Obranná válka SSSR??? díl 3.

Autor : Bohuslav Lysa / Medvidek 🕔16.10.2003 📕12.001

Co je krycí armáda?

V evropské části SSSR bylo pět vojenských okrujů, jež měly společné hranice s cizími státy. Vojska pěti příhaničních okruhů a tři flotily tvořily dohromady První strategický sled. Příhlaniční a všechny další okruhy měly ve svém stavu divize a armádní sobry, nikoli však armády.

Armády existovaly ještě za občanské války, později však byly zrušeny. Armády byly příliž velkou formací na to, aby mohly být zachovány i v době míru. Jedinou vyjímku představovala Zvláštní armáda Rudého praporu. Ve skutečnosti však byla tímto termínem označována všechna sovětská vojska na Dálném východě a v Zabajkalí, velde toho však také letectvo, námořní síly, vojenské osady atd. do tohoto mamutího, zcela neforemného uskupení patřily dokonce kolchozy a vlastní koncentrační tábory. Vyjímečnost této organizace zdůrazňovala skutečnost, že neměla žádné číslo a v čele obří organizace stál maršál SSSR.

V roce 1938 byly na Dálném východě poprvé v době míru zformovány dvě armády – 1. a 2. tento krok sovětské vlády byl zcela pochopitelný. Vztahy s Japonskem byly více než špatné a dlohá odbodí rivalityy byla často přerušována skutečnými srážkami a bitvami za účasti obrovského množství vojsk.

V evropské části SSSR však armády od dob občasnké války neexitovaly, Hitlerův nástup k moci, hospodářské, politické i vojenské krize v Evropě bezprostřední srážky sovětských komunistů a fašistů ve Španělsku, anšlus Rakouska a obsazení Československa – to vše a ještě mnohé další přesto nevyvolalo vytvoření sovětských armád v Evropě.

Avšak na počátku roku 1939 Sovětský svaz vstoupil do nové epochy. Její počátek je předznamenán Stalinovým projevem na XVIII. Sjezdu strany – projevem, který byl podle Ribbentropa v berlíně „přijat s pochopením“. Sovětská zahraniční politika prudce mění svou orientaci: Velká Británie a Francie jsou otevřeně prohlášeny za válečné štváče. Stalin sice nepodává Hitlerovi ruku s nabídkou přátelství, sovětská diplomacie však Hitlerovi dává jasně na srozuměnou, že jeho podaná ruka bude přijata s povděkem.

To je však pouze viditelná stránka počátku nové epochy, vedle ní však existuje ta neviditelná: v roce 1939 začal SSSR formovat ve své evropské části armády. Měly se snad postavit „válečným štváčům“ – Velké Británii a Francii? Užití pozemních vojsk proti nim bylo nemožné již v důsledku geografické specifiky. Byly tedy tvořeny proti Hitlerovi, s nímž současně probíhají intenzivní zákulisní jednání o možném sblížení?

Sovětská diplomacie tedy „hledá cesty k míru“ a na západních hranicích se tajně a nečekaně kupí v celých sériích armády: 3. a 4. armáda v Bělorusku, 5. a 6. na Ukrajině, 7.,8. a 9. na finské hranici. Armády rychle nabírají sílu a v téže době se k nim přidávají další – 10. a 11. v bělorusku, 12. na Ukrajině.

Komunistická propaganda se leckdy snaží vyvolat dojem, že nejprve začala druhá světová válka, a teprve poté zahájil Sovětský svaz formování svých armád. Skutečnost je však jiná. Existuje řada důkazů pro tvrzení, že nejprve Stalin rozhodl o formování armád, a teprve poté začaly války a konflikty.

Proces formování armád předcházel paktu Molotov- Ribbentrop dokonce podle oficiálních sovětských dokumentů. O 4. a 6. armádě se vědělo že existovaly již v roce 1939. Existují také informace, podle nichž 5. armáda existovala v červenci, 10. a 12. pak byly vytvořeny „před začátkem druhé světové války“ tedy před 1.9.1939 I o ostatních armádách víme, že byly vejprve vytvořeny v protorech budoucích konfliktů a ke konfliktům pak následně docházelo.

Každá z těchto armád byla krátce po svém zformování vyslána do akce. Všech sedm armád rozvinutých na polské hranici „osvobozovalo“ později Polsko, zatímco tři armády na finské hranici „pomáhaly finskému lidu setřást jařmo utlačovatelů“. Tři armády na to však nestačily, a tak se objevily nové – 13., 14. a 15. armáda

Po Zimní válce se čtyři sovětské armády na finské hranici jako by rozplynuly- prostě zmizely ve stínu. 15. armáda se však záhy objevila na Dálném východě, 8. na hranicích pobaltských států a 9. na hranicích s Rumunskem. Poté následovaly „četné žádosti pracujících o osvobození“ Estonska, Litvy, Lotyšska, Besarábie a Severní Bukoviny. Udatná sovětská vojska žádostem pracujících pochopitelně vyhověla.

Po ukončení bojů a „osvobozeneckých“ výprav není rozpuštěna ani jedna z armád. V celých dějinách SSSR šlo o vskutku nevídaný precedens. Dosud byly armády formováy vždy pouze v době války a pouze pro válku. Sovětský svaz již stačil „osvobodit“ koho mohl. Dál už bylo jen Německo. A právě v tomto okamžiku byl proces vytváření nových armád výrazně zrychlen.

V červnu 1940 byly v zabajkalí zformovány dvě armády – 16. a 17. První z nich byla vytvořena a dislokována tak, aby mohla být ve kterémkoli okamžiku vyslána na západ. 16. armáda nás však nezajímá. To 17. armáda je mnohem zajímavější. Zformování armády s číslem 17 se totiž předěl nesmírného významu. V době občanské války v nejdramatičtějším okamžiku krvavého zápasu o zachování komunistické diktatury dosahovalo nejvyšší číslo označující armádu hodnoty 16. Číslo 17 dosud nikdy v dějinách SSSR neexistovalo. Vznik armády s tímto číslem znamenal, že v počtu vševojskových armád překročil Sovětský svaz v době míru, kdy neylo napadení zvenčí očekáváno, onu úroveň jíž bylo dosaženo jen jedinkrát a jen na krátký čas v podmínkách nejkrutější války o přežití.

Sovětští vůdcové zřetelně chápali, že vytvořením armády s pořadovým číslem 17 byl překročen rubikon. Ještě před svěma lety si stát nemohl dovolit ani jedinou formaci, kterou by bylo možno podle vojenských standartů definovat jako armádu.

Je zřejmé, že armády „předválečného odbodí“ stály svými manévrovacími schopnostmi, technickou vybaveností, pelbnou, údernou a bojovou mocí na nesrovnatelně vyšší úrovní než armády z doby občanské války. To ovšem nebyl jediný rozdíl. Armády byl tehdy rozmístěny na šesti různých směrech, kdežto nyní byly koncentrovány na pouhých dvou směrech, pčemž zcela nerovnoměrně. Proti Japonsku, kde byly sovětsko-japonské konflikty téměř všední záležitostí, stálo pět armád, proti Německu, s nímž byl uzavřen mír, a proti jeho spojencům – dvanáct armád.

Tím však bouřlivý proces formování armád neskončil v červenci 1940 byla na německé hranici zřízena ještě jedna – 26. armáda. Pořadí číslování bylo vždy přísně dodržováno. Při důkladném studiu celého procesu zrodu armád nám odpověď napoví sama historie. Roku 1940 totiž ve skutečnosti nebylo číslování armád nikterak porušeno. Jde o to, že všechna čísla od 18 do 28 včetně již byla obsazena. Poté, co sovětské velení rozvinulo pět armád proti Japonsku a dvanáct proti Německu a jeho spojencům. Přijalo v létě 1940 rozhodnutí o vytvoření dalších jedenácti armád – jedné proti Japonsku a deseti proti německu. Armády tak vytvořily plynulý sled čísel.

Oficiálně všechny tyto armády dovršiyl své formování v první polovině roku 1941. To byl však pouhý konec procesu. Kde hledat jeho počátek? Zřízení těchto armád až příliž obnažuje Stalinovu věrolomnost. Dokud byl hitler nepřítelem, armády neexistovaly, když bylo na kusy trháno Polsko a sovětská a německá vojska byla obrácena proti sobě, postačovalo Stalinovi na západě pouhých 7 – 12 armád. Hitler se však obrátil ke Stalinovi zády, když poslal svá vojska priti Dánsku, Norsku, belgii, holandsku a Francii s neskrývaným záměrem provést výsadek ve Velké británii. Ze sovětské hranice německá vojska téměř beze zbytku zmizela. A právě v tomto okamžiku začíná Sovětský svaz tajně zřizovat obrovský počer armád, mezi nimiž byla i 26. armáda. Čím hlouběji na západ, na sever a na jih odcházely německé divize tím více vzrůstal poet sovtských armád proti Německu.

Připomeňme si, že Stalin rozvinoval armády ještě před tím než vznikl plán Barbarossa.

Hloubkové operace

Základ sovětské strategie představovala teorie „hloubkové operace“. Zjednodušeně řečeno, jde o teorii nečekaných a překvapivých, značně hlubokých úderů na nejchoulostivější místo nepřítele. Spolu s teorií „hloubkové operace“ se zrodila rovněž teorie „úderné armády“, tey nástoje, s jehož pomocí byly tyto údery poráděny. Úderné armády byly zřizovány výhradně pro realizaci ofenzivních úloh. Do jejich stavu patřilo značné množství dělostřelectva a pěchoty, jež měly prorazit nepřátelskou obranu, a dále mohutná tanková pěst, tvořená jedním až dvěma mechanizovanými armádními sbory, z nichž každý měl 500 tanků. Právě tanky měly provést mohutný hloubkový úder.

Německá teorie „bleskové války“ a sobětská „hloubková operace“ jsou si až neuvěřitelně podobny nejen svou „filozofií“ ale i jednotlivými detaily. I pro realizaci bleskové války byly vytvářeny zvláštní prostředky – taknové skupiny. Pro invazy do Francie byly využity tři tankové skupiny, zatímco pro invazi do SSSR čtyři. Každá ze skupin měla 600 – 1 000 někdy však až 1 250 tanků, dále značné množství pěchoty a dělostřelectva k proražení cesty pro tanky.

Rozdíl mezi sovětským a německým chápáním mechanismu války sočíval v tom, že v Německu byly věci nazývány pravými jmény, přičemž tankové skupiny měly své vlastní číslování, polní armády zase jiné číslování. V Sovětském svazu existovaly úderné armády zprvu v teorii, posléze byly vytvořeny i v praxi, formálně však nebyly označovány termínem „úderná armáda“. Tento název byl oficiálně zaveden teprve po německé invazi. Předtím měly všechny sovětské armády jednotné číslování a svými názvy se nazvájem jikterak nelišily. To vedlo k četným omylům tehdy i nyní. V Německu vidíme jasně vyjádřené mechanismi agrese – tankové skupiny. V Rudé armádě je však tak zřetelně nevidíme. To však nesvědčí o větší míře mírumilovnosti, ale o programovém dezinformačním zatajování.

Sovětské armády se na první pohled podobají. Pozornější pohled však rychle odhalí rozdíly. Tak napříkad pro účely „osvobození Finska“ bylo několik měsíců před „finskou agresí“ na sovětském území rozvinuto několik armád. Zajímavé je jejich složení v prosinci 1939 (armády jsou uváděny podle umístění od severu k jihu):

14. armáda – žádné sbory, dvě pěší divize,

9. armáda – žádné sbory, tři pěší divize,

8. armáda – žádné sbory, čtyři pěší divize,

7. armáda – 10 tankový sbor (660 tanků), tři tankové brigády (v každé 330 tanků), 10., 19., 34., 50. pěší atmádní sbory (v každém tři pěší divize), několik samostatných tankových praporů a dělostřeleckých divizí, letectvo armády.

Vidíme jasně, že 7. armáda, ačkoli se podle názvu nikterak neodlišuje od svých sousedů, převyšuje množstvím tanků a dělostřelectva několikanásobně tři ostatní armády dohromady.

Pro sovětskou organizaci byla prízančná vyjímečná pružnost. Jednoduchým přidáním sborů mohla být armáda v libovolném okamžiku přeměna v armádu údernou a odebráním uvedena do původního stavu. Zářným příkladem je sama 7. armáda. Nejsilnějsí byla v roce 1940 a s pouhý rok později nejslabší – v roce 1941 neměla žádné armádní sbory a pouhé čtyři pěší divize.

Formálně jsou všechny armády stejné a ani jediná z nich není označována jako úderná. Některé z nich však nemají téměř žádné takny, zatímco v jiných jsou jich stovky. Při odhalení úderncýh armád využijeme jednoduchého srovnáí úderné moci sovětských armád a německých tankových skupin.

Prvkem, který mění občejnou armádu v armádu údernou, je mechanizvaný sbor nové organizace, v němž byl předepsán počet 1 031 tanků. Pouhým zapojením tankového sboru do obyčejné armády bylo dosaženo úderné síly, jež byla srovnatelná s údernou silou kterékoli německé tankové skupiny (či dokonce ji přesahující).

Dospíváme k pozoruhodnému zjištění: ke dni 21.června 1941 všehcny sovětské armády na německé a rumunské hranic, stejně jako 23. armáda na finské hranici, splňovaly všechny předpoklady pro to, aby mohly být označeny podle platných standartů na úderné armády, třebaže - a to je nutno znovu připomenout – formálně tento název nenesly.

Německo disponovalo mohutnými mechanismy agrese – tankovými skupinami, Sovětský svaz však měl v podstatě stejné mechanismy argese. Rozdíly spočívaly pouze v označení a v počtu: Hitler měl k dispozici čtyři tankové skupiny, Stalin šestnáct úderných armád.

Pravda je, že ne všechny úderné armády měly plné počty tanků. Máme-li však po zásluze ocenit Stalinovy záměry, musíme brát v úvahunejen to, co vakonal, ale i to, v čem mu bylo zabráněno. Německá invaze zastihla Sovětský svaz v procesu tvoření nebývalého množství úderných armád. Základní kostra již existovala a šlo pouze o dostavbu a dolaďovaání. Ne všechny armády byly tedy dotaženy až na plánovanou úroveň, práce však intenzivně probíhaly. Přerušil je Hitler, který měl dost rozumu na to, aby nečekal, až budou všechny sovětské mechanismy agrese úplně dokončeny.

Ve 20. letech používali sovětští experti termínu „invazní armády“. Jistě se shodneme na tom, že takový temním nezněl příliž diplomaticky, zvláště pak uším sousedních zemí, s nimiž se sovětská diplomacie ze všech sil n¨snažila navázat „normální vztahy.“ Ve 30. letech byl proto až příliž výmuvný termín nahrazen vhodnějším označením „úderné armády.“ Had tedy změnil svou kůži, aniž by proto přestal být týmž hadem. Sovětské prameny ostatně zdůrazňují, že došlo pouze k výměně názvů, aniž by byla jakkoli změněna podstata. Avšak ani termín „úderná armáda“ nebyl před začátkem války, jak vidíme používán, ačkoli mu většina sovětských armád beze zbytku odpovídala. Aby bylo možno učinit označení zcela přijatelným, zavedli sovětští experti ještě třetí termín- „krycí armáda“. Komunisté si mezi sebou dovedli přesně vymezit potměšilý smysl těchto slov, nebo´t v komunisttickém žargonu byla podobných pojmů spousta. „Osvobozenecká výprava“, „protiúder“ či „převzetí strategické iniciativy“ znamenají ve skutečnosti agresi, úder a nečekané napadení bez vyhlášení války.

Krycí armády“ byly určeny pro krytí úplné mobilizace hlavních sil Rudé armády. „Krytí“ však mělo být podle plánu uskutečněno nikoli obranou, ale nenadálým vpádem na území nepřítele. Právě tento nečekaný vpád byl pokládán za nejlepší způsob krytí nerušené mobilizace a organizovaného vetupu hlavních sil DRRK. Již 20 dubna 1932 rozhodl Revoluční vojenský výbor, že krytí bude realizováno metodou invaze a v souladu s tímto významem také příharniční armády dostaly označení „Krycí armády“. Sovětští experti byli přesvědčení, že představa, podle níž začně válka a hned poté sovětská uskupení a krycí armády překročí hranice, je mylná, Právě naopak! Nejprve překročí hranice Sovětská uskupení a krycí armády a právě tyto jejich akce se stanou počátkem války.

Červenec 1939 představuje okamžik, kdy byla zahájena přeměna teorie v praxi. Sovětský svaz zahájil hromadné rozvíjení „Krycích armád“ na hranicích. Čím dále postupuje Hitler na západ, tím hlasitěji hovoří sovětští diplomaté o míru a tím více krycích armád se formuje ve sovětských hranicích.

Mezi typickými sovětskými invazními armádami (jeden mechanizovaný a dvě pěší sbory plus několik samostatných divizí) můžeme najít i ne zcela obvyklé invazní armády. Jou tři – 6., 9. a 10. invazní armáda. Každá z nich nemá ve svém stavu tři nýbrž šest sborů: dva mechanizované, jezdecký a tři pěší. Každá z těchto armád je v nejtěsnější blízkosti hranice a v přípaě, že linie hranice vyčnívá na stranu protivníka, vyčkávají invazní armády právě v těchto výčnělcích. Každá ze tří armád je vyzbrojena nejmodernějšími zbraněmi. Tak například 6. mechanizovaný sbor 10. armády má 452 nejnovější tanky T-34 a KV, 4. mechanizovaný sbor má mimo jiné 460 tanků T-34 a KV. Letecké divize těchto armád měly k dispozici stovky moderních letounů Jak-1, MiG-3 a Pe-2.

Každá z těchto tří armád musela mít 2 350 tanků, 698 obrněných transportérů, přes 4 000 děl a minometů, více než 250 000 vojáků a důstojníků. Kromě základního stavu měla každá z armád dostat navíc 10 – 12 pluků těžkého dělostřelectva, jednotky NKVD atd.

Nevím jak tyto armády označit, pokud však použijeme jejich názvů – 6., 9. a 10. armáda – jen formálně, upadneme do léčky, kterou nachystal sovětskz generáln štáb již v roce 1939. každá z těcho armád se totiž co do počtu tanků rovná zhruba polovině wehrmachtu, a to při převaze v kvalitě. Pokud označujeme německé tankové skupiny o 600 až 1 000 tancích za nástoje agrese, jak máme definovat armády, z nichž každá disponuje dvěma až třemi tisíci tanků?

Tři superúderné armády tvoří mezi všemi ostatními invazními armádami vyjímku. Z těch tří však za bližší povšimnutí stojí 9. armáda.

K 21. červnu 1941 má 9. armáda sedmnáct divizí, z toho dvě letecké, čtyři tankové, dvě motorizované, dvě jezdecké a sedm pěších. Je to obdobné jako v ostatních superúderných armádách, do 9. armády však má být podle plánu zařazen ještě další mechanizovaný 27. sbor generálporučíka I.E.Petrova. Po jeho začlenení bude mít armáda dvacet divizí, z toho šest tankových. Sumárně tedy bude mít sedm sborů armády 3 341 tanků. Kvantitou je to zhruba celý Wehrmacht.

Nejvýznamněšjím odhalením je skutečnost že 9. armáda byla k tomuto datu rozmístěna na rumunské hranici.

Po svém prvním zneviditelnění po své účasti na Zimní válce se 9. armáda nenadále objevuje v červu 1940 na rumunsko hranici ne již jako druhořadá armáda, ale ve zcela nové kvalitě skutečné úderné armády. Očekávala se „osvobozenecká výprava“ do Besaribie a sovětské prameny poukazují na kustečnosti, že „9. armáda byla formována právě k řešení tohoto důležitého úkolu“. (VHČ, 1972, č.10, s.83). 9. armáda byla včleněna do jižního frontu jako klíčová vedoucí armáda a plnila tak stejnou roli jako 7. armáda ve Finsku. Frontu vele osobně G.K.Žukov po krátké „osvobozenecké výpravě“ se 9. armáda opět ztrází, aby se 13. června 1941 vynořila na témže místě, na němž před pouhým rokem dovršila „osvobození“. Teď už to však není pouhá úderná invazní armáda, ale armáda superúderná, připravená stát se nejmohutnější armádou světa? Ja snad účelem obran? Na rumunské staně je vojsk velmi málo, i kdyby tam byla, žádný agresor nepovede havní úder přes Rumusko již z důvodu geografických vzláštností. Nová „osvobozenecká výprava“ 9. armády to Rumunska by však mohla snadno změnit celou strategickou situaci nejen v Evropě, ale i ve světě. Útok na Rumunsko znamená smrt Německo, je to zastavení všech tanků, letadel, strojů, lodí, průmyslu i dopravy. Ropa je skutečně krví války a srdce Německa – ať již to zní sebepodivněji – tepalo v Rumunsku. Úder na Rumunsko byl přímým úderem do srdce Německa.

9. armáda se tu překvapivě objevila v polovině června 1941. truchlivá zkušenost praví, že ne později než za měsíc poté, co se na hranicí nevelkého státu objevila úderná armáda, přicházel rozkaz k „osvobození“ sousedních území. Nezávisle na tom, jak by se vyvíjely události po vpádu sovětských vojsk do Německa, mohlo být o výsledku výlky rozhodnuto daleko od hlavních bojišť. S tím Stalin zjevně počítal a proto byla také 9. armáda tak mohutná. Z tohoto důvodu se již z březnu 1941, objevil v těchto místech mladý, ale vyjímečně schopný generálmajor R.J.Malinovskij. Týž Milinovskij, který o pouhé čtyři roky pouzději překvapí celý svět pozoruhodným výpadem do mandžuského vnitrození, vedeným přes poušť a horské štíty.

Úkol, před kterým byli malinovskij a jeho spolubojvníci z 9. armády postaveni v roce 1941, byl zcela prostý. Neměli překnat 810 kilometrů v poušti a horách,jako tomu bylo v mandžusku, ale pouhých 180 kilometrů po rovině s relativně dobrými silnicemi. Úder taky neměl být veden proti japonské armádě, ale proti nepoměrně slabší armádě rumunské. Kromě toho měla 9. atmáda dostat trojnásobek tanků, jež měla k dispozici 6. gardová armáda v roce 1945.

Hitler však nepřipustil, aby k tomu došlo. Ve vyhlášení německé vlády, jež bylo sovětské vládě předáno v okamžiku zahájení války, jsou uvedeny příčiny něecké akce proti Sovětskému svazu, mezi nimiž je i - bezdůvodná koncentrace sovětských vojsk na hranicích s Rumunskem, což představovalo pro německo smrtelné nebezpěčí. To vše tedy nebyly výmysly „Goebbelsovy propagandy“, neboť 9. superúderná armáda byla opravdu formována jako armáda vyloženě útočná.

P.S.

Výše uvedený text je převzat z knih V. Suvorova a je určen jako podklad k diskuzní část fora války.cz kde se nad jeho argumenty vedou diskuze, rozhodně není účelem autora vydávat text za vlastní produkt.

Autor : Bohuslav Lysa / Medvidek 🕔16.10.2003 📕12.001

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře