopřáno se s nimi utkat v leteckém boji. Tuto možnost dostali až ve Francii.

Zde byli naši letci nejprve zařazeni k Cizinecké legii, ale s vypuknutím války byli přijati k Armée de ľAir. Celkem tak u francouzských stíhacích jednotek sloužilo 135 čs. stíhačů. První vítězství pro národní barvy pak získal příslušník GC II/5 Josef Janeba, když se 2. 3. 1940 podílel na pravděpodobném sestřelu průzkumného Do 17P. Se Stukami se však naši stíhači utkali až po začátku německé ofenzívy.

K prvnímu střetu došlo 12. 5. 1940. Ráno kolem sedmé hodiny vzlétlo z letiště Suippes šest stíhaček H-75 od GC I/5. Formaci vedl Cne. J. Accart a jejím členem byl i Sgt. F. Peřina. Východně od města Sedan nalezli dvě nechráněné skupiny Ju 87 od jednotky I./StG 76, které velel Hpt. Walter Sigel. Jednalo se čtyřicet střemhlavých bombardérů, které předtím bombardovaly francouzské jednotky v Ardenách. Spojenečtí stíhači okamžitě zaútočili a po přistání hlásili 11 Ju 87 zničených jistě a pět pravděpodobně. Peřina se na tomto výsledku podílel dvěma Stukami sestřelenými jistě a dvěma pravděpodobně zničenými. Na pomoc napadeným bombardérům však přiletěl opožděný doprovod, odhadnutý na osmdesát Messerschmittů Bf 109. Jeden z nich se vrhl na Peřinův Curtiss a proděravěl ho 70 střelami. Podařilo se mu však, stejně jako všem ostatním francouzským stíhačům, z nebezpečného prostoru zmizet a přistát na vlastní základně.

Výsledek boje byl však notně nadsazen, protože napadená jednotka přišla jen o dva letouny. Několik dalších pak utrpělo poškození. První udávaná velká porážka Stuk se tak vlastně nekonala.


K dalšímu utkání došlo až 20. května. V jedenáct hodin vzlétlo z letiště Clay-Souilly osm Blochů MB-152 od GC I/8, jejichž úkolem bylo hlídkovat v prostoru mezi Hamem a de la Fére. Ve skupině byli i Češi Lt. J. Dekastello a Lt.  A. Navratil. V určeném prostoru narazili na deset Stuk od III./StG 51 a ihned zaútočili. Dekastello si vybral jeden z bombardérů a v plamenech ho poslal k zemi. Také Navrátil si vybral svou oběť, ale zrovna v tom okamžiku se přihnalo šest stodevítek a jedna, pravděpodobně pilotovaná Fw. Karlem Schmidtem z I./JG 51 (jeho druhé vítězství), ho zasáhla. Český pilot okamžitě opustil hořící Bloch (No 524) na padáku. Během sestupu na něj však začali střílet francouzští sedláci, kteří naštěstí nezasáhli. Po dopadu u vesnice Crissolles byl s popáleninami odvezen do Meauxské nemocnice.

Francouzští stíhači k Dekastellově jistému vítězství přidali ještě dvě pravděpodobné, ale Němci přišli jen o jeden střemhlavý bombardér.

K dalšímu utkání se Stukami došlo o dva dny později a zúčastnili se ho příslušníci GC II/3. Osmnáct jejich stíhaček Dewoitine D-520 odstartovalo po čtvrté hodině odpolední na volné stíhaní v prostoru Bapaume-Cambrai, kde měly krýt protiútok francouzské armády. Po hodině letu byli piloti upozorněni na tři formace střemhlavých bombardérů v blízkosti Arrasu.

Již při prvním útoku sestřelili čeští příslušníci jednotky Sgt. V. Cukr a Lt. A. Mikolášek každý jeden německý bombardér. Poté si Cukr všiml pozorovacího Henschelu Hs 126 a společně s Cpl. Chef. K. Körberem ho poslal k zemi.

Pak se však objevili Messerschmitty a francouzské stíhače rozprášily. Dvě Dewoitiny byly sestřeleny a šest dalších muselo nouzově přistávat pro nedostatek paliva. Mezi takto postiženými piloty byli i Lt. J. Gleich a V. Cukr, na kterého po přistání začali střílet francouzští vojáci.

Piloti stíhaček celkem ohlásili osm sestřelených Stuk a jeden Hs 126. Německá jednotka I.(St.)/186(T), která se původně připravovala na nasazení z nikdy nedokončených letadlových lodí, přišla jen o tři své letouny. A pozorovací 3.(H)/14 o již zmíněný Henschel.

K další konfrontaci došlo až po delší době, konkrétně 8. června. Krátce před třetí hodinou odpolední narazilo patnáct Dewoitin jednotky GC II/3, v jejíž sestavě letěli i Češi V. Cukr, S. Peroutka, J. Gleich a O. Pavlů, na jedenáct Stuk od I./StG 2 Immelmann, které podporovaly německý postup u Aisny. Francouzští stíhači s převahou výšky zaútočili a Sgt. S. Peroutka okamžitě jeden nepřátelský letoun sestřelil. Ovšem němečtí střelci měli ten den skvělou mušku a zasáhli útočící stíhačku. Peroutka musel s poškozenou Dewoitinou nouzově přistát na poli. Podobně se vedlo i Cukrovi. Během druhého útoku sice poslal v plamenech jeden bombardér k zemi, ale odvetná palba ho trefila do kabiny a jedna kulka ho zasáhla do hlavy. S posledními silami a skoro osleplý Cukr pak nouzově přistál na poli u Valily. Skryl se před právě projíždějící německou kolonou a značně vyčerpán se vydal k francouzským liniím. Po několika hodinách ho pak na silnici našla francouzská hlídka. V bezvědomí byl převezen do nemocnice v Chate-au-Thierry. Pro třetího nejúspěšnějšího čs. stíhače ve Francii tak bitva o západní Evropu skončila. Stíhači po přistáni hlásili osm vítězství z toho pět jistých a tři pravděpodobná.

Se Stukami, tentokrát od útvaru II./StG 2, se 8. června utkaly i Curtissy z GC II/5. Devět těchto strojů se před sedmnáctou hodinou nad Elbefau utkalo s patnácti dálkovými Ju 87R-1. Stíhači přerušili jejich útok a Cne. A. Vašátko jednu z nich sestřelil. Pak se vrhl na další, ale po několika výstřelech mu došla munice a poškozený soupeř mu zmizel z očí.

V té samé chvíli se však objevil opožděný doprovod složený z dvanácti Messerschmittů Bf 110C útvaru I./ZG 26. Čtyři stodesítky si za cíl vybraly bezbranný Vašátkův Curtiss, který se rozhodly za každou cenu zničit. Několikrát se jim podařilo zasáhnout motor a šestadvacetkrát trup letounu. Němci pronásledovali neozbrojený Curtiss celých padesát kilometrů, ale nakonec souboj vzdali. Vašátko poté doletěl na svou základnu v Everux, kde při přistání havaroval.

Útvar GC I/5 nárokoval dvě Stuky jako zničené a dvě jako pravděpodobně sestřelené. Jeden z těchto sestřelů byl zároveň jubilejním stým vítězstvím této jednotky.

Luftwaffe toho dne přišla celkem o šest Junkersů Ju 87 a největší ztráty utrpěla právě StG 2. První skupina Hptm. H. Hitscholda přišla o tři letouny, druhá Maj. W. Enneceruse o jeden v okolí Rouenu a třetí Hptm. H. Brückera postrádala jeden stroj. Poslední ztracený Ju 87 pocházel od IV.(St.)/LG 1. Spojenečtí stíhači však nárokovali celkem třináct zničených střemhlavých bombardérů.

K poslednímu utkání čs. stíhačů se Stukami nad Francií došlo hned příští den 9.června. Pozdě odpoledne vzlétlo z ďEtampes třináct D-520 na volné stíhaní v prostoru Compiégne-ďHalatte. U Senlisu narazili na osm Stuk od Stab/StG 1 vedených jedním Do 17M. Nad touto formací kroužilo pět stodevítek. Francouzští stíhači okamžitě na nepřítele zaútočili a po přistání nahlásili zničení tří Dornierů, dvou Bf 109 a dvou Stuk, které si na konto připsali Sous-lt. G. Blanck a Čech Sgt. F. Glauder. Ten pak pronásledoval ještě další Ju 87, ale podařilo se mu jen umlčet zadního střelce.


Po kapitulaci Francie se čs. letci přesunuli do Velké Británie, kde byli přijati do RAF. V jeho řadách se však se Stukami neutkali. Další možnost dostali až po přesunu do SSSR a vypuknutí Slovenského národního povstání.

To se událo 29. srpna 1944 a první leteckou podporu povstalcům zajišťovala Kombinovaná letka. Čs. velení se ale rozhodlo povstalce podpořit jednotkami působícími na východní frontě. Dne 17. září 1944 tak na letišti Tri Duby přistály první Lavočkiny La-5FN 1. čs. stíhacího leteckého pluku a ihned se intenzivně zapojily do bojů. Již následujícího dne zaútočilo osm Lavočkinů na letiště v Piešťanech, kde piloti z 22 nalezených letounů ohlásili deset jako zničených a deset jako poškozených. Npor. J. Stehlík si nárokoval ve spolupráci s ppor. S. Hlučkou zničení dvou Ju 87. K leteckému souboji se střemhlavými bombardéry, které velmi ztrpčovaly život povstaleckým jednotkám, však došlo až 7. října.

Ten den se J. Stehlík a ppor. P. Kocfelda vraceli z hlídky nad frontou, kde ostřelovali pozemní cíle, když nad tratí u Hronské Bystrice spatřili pětici Stuk, které útočily na pancéřovaný vlak. Každý ze stíhačů si vybral jeden cíl, do kterého vystřílel zbytek munice. Podařilo se jim sice německou sestavu rozbít, ale nějaký účinek palby nezpozorovali. V následujících dnech ale přišla na letiště zpráva, že jeden Junkers cestou domů havaroval. Piloti si tak vítězství rozdělili.

K poslednímu utkání čs. stíhačů se Stukami došlo 18. 10. 1944. Ten den držel na letišti Tri Duby hotovost zkušený stíhač Leopold Šrom. Jako číslo mu byl přidělen Slovák L. Dobrovodský, který 9. září 1943 dezertoval od Slovenského letectva, kde předtím sestřelil jeden Il-2, na sovětskou stranu a vstoupil do čs. letectva. V 13:15 vzlétli na poplach směrem k Banské Bystrici. Nad městem zahlédli šest Ju 87 a zaútočili na ně. Šrom na jeden z bombardérů vypálil a z nepřítele začal vycházet kouř. V tom okamžiku však přestaly jeho zbraně střílet a Junkers mu unikl. Dal tedy rozkaz k návratu, ale nad letištěm zjistil, že vzdušné kohouty kanónů nebyly správně otevřeny a proto nestřílely. Dostal zprávu o trojici stodevítek u letiště Zolná, kam se tedy ihned oba vypravili. S nepřátelskými stíhači se skutečně utkali, ale během souboje Šrom zjistil, že zapomněl po přerušeném přistání zatáhnout podvozek. Jakmile to udělal, jeho stroj ožil a jemu se podařilo sundat jeden z Messerschmittů. Získal tak nejen své poslední, osmé potvrzené vítězství, ale i poslední vítězství 1. čsslp na Slovensku.

Tím končí popis konfrontací čs. stíhačů s tímto nejúspěšnějším a nejznámějším střemhlavým bombardérem druhé světové války.

Vítězství čs. stíhačů nad Ju 87 Stuka

Datum Jméno pilota Číslo sestřelu Jednotka čas Vlastní letoun Místo Soupeř Nep. jednotka
12.5.1940 F.Peřina 4 GC I/5 H-75 Bourej St. Rémy Ju 87B I./StG76
F.Peřina 5 GC I/5 H-75 východně od Bouillonu Ju 87B I./StG76
F.Peřina GC I/5 H-75 Sedan-Bouillon 2xJu 87B prav. I./StG76
20.5.1940 J.Dekastello 1 GC I/8 12:35 MB-152 Jussey-en-Combe Ju 87B III./StG51
22.5.1940 V.Cukr 3 GC II/3 17:10 D-520 jihovýchodně od Arrasu Ju 87B I.(St)/186T
A.Mikolášek 2 GC II/3 17:10 D-520 jihovýchodně od Arrasu Ju 87B I.(St)/186T
8.6.1940 S.Peroutka 1 GC II/3 15:00 D-520 5 km severně od Condé-sur-Aisne Ju 87B I./StG2
V.Cukr 8 GC II/3 15:00 D-520 Valily-sur-aisne Ju 87B I./StG2
A.Vašátko 9 GC I/5 16.40 H-75 Rouen-Boos Ju 87R II./StG2
9.6.1940 F.Glauder 1 GC I/3 D-520 Liaucourt Ju 87B Stab/StG1
7.10.1944 J.Stehlík 10 P.Kocfelda 1 1.čsslp 14.30 La-5 FN Hronská Breznica – Sv.Kríž Ju 87D
18.10.1944 L.Šrom 8 1.čsslp La-5 FN severozápadně od Banské Bystrice Ju 87D prav.
Prameny
Brütting, G.: Německá esa na střemhlavých bombardérech, Mustang, Plzeň, 1995
Murawski, M.: Letadla Luftwaffe část 2, Intermodel, Hostomice, 1997
Rajlich, J.: Esa na obloze, Naše vojsko, Praha, 1995
Rajlich, J.: Na nebi sladké Francie část 1 a 2, Ares, Praha, 1998
Šnajdr, M.: Pád Paříže, Votobia, Olomouc, 2000

Ju-87 Stuka

Fotografie / Radek Havelka

Autor : Michal Rak 🕔31.10.2003 📕24.089

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře