Česká družina (1914-1916) – IX.

Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔20.10.2003 📕13.844

Seriál

  1. Česká družina (1914-1916) - I.
  2. Česká družina (1914-1916) - II.
  3. Česká družina (1914-1916) – III.
  4. Česká družina (1914-1916) – IV.
  5. Česká družina (1914-1916) – V.
  6. Česká družina (1914-1916) – VI.
  7. Česká družina (1914-1916) – VII.
  8. Česká družina (1914-1916) – VIII.
  9. Česká družina (1914-1916) – IX.
  10. Česká družina (1914-1916) – X.
  11. Česká družina (1914-1916) – XI.
  12. Česká družina (1914-1916) – XII.
  13. Česká družina (1914-1916) – XIII.
  14. Česká družina (1914-1916) – XIV.
  15. Česká družina (1914-1916) – XV.

Podobné články

Další články autora

Kapitola X. - Ústup z Karpat

Ani po dvouměsíčních bojích v oblasti Karpat nebylo ze strany Rusů dosaženo záměru vrchního velitele ruských vojsk kníže Nikolaje Nikolajeviče, který plánoval na jaře 1915 velkou ofensivu do Uher. Naopak po „zmrazení“ západní fronty zákopovou poziční válkou mohlo spojené německo-rakouské velení přesunout proti Rusům do kritického úseku Karpat část zkušených německých jednotek ze západní fronty. Přítomnost elitních říšskoněmeckých jednotek na frontě zjistila jako první Česká družina a podala o tom vzápětí hlášení ruskému hlavnímu štábu. Některé roty ČD dokonce s těmito německými jednotkami svedly v úseku Mezilaborče i dílčí boje.

Rakouské a německé jednotky nově vytvořené 11. armády pod velením německého generála Augusta von Mackensena prorazily 2. května 1915 u Gorlice a Dunajce ruské pozice zcela rozvrácené čtyřhodinovou dělostřeleckou přípravou a bez vážnějšího odporu postupovaly do hloubky ruského týlu. Zásah záložních sil ruské 3. armády neměl valný účinek a byl stržen proudem uprchlíků z rozvrácených prvosledových útvarů. Díky tomuto strategickému úspěchu nepřítele byly ruské armády nuceny ustoupit z dobytých pozic v Karpatech a nově zformovat souvislé obranné line. Vojska centrálních mocností tak během několika málo dnů opět ovládla téměř celou Halič.

Čs. dobrovolníci za této chaotické situace zpravidla ustupovali až mezi posledními. V těžké situaci se ocitla zejména Sokolská komanda ČD a četa 2. roty ČD, které v sestavě 48. ruské divize pod velením gen. L. Kornilova bránily kritický úsek ruské fronty na předělu mezi karpatskou a haličskou frontou, kam směřoval jeden z nejsilnějších náporů nepřítele. Celá 48. divize se srdnatě bránila i v obklíčení velkému přívalu sil nepřítele až do vyčerpání, aby umožnila ústup ostatním ruským armádám. Věren morálnímu kodexu carského důstojníka setrval se svými vojáky v obklíčení i generál Kornilov. Svým příkladem strhával své vojáky k dalšímu boji až nakonec sám mezi množstvím padlých vojáků zraněn upadl do zajetí. Nakonec velká část mužů divize padla v krvavém boji s neutuchající silou nepřítele Těsně před těmito krvavými boji byl od Sokolské komandy k velké lítosti čs. dobrovolníků odvelen k dělostřelectvu oblíbený a velmi schopný ruský škpt. N. Uspenský. Novým velitelem elitní Sokolské komandy jmenoval pplk.Sozentovič svého dosavadního pobočníka, nepříliš schopného ruského prap. Brovka, který byl dle vzpomínek pamětníků i bázlivý. Po bitvě ve které byla ztracena většina sil ruské 48. divize se podařilo z obklíčení organizovaně uniknout jen Sokolské komandě ČD. Událo se tak za velmi dramatických okolností, avšak bez přítomnosti neschopného ruského prap. Brovka, který se o svou jednotku skoro nestaral. O tomto dramatickém ústupu vypráví ve svém deníku J.Švec:

Na noc jsme přišli do vesnice, tuším Chyrové, kde jsme nocovali. Postavení naše bylo nevábné, bylť už průsmyk Zmigrodský a Dukelský obsazen, takže už jsme byli tušili dosah nebezpečenství. Byli jsme opravdu v pytli. Rusínka, u které jsme nocovali, byla prostá ženská, stále plakala a nadávala nám, že jsme zase pustili Rakušáky a Němce do toho kraje. Ani čaj nám nechtěla svařit, jak byla rozzlobená. V noci jsme spali velice málo, protože po nás lezly celé roty blech. Asi k 5. hodině vesnice byla už obstřelována, nejedna kulička nepřátelská proletěla okolo hlavy. Hoši na mne stále doléhali, abych šel k adjutantu (prap. Brovkovi-pozn.) a řekl mu, že máme nejvyšší čas vytáhnout paty. Nechtěl jsem se k tomu odhodlat, ale konečně když už na ulici jakýsi důstojník bil nějakého obozňáka (kočího-pozn.), který se opozdil s povozkou, slovy nepříliš vybranými a ještě mu dodal, že už zajetí neujde, potom pak k nám se obrátil s otázkou, co jsme zač, a abychom se klidili, nejspíše prý také chceme se dáti do zajetí, tu sebral jsem se a doložil jsem o všem adjutantu Brovkovi, který ještě spal. Tam pak už ho budili druzí a nutili, aby neotálel déle. Když pak já ještě dodal o nebezpečí, které nám hrozí, dal si konečně říci, vstal a řekl, aby si hoši uvařili čaj, pak že půjdeme. Oznámil jsem to hochům, kteří však nechtěli ani slyšet o čaji a řekli, že půjdou beze mne i adjutanta. Zašel jsem tedy ještě jednou k němu, ale vrátil jsem se bez výsledku. „Veď nás“, prosili hoši, „budeš-li mít za to nějaké následky, vezmeme vinu na sebe.“ Dal jsem si tedy říci a vystoupili jsme ze vsi. Když už jsme byli asi 500 kroků od vesnice, přiklusal za námi adjutant a zkomandoval: „Stoj, krugom, šagom marš!“ (Stůj, čelem vzad, pochodem vchod!-pozn.). Vykonali jsme tyto povely a opět jsme byli zastaveni. Adjutant nadával jen což a vyhrkl na mne, proč jsem odvedl komandu bez jeho dovolení. Odpověděl jsem, aby doložil věc načalstvu, že si to zodpovím. „Jakému načalstvu?“ ptal se. „Přece je u nás nějaké načalstvo?!“, zase já. Tím se věc skončila a šli jsme dále….

Další příslušník sokolské komandy čs. dobrovolník M.Němec popisuje ve svých pamětech incident s Brovkem totožně:

…Dále nečekáme a vyrážíme sami pod velením bratra Švece. Za půl hodiny je Brovko na koni u nás a rozčileně nařizuje: „Stát!Čelem vzad!“ Nešli jsme zpět. Zahrnul nás proto nadávkami. To bratr Švec nestrpěl, vystoupil před velitele a sebevědomě prohlásil:„Prosím nenadávat! Jestli jsme něco provedli, doložte to veliteli a já to zodpovím.“ Brovko se zarazil. „Kterému veliteli, já jsem tu velitel,“ zakoktal. Ale bylo nutno rychle ustupovat, sám to viděl….

Vyprávění v deníku J.Švece pokračuje:

…Adjutant pomalu se uspokojil, a když se potom přesvědčil, v jaké jsme byli situaci, byl jako máslo. Když pak asi ke 2. hodině (celou tu dobu jsme šli bez oddechu) jsme se na chvíli zastavili, abychom si svařili čaj, dokonce pozval si mne k sobě a nabízel mi suchary a cigarety. Ale já tehdy hrdě odřekl. Byl jsem dosti ztýraný, tehdy nové boty, které jsem dostal před odstupem, mi nadělaly mozolů, takže jsem chodit nemohl a byl jsem nucen boty přivázat si na ranec a nohy obtočit onučkami. Chodil jsem jako žebrák. Po čaji jsme zase vandrovali dále a asi v 5 hodin jsme se setkali se 4. četou 2. roty, vedenou ppor. Cejpem. Bylo to v jedné vesničce před Rýmanovem. Tam už zase našel adjutant nějaké Polky v příjemné vile (bylo tam pěkné místečko obklopené lesy) a proto chtěl tam nocovat. My jsme se zatím rozložili v jakémsi hospodářském stavení, trochu zchátralém. Když však všechny pěchotní části bez přestávky odcházely - s nimi kdesi zmizela i Cejpova četa - opět to bylo našim chlapcům hodně nápadné a někteří dokonce chtěli už sami odejíti. Přišli ke mě zase, abych šel umluvit adjutanta. Neměl jsem k tomu moc chuti, ale když přišel jakýsi sedlák, který oznámil, že Němci jsou odtud jen asi hodinu cesty, šel jsem prosit adjutanta, abychom směli odejít. Ten ničeho neměl proti tomu a tak pod samý večer ubírali jsme se dále - do čiré tmy a do neznáma, nevědouce, budeme-li ještě ráno ruskými vojáky a nebudou-li nás Rakušáci už věšet. Do pochodu nám hřměla děla ze tří stran - příjemná muzika. Vojáci, odpoledne ještě ustupující se zpěvem, nyní večer smutni uléhali si pod širým nebem na silnici, unaveni, umořeni a hned usínající. Leželi jako snopy a nikdo se o ně nestaral, každý jen spěchal, aby vyklouzl ze svírajících se německých kleští. Sami jsme se mezi sebou umlouvali, že v případě krajního nebezpečí se rozejdeme mezi ruské vojáky, abychom nepřítelem nebyli poznáni. Šli jsme tehdy asi do půlnoci a v jakési vesnici, ve které byla přímo zácpa vojsk, jsme se také utábořili kolem ohniště, kde jsme vařili čaj. Projížděl tudy jakýsi štáb a oboz (vozatajstvo-pozn.) 48. divize, kde je štáb divize, nemohli jsme se dozvěděti. Ptal jsem se jakéhosi plukovníka, který řídil odstup částí. Ten mi řekl, že štáb nyní nenajdeme, divize prý se rozbila, bude se sestavovat znovu ve Lvově, abychom raději hleděli se dostat ke štábu své části. Když jsem to sdělil hochům, sebrali se všichni a šli jsme zase dále, dále... Někteří byli ještě vzadu, ale čekati na ně nemělo smyslu, pak pud po sebezachování byl mocnější. Někteří šli kolem cesty příkopem, druzí cestou, svaz mezi sebou se udržoval pouze křičením, nebo hvízdáním, oboz i pěchota, ba i artilerie v jednom kuse spěšně odcházela, všude po příkopech ležely hloučky spících vojáků. K večeru jsme se opět setkali s Cejpovou četou, ale adjutanta jsme zase někde ztratili a od té doby jsme ho neviděli. V městečku Brzoszově jsme našli štáb jakéhosi korpusu, zdá se 24., zalezli jsme tam po bytech. Já s několika hochy se ubytoval u hodných lidí, Poláků, rusofilů, kteří nás hostili mlékem, vejci a snášeli vše, co mohli. Krásně jsme se tam vyspali, ale brzo z rána nás zase vzbudili, pobádajíce nás opět k další cestě. Zároveň oznámili, že celou noc šla vojska bez přetržení, stále se odstupovalo. Štáb korpusu také prý již dávno odejel. Bolely mě hrozně nohy, ale pomyšlení, že bych snad nemohl ujíti před divokými Němci, mě přece jen pohánělo vpřed. Šli jsme stále bez oddechu a já cítil, že nebudu moci jíti stejným tempem s druhými, proto jsem svěřil vedení jinému bratru. Malá partie hochů zůstala tedy se mnou pozadu, ostatní šli rychleji vpřed. Vlekli jsme se pomalu jako hlemýždi a každou chvíli jsme odpočívali. Bylo to hlavně kvůli mě, protože mě nohy pálily až hrůza. Šli jsme jednu chvíli okolo pole, na kterém pracovaly jakési Rusínky, měly s námi útrpnost, podělily nás jakýmisi plackami a litovaly, že nám nemohou dáti alespoň mléko na osvěžení. Pak jsme šli lesem, kde jsme chvíli odpočívali a asi k jedné hodině jsme stihli vesnici, kde hned v první chalupě jsme si uvařili čaj s mlékem, které jsme si koupili, a brambory. Tam se k nám připojil jakýsi ruský voják, už starší, raněný do nohy. Člověk ten se mi líbil, ač s prostřelenou nohou, šlapal statečně s námi. Líbila se mi ta jeho morální síla, člověk jeden z těch nemnohých, kteří se nechtěli „ulejt“ do zajetí. K večeru jsme přišli do pěkné vesničky před Dýnovem a uvelebili se v pěkném statku jakéhosi zámožného sedláka, se kterým jsme se pěkně bavili, přišel pak i jeho bratr, statný a zdravý člověk, asi padesátník, který znal Čechy, kde sloužil jako voják, zdá se v Josefově. Velice chválil pořádek v Čechách, i život, i náš národ. Oba sedláci byli austrofilové, ale rozumní, dalo se s nimi hovořit dosti rozumně, oba byli přesvědčeni o tom, že Rakousko není vojnou vinno, a vojna že dopadne tak, že Rusko dostane území po San. My jsme se vydávali za ruské Čechy a mluvili jsme jim také o svobodě Polsky, Čech, i svobodě Slovanstva. Vůbec bylo tam pěkné posezení, i dobře, velmi dobře jsme se tam měli. Rodina tam byla velmi pořádná a selka, která dělala dojem lepší české panímámy, nám vařila, potom ustlala a dala svoje prostěradla. Dcera sedláka, ještě mladá, měla muže na vojně, byl už v ruském zajetí. Druhý den jsem zaplatil za pohoštění, ač domácí nechtěli ničeho vzít, a náš raněný zemljačok nijak nechtěl to mít zadarmo a téměř násilně vtiskl mi svůj díl, asi 17 kopějek. Přišli jsme pak do Dýnova, kde se sešlo hodně raněných vojáků, den před tím byla ta hrozná kanonáda, že se země chvěla - dělostřelba byla podobná ohni strojních pušek Vlezli jsme do přeplněných vagónů a jeli do Przeworska, odtud pak zase vlakem do Rzeszova. Tam v čekárně přehlížel nemocné jakýsi dosti vlídný doktor, u kterého jsem se hlásil. Doporučil mne na etapního velitele. Odtud po snídani, kterou jsme dostali na etapu, a při níž se nad námi objevily nepřátelské aeroplány, jsme šli do města, kde prý byl štáb armády naší. Ve městě jsem potkal některé hochy z 1. roty České družiny, kteří sdělovali, že štáb Družiny už odejel přes Przeworsk do Lancútu, vrátil jsem se tedy zpět na nádraží. Jeli jsme potom vlakem dále - zpět na Przeworsk, vezli jakási děla, na jednom z nichž jsem při sluníčku, jež příjemně hřálo, usnul. V Lancútě jsem se setkal se Sozentovičem, který mne přivítal slovy „A, niščij iďot, navěrno milostyňu budět prosíť“(„Žebrák jde, určitě prosit o almužnu“-pozn.). Hlásil jsem se mu a hned mu vysvětlil stav naší komandy a zároveň se hlásil jako nemocný. Ptal se mne na adjutanta, o němž jsem jen mohl říci, že se nám kdesi ztratil. Ten den se u našeho štábu sešel celý sokolský oddíl, a ironie osudu tomu chtěla, že přišel i telegram od adjutanta takového obsahu: „Komanda při mě, chodím na rozvědky

Totožně situaci Sokolské komandy líčí tehdy také desátník, M. Němec, jehož výklad o zmatku a dezorganizaci při ústupu ruských jednotek obsahuje ještě další zajímavé momentky, jako např.:

…Před námi byla ale ještě celodenní cesta do Lubačeva, kam se předtím štáb Družiny přesunul. Náš odchod začal tím, že nám hned ráno kozácká hlídka chtěla sebrat bratra Novotného a bratra Karla Voženílka, oba totiž nosili brýle, a to kozákům stačilo, aby je považovali za špióny. „Hledejte si je někde jinde, a ne u nás!“ pustili jsme se do nich. A pak se šlo. To však nebylo nic proti tomu, jak nám vynadal podplukovník Sozentovič v Lubačevě: „Jste zběhové, patříte před soud. Místo rozvědek utíkáte jako zajíci. Musím vás potrestat!“ Naše námitky nebyly nic platné. Ale trest byl pro nás nakonec velmi přijatelný, neboť rozpustil sokolský výzvědný oddíl a všem nařídil vrátit se ke svým rotám. To bylo právě naše hlavní přání….

Díky shodě zmíněných událostí završených lživým telegramem neschopného ruského velitele Sokolské komandy prap.Brovka, a dalších důvodů, rozčilený velitel ČD pplk. Sozentovič s okamžitou platností rozpustil elitní Sokolskou komandu a její příslušníci byli odveleni zpět ke svým původním rotám ČD. Prap.Brovko byl odvelen jako „mladší důstojník“ ke 4.rotě ČD, od níž byl na jeho místo pobočníka velitele ČD povolán ruský prap. Križanovskij.

Po značném pohybu fronty směrem na východ a severovýchod bylo rozmístění rot ČD v druhé půli května 1915 následující:

Dne 17.května 1915 přešla 1. rota ČD v Dobropoli v podřízenost štábu ruského 3. Kavkazského armádního sboru, který držel linii fronty v úseku Vislok-Lubačovka. Po bitvě, kterou svedla s nepřítelem v řadách ruské 33. divize ustupovala první půlrota 1. roty od 6. května z Karpat do Paloty. Následujícího dne při nepřátelském dělostřeleckém přepadu utrpěla ztráty, přičemž 1 dobrovolník byl zabit a 5 těžce zraněno. Trasa ústupu vedla přes Komanču, Ščavné a Čašin do Staré Zagoře, dále přes Zaršín, Sanok do Przemysle. Odtud se štábem divize, ke které byla přidělena, přes Dunkovice, San, Radymno do Dobropole. Druhá půlrota 1. roty ustoupila z Karpat o den později, tj. 7.května spolu s dalšími jednotkami ruské 44. divize přes Radošice, Komanču, Čašin, Novou Zagoř a Przemysl do Medyci, kde byl štáb této divize. Odtud se 17.května přesunula spolu s jednou rotou ruského 3. Kavkazského armádního sboru (jenž drží bojovou linii v úseku Vislok-Lubačovka) do Radymně, kde počala konat bojové rozvědky ve prospěch velitelství sboru.

Kromě Sokolské komandy prodělala i 2. četa 2. roty dramatický ústup z obklíčení u ruské 48. divize. Při ústupu potkala 1. četu své půlroty, která se k ní připojila. Rota ustupovala v rámci ruské 49. divize na linii Sanu, kde u štábu divize pod velením českého ppor. V. Klecandy opět zahájila výzvědné boje. V rámci vyššího svazku patřila tehdy pod ruský 29. armádní sbor.

Druhá půlrota 2. roty ČD, pod velením ruského kpt. Pavlova - velitele celé 2. roty a českého ppor. Cejpa, ustupovala s ruskou 19. divizí z Mezilaborče přes Haburu, Velký Wistok, Bukovsko, Kužminu a Nižankovice na Przemysl, kam dospěla 14. května 1915 spolu s ruským 12. armádním sborem. Ale již 17. května 1915 se 2. rota ČD přesunula ke štábu ruského 24. armádního sboru nalézajícího se v oblasti Jaroslavě, kde zrovna probíhaly těžké boje.

Oba ruské armádní sbory, 24. a 29., u kterých se nacházely půlroty 2. roty ČD, držely linii Jaroslav-Lubačovka. U 2. roty ČD přibyl tehdy další český důstojník. Do hodnosti praporčíka byl v červnu, po ústupu z Karpat, povýšen des. Josef Švec, který byl po rozpuštění Sokolské komandy převelen k 2. rotě ČD.

Po bojích na Dunajci a po porážce ruských vojsk u Tarnova ustoupila 3. rota ČD do Niska u Rozvadova. Zde byla přidělena k ruské 42. a 5. divizi.

V rámci ruského 10. armádního sboru ustoupila 4. rota ČD z oblasti Gorlice, východním směrem. Jedna půlrota byla rozkazem dána pod velení ruského 3. Kavkazského sboru, rozkaz byl však záhy zrušen, takže nakonec se 4. rota ČD pod velením ruského por. Licinskijho přesunula do Kulně. Poté byla rozdělena mezi ruské divize 63.,31.,61., které tehdy prodělávaly boje v úseku Ležajska-Vislok. Při ústupu z Karpat měla rota stejně jako ostatní i nezvěstné vojáky. Mezi nezvěstnými této roty byl např. i čs. dobrovolník Kmošek, který byl začátkem května zajat Rakušany. Po ročním věznění v rakouském týlu a množství výslechů byl 12. srpna 1916 v Zagrebu popraven.

Štáb České družiny po karpatské porážce ruských vojsk ustupoval přes Pilzno, Střižov, Řešov, Lancút, Převorsk, Jaroslav a na druhý břeh řeky San do Lubačova.

O ústupu 4. roty vypráví ve svém deníku starodružiník Karel Holý:

…Ústup pro nás, Čechy, byl velice trapný, vždyť naše roty už byly na hranicích Karpat a musely zpět. Ústup ruské armády byl veliký, celá divize se dostala do zajetí. Naše 4. rota to měla nejhorší. Ráno byla ofenzíva, naše rota byla ukryta ve sklepě. Čekali jsme jenom na rozkaz, měli jsme velitele praporčíka Křižanovského, a když už bylo 10 hodin do poledni, tak pozval některé bratry, co budeme dělat. Nepřítel byl za námi a my už skoro v zajetí. Poradí nás sebrat dohromady, vytáhl peníze, rozdělil mezi nás a praví: bratři jsme ve velkém nebezpečí, jde nám o život. Musíme se probít z obklíčení. Všecko,co máte, nechte tady, jen zbraně a výzbroj vzít s sebou, přikřižoval se a nařídil vpřed. Sám vystoupil první z úkrytu. A vystoupili jsme v 10 hodin ráno, nemohli jsme jít jako skupina, poněvač by nás nepřítel viděl, byli jsme obklíčeni nepřítelem. To byl ústup na život a na smrt. Šli jsme roklema, lesem i přes vodu, abychom nebyli spatřeni. Od 10 hodin ráno až do úsvitu na druhý den hladoví, poněvač nebylo pomyšlení na jídlo. Šlo o život, dobře jsme věděli, co nás čeká, šibenice nebo kulka. Narazili jsme na 3. armádní divizi. Tam byl velitel divize Radko Dmitrijev, Bulhar. Celá fronta se zastavila, kde se zimovalo, my jsme dostali měsíc na zotavenou…

Čs. dobrovolníci si těžkou situaci, pramenící z neúspěchů ruské armády na frontě, zlepšovali alespoň jejich osobitým humorem, který jim dával zapomenout na těžké chvíle a myšlenky. O jedné takové „vylomenině“ vypráví ve svých vzpomínkách tehdy des. M.Němec:

…Takové hořké pilulky jsme si museli osladit nějakou legrací. A tak když jsme měli na cestě do nového působiště jednodenní odpočinek, ostříhal jsem vlastní mašinkou skoro celou rotu dohola, někteří se dokonce oholili, a těm několika již dříve holohlavým byly zase vlasy přilepeny. Když jsme stanuli před ppor. Čečkem, upřímně se podivil: „Kluci, já vás nemohu poznat, jste všichni jeden jako druhý“…

Použitá literatura a prameny:
Vojenský historický archív v Praze
Materiály z Vojenského archívu v Moskvě (Rusko) a Kyjevě (Ukrajina)
Časopis „Československý denník“ vydávaný čs. legiemi v Rusku během anabáze, vzpomínky družiníků.

Červinka Jaroslav - Cestou našeho odboje, Praha - 1920
Beneš Edvard - Světová válka a naše revoluce, Praha - 1935
Fidler Jiří - Generálové legionáři, Brno - 1999
Fryščok Alexej Miloslav - Legionáři, car a rudá vlajka, Brno - 1998
Fučík Josef - Pražský pěší pluk č.28 na italské frontě 1915-1918 (Historie a vojenství, časopis HÚ AČR č. 4/1996)
Galandauer Jan - Wacht am Rhein a Kde domov můj - válečné nadšení v Čechách v létě 1914 (Historie a vojenství, časopis HÚ AČR č. 5/1996)
Gregorovič Miroslav - První československý odboj (Čs. legie 1914-1920), Praha - 1992
Holý Karel - vzpomínky
Kopta Josef - Třetí rota, Praha - 1992
Medek Rudolf - Za svobodu, Praha - 1925
Medek Rudolf - Blaník, Praha - 1922
Medek Rudolf - Za domovinu, Praha - 1926
Němec Matěj - Návraty ke svobodě, Praha - 1994
Pichlík Karel - Zahraniční odboj 1914-1918 bez legend, Praha - 1991
Pichlík Karel, Klípa Bohumír, Zabloudilová Jitka - Českoslovenští legionáři (1914-1920), Praha - 1996
Pichlík Karel - Červenobílá a rudá, Praha - 1967
Pichlík Karel - Čeští vojáci proti válce 1914-1915, Praha - 1961
Prášek Vojtěch - Česká družina, Praha - 1934
Sak Robert - Anabáze, Drama československých legionářů v Rusku (1914-1920), Jinočany - 1996
Slanička Josef - Ze slavných dob České družiny, Praha - 1929
Švec Jiří - Deník, Praha - 1921
Vaculík Jaroslav - Dějiny volyňských Čechů, Praha - 1998
Valenta Václav - Vlast máti až nás zavolá..., Praha - 1938
Valenta Václav - Do legie, Praha - 1924
Vogeltanz Jan, Polák Milan - Československé legie 1914-1918, Praha - 1999
Žipek Alois - Válka národů 1914-1918 a účast českého národa v boji za svobodu, Praha - 1922

Tato práce vyšla také knižně, vřele doporučujeme !


K objednání na pavelvelkuthan@seznam.cz
Cena: 90,- Kč

Seriál

  1. Česká družina (1914-1916) - I.
  2. Česká družina (1914-1916) - II.
  3. Česká družina (1914-1916) – III.
  4. Česká družina (1914-1916) – IV.
  5. Česká družina (1914-1916) – V.
  6. Česká družina (1914-1916) – VI.
  7. Česká družina (1914-1916) – VII.
  8. Česká družina (1914-1916) – VIII.
  9. Česká družina (1914-1916) – IX.
  10. Česká družina (1914-1916) – X.
  11. Česká družina (1914-1916) – XI.
  12. Česká družina (1914-1916) – XII.
  13. Česká družina (1914-1916) – XIII.
  14. Česká družina (1914-1916) – XIV.
  15. Česká družina (1914-1916) – XV.

Podobné články

Další články autora

Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔20.10.2003 📕13.844

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře