Pekelný les

Autor : Luboš Pavel / mindphaser 🕔09.10.2003 📕15.971

16. listopadu 1944 byla zahájena operace Queen, kombinovaný útok 1. a 9. armády, jehož cílem bylo získání přechodu přes Rýn. Jako jedna z deseti divizí účastnících se této operace vyrazila do útoku i 4. pěší divize.

Jako jeden z pěších pluků 4. pěší divize strávil 22. pěší v Hürtgenském lese na přelomu listopadu a prosince 1944 18 dlouhých dnů. V bitvě, kterou si lze jen těžko představit, se 22. pěšímu pluku podařilo obsadit jednu vesnici a asi 5 000 m2 lesa. Za tyto mizivé zisky však musel zaplatit vysokou cenu. Celkový počet obětí dosáhl počtu 2 773, což představovalo 85% normálního stavu čítajícího 3 257 mužů. Každá střelecká rota šla do útoku v průměru se 162 vojáky. Po sedmi dnech bojů se však průměrný počet jejich vojáků snížil na pouhých 87! Všechna tato čísla však zahrnují 42% náhradníků, kteří doplnili bojující jednotky, aby byla zachována jejich bojeschopnost. Na konci bitvy však celkové ztráty střeleckých rot dosáhly odhadem 151% původních stavů.

Přestože 22. pěší pluk utrpěl takové ztráty, praxe americké armády v doplňování ztrát jednotek v boji zabránila, aby stavy jednotek klesly pod 75% stavu. Celkový počet náhradníků, kteří doplnili bojové ztráty, do konce boje dosáhl počtu 1 988. Generál Rudolf-Christoph Freiherr von Gersdorf, náčelník štábu německé 7. armády, prohlásil, že boje v Hürtgenském lese byly horší, něž cokoliv, co viděl na východní frontě, a intenzitu vyhlazovacích bojů přirovnal k posledním dvěma rokům 1. světové války.

Terén oblasti a počastí negativně ovlivnily nasazení spojeneckého letectva a obrněné techniky, a boj o Hürtgenský les se tak od samého začátku stal záležitostí pěchoty. Přestože velké množství dělostřelectva podporovalo postup pěchoty vpřed, byla to pouze a jedině pěchota, která musela nepříteli vyrvat zmíněnou oblast ze spárů. Celá oblast byla protkána řadou ostrých hřebenů protínajících les od severu k jihu. Hürtgenský les, který původně sloužil jako farma na dřevo, tvořily hustě vysázené jedle vysoké 22 až 30 metrů, jejichž husté koruny sahající až téměř k zemi se vzájemně proplétaly, čímž vytvářely dojem "zeleného moře", a i v poledne během slunečních dnů pod svými korunami vytvářely tajemné šero. Kombinace neschůdného terénu a husté vegetace omezila pohyb těžké techniky na několik málo cest a střelbu vedenou naslepo skrz hustou vegetaci. Nic však není pro morálku pěšáků horší, něž být mokrý a prokřehlý zimou s vědomím, že není šance se usušit a zahřát. Během celého prosince se teplota v oblasti Hürtgenského lesa pohybovala okolo bodu mrazu a pěšáci byli vystaveni nekonečným přívalům sněhu a deště.

22. pěší pluk nebyl špatně vycvičen a jeho velitel generálplukovník J. Lawton Collins, velitel VII. sboru a pozdější šéf spojeneckého armádního štábu, nepatřil k žádným nováčkům. 22. pěší pluk byl považován za jeden z nejlepších pluků na evropském bojišti. Pluk byl zformován v roce 1940 a v době boje o Hürtgenský les většina jeho důstojníků na úrovni rot a výše sloužila u svého pluku již od roku 1942. Jednoduše řečeno, velitel pluku plukovník Charles T. Lanham a jeho velitelé praporů patřili ke zkušeným velitelům. Důstojníci na úrovni čet, kteří byli většinou absolventy důstojnické čekatelské školy (Officer Candidate School), se k pluku připojili po přistání na pláži Utah. Většina řadových vojáků byla u jednotky již od doby jejího výcviku ve Spojených státech a Velké Británii.

Útok byl zahájen 16. listopadu ve 12.45 hodin. Přestože se 22. pěšímu pluku během prvního dne podařilo dosáhnout relativně dobrých výsledků, nepodařilo se mu ani zdaleka splnit stanovené cíle. Během dalších dvou dnů byl každý velitel praporu zabit nebo zraněn stejně jako většina velitelů nižších úrovní. Územní zisky se daly počítat na metry, jak postupující Američany decimovala německá dělostřelecká palba. Rozsáhlá minová pole zablokovala těch několik málo cest, které byly k dispozici, takže ranění museli být ručně přenášeni do plukovního obvaziště vzdáleného 450 metrů. Tanky a další vozidla nemohla postupovat kupředu a pomoci tak bojující pěchotě. Rovněž zuřivé německé protiútoky podporované obrněnou technikou omezovaly postup amerických pěšáků. Stavy několika rot klesly pod 50% a 2. prapor v jižní části sektoru byl těžce zdecimován. Útok byl druhý den zastaven, aby bylo možné vyčistit obsazená území od Němců, kterým se podařilo proniknout za americké linie, a postavit most přes řeku, aby bylo možné k bojujícím jednotkám dopravit zásoby. Časně ráno 22. listopadu provedl 3. prapor levý obchvat okolo německých postavení ve svém sektoru, podařilo se mu postoupit o 150 metrů a přetnout cestu vedoucí do vesnice Grosshau. V jižním sektoru byl dvěma německými protiútoky podporovanými jedním tankem tvrdě napaden 2. prapor. Jelikož mu v důsledku husté vegetace nemohly přijet na pomoc americké tanky, zůstalo odražení útočících Němců pouze na pěšácích, kteří v boji utrpěli těžké ztráty. Odkryté jižní křídlo představovalo tak vážné nebezpečí, že rota "E" společně s dalšími 100 narychlo shromážděnými vojáky byla ihned odeslána držet tyto linie. Dny 23. a 24. listopadu vojáci strávili odpočinkem, probíhalo doplňování stavů a reorganizace a čekalo se na příchod 12. pěšího pluku, který měl zajistit jižní křídlo. 24. listopadu, na den "Díkůvzdání", byly vojákům do čelních pozic dopraveny krůtí sendviče a káva. To bylo jediné teplé jídlo, které dostali během svého nepřetržitého 18 dnů trvajícího boje.

25. listopadu zahájil 22. pěší pluk, který byl posílen tanky, dělostřelectvem a ženisty, útok, jehož cílem bylo obsazení Grosshau. Poté, co 3. prapor opětovně provedl levý obchvat, jeho postup směrem k lesnímu výběžku severně od Grosshau probíhal celkem snadno. Poté strávil tři hodiny čekáním na tanky, které si razily cestu hustým porostem, než dorazily na linii drženou pěšáky, odkud měl být zahájen útok na vesnici. Na tuto chvíli však Němci čekali. Vražedná dělostřelecká palba zničila šest tanků a pěchota se s těžkými ztrátami stáhla mezi stromy. Devět dělostřeleckých praporů s děly ráže 105 mm až 240 mm zahájilo podpůrnou palbu na vesnici, která však měla jen malý účinek na německé vojáky bezpečně ukryté ve sklepeních domů. Tento den ztratil 22. pluk více velících důstojníků, než v kterýkoliv jiný den bitvy o Hürtgenský les. Následující den byl pro téměř celý pluk klidným. Výjimkou byla jedna rota, která se snažila zacelit mezeru vzniklou mezi 2. a 3. praporem. Po dosažení svých pozic byla však zatlačena zpět německým protiútokem vedeným z Grosshau podporovaným jedním tankem.

Během bojů následujícího dne se 22. pluk dočkal jediné citace Medal of Honor, která byla během 2. světové války udělena jeho příslušníkovi. Vojín 1. třídy Marcario Garcia v době, kdy působil jako velitel družstva, sám dokázal vyřadit dva německé kulomety, které bránily postupu jeho jednotky. Další rota byla vyslána, aby podpořila Garciovu rotu v útoku a pomohla zajistit dobyté území. Na konci dne však společná síla obou rot čítala pouhých 70 vojáků, což je méně než dvě plně vyzbrojené čety. Do 27. listopadu většina příslušníků 22. pěšího pluku padla a většina z 1 640 vojáků vyslaných k doplnění stavů byla přidělena ke střeleckým jednotkám, aby doplnily jejich stavy na normální bojový stav.

Časně zrána 29. listopadu zaútočil 3. prapor nejprve severním směrem, poté se stočil na východ podél německé obrany u Grosshau a podařilo se mu přerušit cestu vedoucí k městu Gey, ležícímu v oblasti Roerské planiny. Během postupu 3. praporu obdržel plukovník Lanham rozkaz přímo zaútočit na Grosshau. Pouze jediná rota rozmístěná mezi 2. a 3. praporem se nacházela v pozici, ze které mohl být podniknut útok na Grosshau. Útočící rota byla ihned intenzivní palbou přišpendlena k zemi, přičemž utrpěla těžké ztráty; přeživší pěšáci pak museli tři hodiny čekat na příjezd amerických tanků od jihu, které jim, zle tísněným, konečně pomohly. Boj o Grosshau pokračoval dům od domu až dlouho do noci a teprve krátce před půlnocí byla vesnice konečně v rukou Američanů.

Po dobytí Grosshau však nenásledoval odpočinek, přestože se pěšákům podařilo dostat z lesa a mohli konečně spatřit slunce. 22. pěší pluk pokračoval v postupu lesem tyčícím se nad Roerskou planinou. Protože se stavy vojáků postupujícího pluku rapidně snížily, byl vyslán 46. obrněný pěší pluk, aby zaujal linie stahující se části 5. tankové divize v jižním sektoru 2. praporu. Nově příchozí tankový pluk a 2. prapor se však při svém postupu otevřenou krajinou ocitly pod silnou dělostřeleckou palbou. Společně se sice dostaly daleko z lesa, ale bohužel neměly dostatek mužů k udržení dosažené linie, a musely se tudíž stáhnout zpět.


1. prosince opět za podpory silné dělostřelecké palby zaútočily oba prapory. 46. obrněný pěší pluk poté, co dosáhl jistého postupu vpřed, byl opět donucen se stáhnout zpět do výchozích pozic. 2. prapor byl těžce zdecimován německým protiútokem a byl nucen nasadit své rezervy, aby se mu vůbec podařilo udržet linie. Během bojů bojová síla střeleckých rot 2. praporu klesla na 124 mužů, což představovalo necelé dvě třetiny normálního stavu, a plukovník Lanham byl nucen nasadit poslední rezervy složené z příslušníků štábu, pomocných jednotek a příslušníků protitankových družstev čítající asi 100 mužů.

Předtím, než mohl 22. pluk příštího dne pokračovat v útoku, byl německým útokem vedeným z Gey těžce zdecimován 3. prapor. Jedna z jeho rot byla "převálcovaná" a nepřátelským vojákům se podařilo proniknout až k velitelství 1. a 3. praporu. Než aby vydal příkaz k ústupu, Lanham raději nasadil své rezervy a svým jednotkám řekl: "Zůstaňte a bojujte." Německý průlom byl brzo eliminován pěchotou a přisunutými tanky a linie fronty byla opět obnovena. Z důvodu těžkých ztrát požádal generál Raymond Barker, velitel 4. pěší divize, o vystřídání 22. pěšího pluku, jehož situaci komentoval slovy: "Útočil tak dlouho, až mu nezbyly žádné síly k tomu, aby v útoku pokračoval." Příštího dne začal na dosažené linii 22. pěší pluk střídat 330. pěší pluk 83. pěší divize. Ještě předtím, než byl pluk zcela vystřídán, byl 1. prapor opětovně vystaven dalšímu německému protiútoku, kterému se částečně podařilo prolomit jeho linie. Společným úsilím příslušníků štábu střeleckých rot a vojáků roty vyzbrojených těžkými zbraněmi se však podařilo trhlinu brzy zacelit. Odpoledne téhož dne ještě podniklo na 30 německých letadel útok na tuto oblast, který si však nevyžádal příliš mnoho obětí v řadách Američanů. 22. pěší pluk les opustil 3. prosince a přesunul se do oblasti města Luxembourg. Bitva o Hürtgenský les pro něj skončila.

22. pěší pluk vstoupil do boje o Hürtgenský les v očekávání snadného vítězství za cenu nízkých ztrát. Místo toho však uprostřed hustého lesa bez podpory tanků vedl vyhlazovací boj proti třem německým divizím a částem dalších dvou. Přestože 22. pěší pluk utrpěl větší ztráty něž jakákoliv jiná jednotka bojující v Hürtgenském lese, neztratil ani kousek území, které se mu podařilo dobýt a zajistit. Poslední dny bitvy čelil čerstvě přisunutým německým praporům, kterým se dařilo pronikat liniemi bojem zdecimovaného 22. pluku. Bojová linie však byla vždy obnovena a odříznutí Němci, kterým se podařilo proniknout liniemi, byli následně zabiti nebo zajati záložními jednotkami nasazenými do boje. Během boje 22. pluk zajal 764 Němců. Není známo, jaké ztráty utrpěly německé jednotky bojující proti 22. pěšímu pluku, ale odhaduje se, že jejich ztráty byly přinejmenším stejně vysoké, ne-li dokonce vyšší než na straně pluku.

22. pěší pluk setrval bojeschopný tak dlouho, dokud v jeho řadách byli veteráni, kteří společně prodělali výcvik ve Spojených státech a nebo již s plukem absolvovali některé předchozí boje. Dokud mohli tito ostřílení veteráni nahrazovat padlé důstojníky, na jejichž místa byli v průběhu boje povyšováni, a motivovat příchozí nováčky, byl pluk schopen útočit a postupovat vpřed.

Dodatek

Zde je výčet zjištěných německých jednotek, se kterými se 4. pěší divize během bojů v Hürtgenském lese utkala: 275. pěší divize, 116. tanková divize, 344. pěší divize a 353. pěší divize.

Autor : Luboš Pavel / mindphaser 🕔09.10.2003 📕15.971

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře