AIM-120 AMRAAM

Autor: Martin Smíšek 🕔︎︎ 👁︎ 50.440

V první polovině sedmdesátých let se US Air Force a US Navy začaly zaobírat myšlenkou perspektivní protiletadlové řízené střely, která by v budoucnu mohla nahradit typ AIM-7 Sparrow III. To vedlo k tomu, že v roce 1976 byly americkým letectvem a námořnictvem vypsány specifikace na společný projekt nové PLŘS středního dosahu označené AMRAAM (Advanced Medium Range Air to Air Missile - pokročilá protiletadlová řízená střela středního dosahu). Oproti raketám Sparrow se měla nová střela vyznačovat vyšší rychlostí, větším maximálním doletem, lepšími manévrovacími schopnostmi, aktivním radiolokačním naváděním, nižší hmotností a větší odolností proti elektronickému rušení. Aktivní radiolokační navádění mělo ve spolupráci s radarem mateřského letounu s možností TWS (Track While Scan; radar může sledovat několik cílů současně a bez přerušení vyhledávat další) umožnit vést palbu proti více letounům najednou. Střelba navíc měla být umožněna i proti cílům na pozadí země. AIM-7 byly opatřeny poloaktivní naváděcí soustavou, z čehož vyplývalo, že mateřský letoun musel svým radarem ozařovat nepřátelské letadlo po celou dobu letu rakety. To znamenalo, že mohl být postřelován pouze jeden cíl. Na druhou stranu je nutno říci, že toto byl po dlouhou dobu jediný možný, v praxi realizovatelný způsob boje se vzdušnými cíli za hranicí vizuální viditelnosti.
V zadávací dokumentaci pro raketu AMRAAM se taktéž odrazily mizerné zkušenosti z Vietnamské války, které měly obě složky se střelami AIM-7 Sparrow III. Nová zbraň proto musela mít vyšší spolehlivost a být méně náročná na údržbu a provoz. Mezi další požadavky též patřilo, že střela musí být kompatibilní se stávajícími závěsníky pro AIM-7. Tyto skutečnosti představovaly oproti starším střelám Sparrow výrazný kvalitativní posun vpřed. Již od počátku tak bylo zřejmé, že se jedná o velmi ambiciózní projekt, během kterého bude nutné vyřešit mnoho technických problémů. V prosinci 1976 se do výběrového řízení přihlásily firmy Ford Aerospace, General Dynamics, Hughes, Raytheon a společný tým Motorola/Northrop.


Společnost Raytheon se soutěže AMRAAM zúčastnila s tímto progresivnějším návrhem bezkřídlaté střely, snímek byl pořízen v roce 1981 (US DoD) 

Reklama

V únoru 1979 byli z pěti účastníků vybráni dva finalisté soutěže, jimiž se staly společnosti Hughes a Raytheon. Následovalo 33 měsíců fáze „Dem-Val“ (Demonstration and Validation - předvedení a ověření), během kterých oba výrobci zhotovili skutečné rakety, aby demonstrovali své technické koncepce. Každá z firem měla vyrobit 10 prototypů střel, které měly být odpáleny z letounů F-14, F-15 a F-16. V praxi bylo dohromady odpáleno pouze šest raket (každá firma po třech střelách). I to však stačilo k tomu, aby byl v prosinci 1981 za definitivního vítěze prohlášen Hughes Aircraft, Missile System Group (dnes součást Raytheon Defence Systems), který spolu s tím získal zakázku na výrobu 94 zkušebních střel a 924 sériových raket. V září 1982 vstoupil projekt AMRAAM do vývojové fáze FSD (Full Scale Development), která měla trvat 50 měsíců a na níž Pentagon vyčlenil 421 milionů dolarů. V tomtéž roce začaly na letišti amerického letectva Holloman a na základně námořnictva v Point Mugu zkušební střelby. Ještě v roce 1982 byl stanoveno, že střela má dosáhnout počáteční operační způsobilosti (IOC - Initial Operational Capability) v roce 1986. Již na počátku fáze FSD bylo všem zainteresovaným u Hughesu zřejmé, že vývoj radiolokátoru střely schopným zachytit cíl na pozadí země a navést na něj střelu s hmotností kolem 150 kg bude všechno možné, jen ne triviální. Čas postupně plynul, ale systém stále ještě nebyl ve stavu, ve kterém by se mohl dostat k bojovým jednotkám. Kromě vývojových obtíží mezi další důvody zpoždění patřily problémy se spolehlivostí a nároky vojáků na snadnou údržbu a provoz. Došlo tak k předpovídatelné situaci - náklady na vývoj začaly silně překročovat původně očekávanou částku. V roce 1978 se předpokládalo, že cena jedné střely bude činit 68 000 dolarů, v roce 1986 se již očekávala částka 166 000 tisíc dolarů v cenách roku 1978 a to vývoj ještě nebyl u konce. 


Maketa společnosti Hughes zachycená při zkouškách vypouštěcího zařízení na letounu F-14A Tomcat na základně námořnictva Point Mugu v Kalifornii, píše se září roku 1981. Pod modelem je umístěn „polštář“, aby nedošlo k jeho poškození (PHAA Mark Washington / US Navy) 

První střelby s raketou reprezentující provedení sériových AIM-120A se uskutečnily až v únoru 1984. Problémy s AMRAAMem se mezitím dostaly i na stůl členů rozpočtového výboru Senátu, kteří dokonce doporučili přechodně pozastavit financování vývoje a rakety neobjednávat. V roce 1985 měl tak program vážné problémy se svou existencí, které nakonec vyústily v jeho celkovou revizi. Vývojová fáze se prodloužila o dva roky a datum zavedení do služby se posunulo z roku 1986 na 1989 (další komplikace toto datum nakonec posunuly až na „definitivní“ rok 1991). Spolu s tím došlo k některým úpravám v konstrukci s cílem snížit výrobní náklady. První střelby s raketou v prostředí s elektronickým rušením se uskutečnily v říjnu 1986. Ale až v září 1987 se raketu podařilo odpálit v podmínkách, kdy se mateřský letoun pohyboval nadzvukovou rychlostí. Předtím již došlo k vyřešení některých obtíží, a tak byla ve fiskálním roce 1987 uvolněna částka na výrobu úvodní série střel, tzv. LRIP (Low Rate Initial Production). První AIM-120A pocházející z LRIP byla dodána v říjnu 1988 k 33rd Tactical Fighter Wingu dislokovaného na floridské základně Eglin, jenž byl vybaven letouny F-15C/D. 30. ledna 1989 byla ukončena fáze FSD, v jejímž průběhu došlo k odpálení 95 střel. V květnu 1990 během testů dokázala jedna F-15 startující z floridské základny Eglin za asistence AMRAAMů téměř současně sestřelit čtyři cvičné cíle. Počáteční operační způsobilosti pro letouny F-15 však bylo dosaženo až září v 1991 a pro stroje F-16 v lednu 1992. Námořnictvo sice první střely obdrželo v roce 1991, ale způsobilosti pro letouny F/A-18 Hornet bylo dosaženo až v říjnu 1993.

 
Další z mnoha střeleb, tentokrát nad střelnicí ve White Sands a z letounu F-16A sloužícího v rámci 3246th Test Wingu, který byl podřízen  Armament Division spadající pod Air Force Systems Command. Cílem AMRAAMu je bezpilotní letoun QF-100, rok 1985 (US DoD) 

Sériová výroba raket byla přidělena nejen společnosti Hughes, ale i Raytheon. Z úvodní dodávky 180 střel v ceně 537,4 miliony dolarů (což bylo více než čtyřikrát více, než se původně předpokládalo) zhotovil Hughes 105 a Raytheon 75 kusů. Ve fiskálním roce 1988 byly vyčleněny peníze na výrobu 630 střel, 55% z nich vyrobil Hughes. Plná sériová výroba (Full Rate Production) byla schválena v dubnu 1991. Při dodávkách AMRAAMu neměla paradoxně nic jisté společnost Hughes, která tuto střelu vyvinula. O každoroční zakázky na AIM-120 byla nucena se přetahovat s konkurenčním Raytheonem. Tato situace však měla příznivý dopad na peněženky daňových poplatníků USA, protože díky této skutečnosti se dařilo jednotkovou cenu rakety neustále snižovat. To platilo až do doby, kdy Raytheon Missile Company pohltila Hughes Aircraft, Missile System Group. V roce 1997 se tak všechny vývojové i výrobní kapacity programu AMRAAM přesunuly do závodů Raytheonu v Tusconu v Arizoně.

Roku 1980 bylo podepsáno Memorandum o porozumění mezi USA a evropskými státy (Velkou Británií, SRN a Francií), které se týkalo vývoje nové generace protiletadlových řízených střel. Podle této smlouvy měly Spojené státy na starost celkový vývoj a výrobu střely AIM-120 AMRAAM s tím, že část komponentů by se pro potřeby evropských letectev vyráběla na území Evropy. Stejná analogie platila pro střely krátkého dosahu AIM-132 ASRAAM, v tomto případě měly mít vedoucí úlohu evropské zbrojovky. V roce 1988 převzala odpovědnost za vývoj AIM-132 Velká Británie a SRN, resp. místní společnosti DASA, měla připadnout výroba komponentů střel AMRAAM. K tomu nakonec nedošlo, protože v roce 1992 se ukázalo, že částečná výroba střel AIM-120 v Evropě by vzledem k malé sériovosti vedla k přílišnému nárůstu konečné ceny. 

Reklama


AMRAAMy podvěšené pod trupem letounu F-15C pocházejícího z výzbroje 33rd Tactical Fighter Wingu, snímek pochází z října 1989 (TSgt. Kit Thomson / USAF

AIM-120A AMRAAM je protiletadlová řízená střela středního dosahu s aktivním radiolokačním naváděním. AIM-120 je všerakurzová, což znamená, že může být teoreticky odpálena proti nepřátelskému letounu bez ohledu na to, jaká je vzájemná poloha cíle a letounu odpalujícícho PLŘS. Střela sestává ze čtyř hlavních konstrukčních částí: naváděcí, řídící, bojové a hnací. Za radomem zhotoveným z keramických sloučenin v přední části rakety je ukryta anténa radilokátoru, za níž jsou umístěny paralelně zapojené baterie a vysílací část naváděcí jednotky WGU-16/B pracující v kmitočtovém pásmu 8 až 10 GHz a opatřená elektronkou s postupnou vlnou (TWT - Travelling Wave Tube). Za touto částí se nachází blok elektroniky s řídící jednotkou WCU-11/B a počítačem střely vybaveným mikroprocesorem o frekvenci 30 MHz. Jeho software řídí navigaci, přenos dat, autopilota nebo přibližovací zapalovač. Na blok elektroniky navazuje inerciální referenční jednotka, za níž je již vlastní tříštivo-trhavá bojová část WDU-33/B, která je iniciována zapalovačem FZU-49/B. Přibližně v polovině délky střely se nachází čtveřice pevných křídel. Na jejich úrovni začíná hnací část WPU-6/B s pohonnou jednotkou na tuhé palivo Mk.44 s redukovanou kouřovou stopou. Řízení AMRAAMu zajišťuje jednotka WCU-11/B prostřednictvím řídícího mechanismu v zadní části střely a čtveřice ocasních kormidel. V ocasní části rakety se též nachází anténa přijímající řídící signály z letounu. Maximální dosah střely závisí na parametrech, za jakých je AMRAAM odpálen a přesná hodnota je ze zřejmých důvodů utajována. Nejčastěji je uváděn údaj mezi 50 až 70 km proti cílům na vstřícném kurzu a kolem 10 km při střelbě ze zadní polosféry. AIM-120A není přeprogramovatelná, což v praxi znamená, že je zapotřebí výměna hardwaru, aby se mohl upgradovat software.


Zbrojíři zachycení při manipulaci s AIM-120A na základně Kelly v Texasu, únor 2002 (SSgt. Elaine Wilson-Burney / USAF)

V případě AMRAAMu existují čtyři základní způsoby navedení. V boji na velkou vzdálenost mimo vizuální kontakt s nepřítelem „nakrmí“ systémy letounu autopilota řídící jednotky WGU-16/B, po čemž následuje odpálení střely, která v počáteční fázi letí k cíli za pomoci právě těchto informací. Ve střední části trajektorie letu rakety jsou jí prostřednictvím data-linku předávány z mateřského letadla údaje o poloze cíle. Radiolokační naváděcí soustava se zapíná automaticky až v závěrečné fázi letu a navádí střelu k cíli. Při druhé variantě řídí střelu inerciální navigační systém až do předpokládaného prostoru, kdy následuje závěrečná fáze letu s radiolokačním navedením. Tento způsob umožňuje útočit na protivníka v situaci, kdy není možné, aby mateřský letoun střele předával informace o cíli během střední části jejího letu. Třetí možnost se používá při manévrovém boji (minimální dosah AMRAAMu se má pohybovat kolem 2 km) a dá se charakterizovat slovy „vystřel a zapomeň“. Střela je odpálena v režimu boresight, přičemž od samého počátku letu k cíli je řízena vlastní naváděcí soustavou. Poslední způsob použití  využívá aktivní radiolokační navádění kombinované s funkcí Home on Jam, která umožňuje navést raketu na zdroj elektronického rušení.   


Příslušníci pozemního personálu si procvičují své schopnosti v manipulaci s AMRAAMy na stroji F-16CJ z 22nd Fighter Squadron v ÚLu  na německé základně Spangdahlem. Pod vnější podkřídlový závěsník je právě podvěšován CATM-120B. Na konci křídla je pak již upevněn CATM-120C (SSgt. Timothy Cook / USAF)

Od „ostré“ varianty AIM-120A jsou pro výcvikové účely odvozeny následující verze. První z nich je hmotnostně-rozměrový ekvivalent DATM-120A užíváný pro výcvik pozemního personálu v manipulaci se střelou. Dále se jedná o JAIM-120A, která odpovídá AIM-120A s odstraněnou bojovou částí. Ta je v trupu nahrazena telemetrickými systémy, které zaznamenávají činnost střely a tyto údaje přenáší na pozemní vyhodnocovací stanoviště. Poslední variantou je registr CATM-120A používaný při výcviku leteckého boje a umožňující simulovat procedury od zachycení cíle až do odpalu.

V roce 1989 byl vyvinut nový programovatelný digitální procesor, což vedlo ke vzniku modernizované varianty AIM-120B. Ta byla opatřena novou naváděcí jednotkou WGU-41/B a v její konstrukci došlo k pěti zásadním vylepšením hardwaru elektronické jednotky. Zároveň se snížil počet dílů, z nichž je střela vyrobena. První dodávky byly zajájeny na konci roku 1994 a i od této verze byly odvozeny cvičné CATM-120B a JAIM-120B.

Reklama


Tento AIM-120B bude za několik okamžiků podvěšen na koncový křídelní závěsník letounu F-16CJ operujícího v rámci 169th Fighter Wingu z letiště Incirlick v Turecku, operace Northern Watch, leden 2000 (SSgt. Richard Hodges / USAF)

Roku 1991 byl zahájen program AMRAAM P3I (Pre-Planned Production Improvement), jehož výsledkem byla nová verze C. V rámci fázi 1 (Phase 1) tohoto projektu vznikla varianta AIM-120C-3 opatřená naváděcí jednotkou WGU-44/B a „seříznutými“ křídly a kormidly, aby ji bylo možné zavěsit i do zbraňových šachet letounů F-22 Raptor. Tato největší vizuální změna oproti starším verzím AMRAAMu je charakteristická i pro další verze řady C. Zkoušky verze C-3 byly zahájeny v říjnu 1993, letové testy oficiálně skončily v prosinci 1994. První AIM-120C-3 byly do výzbroje zaváděny od roku 1996, přičemž jejich výroba probíhala až do roku 1999. V červnu 1994 byly zahájeny vývojové práce v rámci fáze 2 (Phase 2), jejímž výsledkem jsou provedení C-4, C-5 a C-6. AIM-120C-4 je oproti svým předchůdcům vybavena novou hlavicí WDU-41/B. Dodávky této verze byly zahájeny v roce 1999. Od C-4 je odvozena varianta C-5 s větší hnací částí WPU-16/B (oproti WPU-6/B je delší o více než  127 mm), kratší řídící jednotkou WCU-28/B a zlepšenou odolností proti elektronickému rušení. Do výzbroje amerického letectva byla zaváděna od července 2000. Fázi 2 programu P3I završila AIM-120C-6 s modernizovaným systémem detekce cílů, který zlepšil schopnosti střely v zachycení malých a pomalu letících cílů. Prostředky na výrobu této verze byly vyčleněny v rámci fiskálních roků 1999 až 2001. V říjnu 1998 se rozjela třetí fáze (Phase 3) P3I, jejímž výsledkem je AIM-120C-7. Tato varianta je do značné míry identická s předchozí C-6. Úpravy a modernizace se především dotkly softwaru a hardwaru naváděcí části střely, což dále zlepšilo odolnost rakety proti elektronickému rušení a zvýšilo maximální dosah. Obzvlášť poslední položku přivítalo US Navy, které s vyřazením letounů F-14D Tomcat přišlo o možnost ničit vzdušné cíle protiletadlovými řízenými střelami dlouhého dosahu AIM-54 Phoenix. Letové testy AIM-120C-7 probíhaly v srpnu a září 2003 na polygonech u letecké základny Eglin a na White Sands Missile Range v Novém Mexiku. Původně se plánovalo, že operačního nasazení střela dosáhne v roce 2004. V květnu 2004 však došlo pouze k dokončení fáze SDD (System Demonstration and Development - systémová demonstrace a vývoj), po které následovaly operační zkoušky. Počáteční operační způsobilosti pro letouny F/A-18E/F Hornet a F-22A Raptor by mělo být dosaženo ve čtvrtém čtvrtletí roku 2006. Obdobně jako u starších verzí, i nyní vznikly cvičné varianty CATM-120C a JAIM-120C. 

V roce 2004 začala zatím poslední, čtvrtá fáze (Phase 4) programu P3I. Vznikla tak střela původně označená AIM-120C-8 (název byl později změněn na AIM-120D), která má být opatřena dvoucestým data-linkem (údaje o cíli tak může střela přenášet na mateřský letoun), účinnějším naváděcím systémem a větším dosahem. Nasazení verze AIM-120D u bojových jednotek amerického letectva a námořnictva se původně předpokládalo na konec roku 2007. Toto datum se posléze změnilo na rok 2008. Kvůli problémům s vývojem nové inerciální navigační jednotky to zatím vypadá, že první operační AIM-120D se dostanou k jednotkám, jež jsou vybaveny stroji F-15E Strike Eagle a F/A-18E/F Super Hornet, až v první polovině roku 2010.


Zbrojíři z letadlové lodi USS Harry S. Truman táhnou po její palubě vozík s trojící střel AIM-120C-4 AMRAAM. Snímek byl pořízen jen několik dní před zahájením operace Iraqi Freedom, v této době se USS Harry S. Truman právě plavila ve Středomoří (Photographer's Mate 1st Class Michael W. Pendergrass / US Navy)

AMRAAMy se stačily, i když pasivně, zúčastnit Války v Perském Zálivu v roce 1991. V průběhu operace Desert Storm bylo na území Saudské Arábie pro potřeby 33rd TFW přepraveno 52 střel AIM-120A a na 250 závěsníků. Na scénu však dorazily příliš pozdě na to, aby se mohly dostat do ostrého boje. V tu dobu totiž bylo irácké letectvo již zcela paralyzováno.

První zářez na pažbě si tak AMRAAM mohl připsat až v neděli 27. prosince 1992. Tehdy dvojice iráckých letounů přeletěla nad Irákem jižní bezletovou zónu ohraničenou 32. rovnoběžkou. Letouny byly rychle zachyceny americkými F-15C. Avšak místo, aby reagovaly na americkou výzvu o identifikaci, oba iráčtí piloti své letouny otočili a zamířili zpět na sever mimo bezletovou zónu. Za dvacet minut později, v 10.42, jižní bezletovou zónu narušila opět dvojice iráckých letounů, tentokrát typu MiG-25 (patrně verze PDS). Iráckou dvojici se vydal pronásledovat pár amerických F-16 s volacími znaky Benji 41 (vedoucí) a Benji 42. Američtí piloti Iráčanům přikázali, aby opustili bezletovou zónu. Nato však MiGy zareagovaly tím, že se otočily a zamířily vstříc oběma Falconům. Američtí piloti proto požádali operátory v AWACSu letícím nad Saudskou Arábií o povolení ke střelbě. Komunikace mezi F-16 a  E-3 Sentry vypadala následovně:
AWACS: "Benji 41, Lock Leader, Leader Past the Line, now 18 miles, Angels 29". (AWACS informuje Benji 41, že vedoucí MiG přeletěl hranici bezletové zóny, je vzdálen 18 mil a letí ve výšce 29 000 stop)
Benji 41: "Roger, they're south of the line." (Benji 41 potvrzuje)
AWACS: "Benji 41, status trailer" (AWACS se ptá na taktickou situaci posledního člena formace Benji, tzn. Benji 42)
Benji 42: "I have a lock, it's tracking"
AWACS: "OK, I show 'em well south of the line, 14 miles. Toot Sweet, try to get the trailer"
Benji 41: "Benji Burners" 
AWACS: "12 miles, 12 miles"
Benji 41: "Bogey Dope" (Benji 41 žádá AWACS o kurs a vzdálenost nepřátelského letounu)
AWACS: "Benji, I show them 8 miles"
Benji 41: "Benji, I am looking for a Clearance to Fire" (Benji 41 žádá o povolení ke střelbě)
AWACS: "Benji 41, Cleared Kill, Cleared Kill" (povolení k palbě je u uděleno)
Benji 41: "Benji, understand Cleared Kill?" (Benji 41 se ještě jednou ujišťuje)
AWACS: "Cleared to Kill, Cleared to Kill, you've got .....Bandits" (AWACS potvrzuje povolení a ujišťuje, že se jedná skutečně o nepřátelské stroje)
Benji 41: "Benji Fox" (Benji 41 odpaluje protiletadlovou střelu)
AWACS: "Benji let's come hard left"
Benji 41: "Splash" (vypočítaná doba zbývající raketě do zásahu cíle dosáhla 0 sekund)
Benji 41: "Benji, burners, let's take it down. Go Low."
Benji 41: "Benji, Splash One, Splash One" (Benji 41 hlásí sestřel letounu)
AWACS: "Copy, Splash One." (operátor AWACSu sestřel potvrzuje)

Úspěšným přemožitelem MiGu se stal Capt. Gary Lewis North s letounem F-16D Block 42 (90-0778) ze sestavy 33rd Fighter Squadron, která tehdy operovala ze základny v Dhahranu a spadala pod 4440th Composite Wing. AMRAAM byl na irácký MiG-25 odpálen ze vzdálenosti 3 nm (5,56 km).


Colonel Gary North zachycený během posledních okamžiků před startem na cvičnou misi konající se 11. března 1999 z letecké základny Luke v Arizoně. Na fotografii je zachycen nejen první pilot, který PLŘS AIM-120A sestřelil nepřátelský letoun, ale též i stroj, jenž mu k tomuto prvenství dopomohl - General Dynamics F-16D Block 42H Fighting Falcon sériového čísla 90-0778. To jasně dokumentuje i zelená hvězda pod kokpitem (SSgt. Andrew Jacobus / USAF)

K dalšímu použití na iráckém nebi došlo 17. ledna 1993, kdy Craig D. Stevenson letící na F-16C Block 30 (86-0262, letoun operoval u 23rd Fighter Squadron / 52nd Fighter Wing) odpálil jeden AIM-120A proti iráckému MiGu-23, který narušil severní bezletovou zónu. Tento sestřel byl pilotovi následně uznán ve zvláštním rozkazu GB-386, jenž vydal Department of the Air Force dne 16. července 1993.

Nebylo to však naposledy, kdy se nad touto oblastí dostaly AMRAAMy ke slovu. Po skončení Války v Zálivu zahájily 24. 7. 1991 Spojené státy operaci Provide Comfort, jejímž cílem byla ochrana kurdského obyvatelstva na severu Iráku. Proto byla severně od 36. rovnoběžky zřízena bezletová zóna pro letouny iráckého letectva. 14. dubna 1994 v 8.22 místního času vzlétly dva UH-60A americké armády (volací znaky Eagle 1 a Eagle 2) z tureckého letiště Diyarbakir a zamířily na jihovýchod, aby z iráckého Zakhu (toto město leželo v bezletové zóně) přepravily tým pracovníků OSN. V 9.35 se z letecké základny v Incirlicku vznesla dvojice stíhacích letounů F-15C Eagle patřících 53rd Fighter Squadron, které měla hlídkovat v bezletové zóně nad severním Irákem. Vedoucím formace byl Captain Eric Wickson (volací znak Tiger 1), wingmana mu dělal Lieutenant Colonel Randy W. May (volací znak Tiger 2). V 9.54 vrtulníky odstartovaly ze Zakhu s cestujícími na palubách (jednalo se o americké, britské, francouzské a turecké důstojníky společně s kurdskými představiteli) a vydaly se na cestu do iráckého Irbilu. Přibližně v 10.13 však kvůli hornatému terénu zmizely z obrazovek operátorů v létajícím středisku řízení a uvědomování  E-3B Sentry, který sledoval letový provoz nad celou oblastí. Prakticky ve stejnou chvíli se na scéně objevily oba Eagly, které asi 74 kilometrů před sebou zachytily dva nízko letící neznámé cíle. Kvůli pochybení osádky AWACSu však stíhači nedostali informaci, že se jedná o vlastní stroje. Osud Black Hawků teď už závisel pouze na pilotech Eaglů. Ti se pokoušeli oba vrtulníky identifikovat prostřednictvím systému IFF, jejich snaha se však nezdařila, protože armádní UH-60A neměly správnou frekvenci. Pilotům tak zbývala už jen poslední možnost - vizuální identifikace. Proletěli podél vrtulníků ve vzdálenosti 1 000 stop (305 m) s převýšením 500 stop (152 m). Capt. Wickson však oba stroje identifikoval jako sovětský typ Mi-24, který používala irácká armáda, a následně požádal své číslo, LtCol. Maye, jestli může potvrdit jeho identifikaci. Ten však měl při průletu co dělat, aby v rychlosti 450 uzlů (834 km/h) nenarazil do země, do okolních kopců, do vrtulníků nebo do svého vedoucího, takže nebyl o moc chytřejší než Capt. Wickson. O budoucnosti obou vrtulníků a jejich osádkách s přepravovanými osobami tak bylo rozhodnuto... Capt. Wickson se k vedené UH-60 přiblížil zezadu a v 10.30 ze vzdálenosti 4 mil (6,5 km) odpálil jednu střelu AIM-120A. Ta se naváděla bezchybně a vrtulník změnila v oranžovou kouli ohně. Osud druhého stroje završil LtCol. May střelou AIM-9. Sestřel vrtulníků nikdo nepřežil, zahynulo při něm 26 lidí. Oba piloti dostali zákaz létání po dobu tří let, tři roky nemohli vykonávat službu na palubě  E-3 i tři operátoři odpovědní za incident: Capt. Jim Wang, Capt. Joseph M. Halcli a 1st Lt. Ricky L. Wilson.


F-15C sériového čísla 84-0014 sloužící u 53rd Fighter Squadron dosedá 12. dubna 1993 po splnění mise uskutečněné během operace Deny Flight na vzletovou a přistávací dráhu vojenského letiště v italském Avianu. Letoun je podvěšený zajímavou směsicí výzbroje (čtyři Sparrowy pod trupem a po dvou AMRAAMech a Sidewinderech pod křídlem). Stroj na obrázku se rovněž účastnil operace Desert Storm, v jejímž průběhu si na konto připsal jeden irácký Su-22 zničený PLŘS AIM-7M Sparrow. Eagla tehdy pilotoval Capt. John Doneski (TSgt. David McLeod / USAF) 

Mezitím se však situace přiostřila na Balkáně a i tady došlo k použití střel AMRAAM. Svoji premiéru si zde odbyly v časných hodinách 28. února 1994. V 5.30 místního času zaregistroval E-3A šestici nízkoletících cílů (jednalo se o srbské letouny J-1 Jastreb z výzbroje 98. stíhacího bombardovacího leteckého pluku), které směřovaly nad území střední Bosny a Herzegoviny. Na nezvané hosty byla upozorněna dvojice letounů F-16C (letouny pocházely ze sestavy 526th Fighter Squadron; vedoucí - Capt. Robert Wright, volací znak Black 3; číslo - Capt. Scott O´Grady, Black 4) hlídkujících poblíž Mostaru v jihovýchodní části Bosny a Herzegoviny. Oba americké letouny se vydaly vstříc narušitelům, zatímco osádka AWACSu se snažila srbské piloty přinutit k přistání nebo k opuštění bezletové zóny. V 5.42 byli srbští piloti opět varováni, tentokrát přímo americkými síhači. A opět bez odpovědi, v tu dobu totiž byli Srbové v Jastrebech právě zaměstáni bombardováním muniční továrny v Novem Travniku. Wright zpozoroval výbuchy na zemi a okamžitě požádal operační středisko NATO (tzv. Combined Air Operations Centre) v italské Vicenze o zásah. Po odbombardování Galeby směřovaly na sever zpět na svou základnu v malé výšce nad zemí, aby znesnadnily své zaměření radary Američanů. Jejich snaha byla zbytečná, protože Wright se již bezpečně držel za jejich zády a v 5.45 odpálil jednu AIM-120A, která bez problémů našla svůj cíl (kapitán Zvezdan Pešić byl zabit). V krátkém sledu opustila závěsníky Wrightova Falconu dvojice Sidewinderů ve verzi AIM-9M. Obě střely se opět nespletly a dva srbské letouny změnily v ohnivé koule. Pronásledování se poté ujal Capt. O´Grady, který svému vedoucímu mezitím zajišťoval horní krytí. Tehdy nepříliš známý Scott O´Grady dokázal odpálit ještě jeden Sidewinder, ten se však nenaváděl správně a svůj cíl minul. Poté musely obě F-16C kvůli nedostatku paliva ve stíhání ustat a zamířit k tankeru KC-135R kroužícím nad Jaderským mořem. Ani potom si však Srbové nemohli vydechnout, protože AWACS na ně navedl další dvojici Falconů s volacími znaky Knight 25 a Knight 26. V 5.50 se ke slovu dostal Knight 25 pilotovaný S. Allenem (letoun byl typu F-16C sériového čísla 89-2009, oba stroje taktéž sloužily u 526th FS), jenž Sidewinderem změnil ve šrot čtvrtý Jastreb. V tu dobu se zbylé srbské letouny dostaly k hranicím, a tak Američané ve stíhání museli ustat (letouny NATO neměly mandát pronásledovat narušitele mimo bosenský vzdušný prostor). Americká „čistka“ si mezi srbskými piloty vyžádala tři životy, kromě Pešiće zahynuli ještě kapitáni Goran Zarić a R. Vukmirović.  

Capt. T. O. Hanford (vlevo), Capt. Scott F. O'Grady (uprostřed) a Capt. Robert Wright zachycení na tiskové konferenci konané 10. června 1995 při příležitosti O´Gradyho „vyzvednutí“ ze srbského území. Na snímku jsou i dva účastníci „lovu“ Jastrebů (Wright a O´Grady) z 28. února 1994, při kterém se ke slovu dostal i jeden AIM-120A. Capt. O´Grady byl sestřelen 2. června 1995 nad Bosnou protiletadlovou řízenou střelou 3M9 komplexu 2K12. Po šesti dnech skrývání byl nakonec zachráněn příslušníky 24th Marine Expeditionary Unit americké námořní pěchoty. Capt. T. O. Hanford se konference účastnil proto, že s O´Gradym navázal první radiový kontakt, který nakonec vedl k jeho záchraně (US DoD)

Nejrozsáhlejšího bojového nasazení se AMRAAMy dočkaly v roce 1999 nad Balkánem během operace Allied Force. K jejich úvodnímu použití došlo hned v první večer bojů - 24. března. Stíhací krytí „neviditelných“ bombardérů B-2 Spirit a F-117 Nighthawk tvořilo 16 stíhacích letounů, mezi nimiž byly i Eagly ze sestavy 493rd Expeditionary Fighter Squadron. Přibližně v 20.09 místního času nad Kosovem zachytil LtCol. Cesar Rodriguez, letící jako číslo 3 ve čtyřčlenném roji Knife, na svém radaru letoun letící ve vzdálenosti 62 mil (100 km) ve výšce 6 000 stop (1 829 m). Jednalo se o srbský MiG-29, který vzlétl z letiště Niš. Jeho pilotem byl příslušník 127. stíhací letky major Ilijo Arizanov. Ve vzdálenosti 30 mil (48 km) od cíle odhodil Rodriguez přídavné palivové nádrže a začal stoupat do 33 000 stop (10 058 m) a zrychlovat až na M=1,4. V 20.13 pak ze vzdálenosti cca 25 km následoval odpal jednoho AMRAAMu. Střela se naváděla bezchybně a letoun protivníka změnila v obrovskou kouli ohně. Sám úspěšný pilot na to vzpomínal se slovy: Bylo to jako 10 nebo 15 fotbalových hřišť vedle sebe. Ozářilo to noční nebe jako nic, co jsem kdy před tím viděl. LtCol. Rodriguez si tak ke svým dvěma sestřelům ze Zálivu připsal třetí. O dvě minuty později se ke slovu dostal další stíhač sedlající F-15C. Ze základny Batajnica ležící západně od Bělehradu právě odstartoval major Nebojša Nikolić s MiGem-29 (taktéž sloužícím v řadách 127. stíhací letky) a vydal se stíhat letouny NATO. V tom se mu však pokusil zabránit Capt. Michael Shower, který proti MiGu vyslal dva AMRAAMy, oba však neúspěšně. Ujal se až třetí, odpálený ze vzdálenosti 6 mil (9,7 km). Major Nikolić tak musel nedobrovolně opustit svůj letoun na vystřelovací sedačce K-36 poblíž města Titel, které se nachází zhruba 45 km severně od Bělehradu.


Takto skončil jugoslávský MiG-29 (sériové číslo 18112) majora Arizanova ze 127. stíhací letky, který byl sestřelen  první noc operace Allied Force AMRAAMem odpáleným z Eaglu LtCol. Rodrigueze (USAF)


Stíhací krytí úvodní noci bojů tvořila i čtveřice Fighting Falconů nizozemského královského letectva. I tato formace byla operátory z letounu  E-3 Sentry navedena na jeden MiG-29 sloužící u 127. stíhací letky. Letoun protivníka se na obrazovkách radiolokátoru všech nizozemských stíhačů objevil prakticky současně. Ke slovu se nakonec dostal vedoucí formace letounů F-16AM, Peter Tankink, který proti MiGu-29 odpálil jeden AIM-120. AMRAAM těžce poškodil letoun pilotovaný pplk. Draganem Ilićem. Srbský letec dokázal se „zmrzačeným“ letounem přistát na letišti Slatian.


Částečného úspěchu v boji se srbskými MiGy-29 dosáhl úvodní noci operace Allied Force i Peter Tankink z 322. letky nizozemského letectva, který tehdy seděl za řízením stroje F-16AM s označením J-063. Tento letoun je zachycen i na uvedené fotografii, avšak ještě jako F-16A, kdy se nad Balkánem účastnil operace Deny Flight. Snímek pochází ze 17. dubna 1993 (US DoD). 

Další letecký souboj se odehrál 26. března. Před pátou hodinou podvečerní odstartovala z letiště Batajnica dvojice MiGů-29 „kniplovaných“ majorem Slobodanem Perićem (vedoucí) a kapitánem Zoranem Radosavljevićem, aby zachytila blížící se letoun NATO. Brzy po startu se však na obou strojích vyskytla závada na radaru N019, na stroji majora Periče navíc nefungoval i radiolokační výstražný přijímač SPO-15. Let srbských stíhačů nejprve v malé výšce směřoval na sever, podle pokynů pozemního návodčího se pak formace stočila na jihozápad až se dostala k blízkosti bosenské hranice, kde začala stoupat. Oba MiGy však byly zachyceny AWACSem, který proti nim vyslal dvojici letounů F-15C hlídkujících poblíž bosenské Tuzly vedenou Capt. Jeffem Hwangem, jemuž číslo dělal McMurray. Hwang si nejprve „vybral“ vedoucího a ze vzdálenosti 16 mil (25,7 km) proti němu odpálil jeden AMRAAM, poté svoji pozornost zaměřil proti srbskému wingmanovi a taktéž proti němu vyslal jednu střelu AIM-120C. Proti vedoucímu MiGu jeden AMRAAM vystřelil i McMurray v druhém Eaglu. Major Perić tuto střelu dokázal ještě vymanévrovat, ale hned poté jeho letoun zasáhl AMRAAM vypuštěný Capt. Hwangem. Perić se ze zasaženého letounu stačil katapultovat a stejně jako trosky jeho stroje i on dopadl na bosenské území v oblasti hory Majevica. Kapitán Radosavljević již takové štěstí neměl, AMRAAM zasáhl přední část jeho letoun a on v něm zahynul.


Trosky Peričova MiGu-29 (sériové číslo 18114) prozkoumávané americkými vojáky v blízkosti obce Ugljevik (Spc. Tracy Trotter / US Army)

K poslednímu sestřelu operace Allied Force rovněž za účasti AMRAAMu došlo 4. května. Proti letounům NATO v oblasti města Valjevo (na SZ Srbska) odstartoval z Batajnice MiG-29 pilotovaný velitelem 204. stíhacího leteckého pluku, podplukovníkem Milenkem Pavlovićem. Letoun byl prakticky okamžitě zachycen radiolokátorem letounu E-3, který tak mohl varovat vlastní letouny. Ty ve 12.41 urychleně opustily jugoslávský vzdušný prostor. Ve 12.43 začal operátor z AWACSu proti MiGu návádět čtyřčlenný roj letounů F-16CJ z 78th EFS vedený LtCol. Stevem Searcym (americká formace se právě vracela ze srbského vzdušného prostoru, aby z tankeru doplnila palivové nádrže). O tři minuty později opustila závěsníky čtvrtého Falconu ve formaci dvojice AMRAAMů. Jedna střela zasáhla MiG-29 do přední části trupu v oblasti kokpitu, zatímco druhá jeho hřbet. Pplk. Pavlović zahynul v troskách svého letounu, který dopadl poblíž vesnice Petnica u Valjeva.


F-15E Strike Eagle z výzbroje 492nd EFS (Expeditionary Fighter Squadron) zachycený během rutinní mise nad bezletovou zónou v severním Iráku během operace Northern Watch. Letoun je vyzbrojen dvěma AIM-120 AMRAAM, dvěma AIM-9 Sidewinder a laserem naváděnými pumami GBU-12, srpen 2002 (SRA James Harper / USAF)

Během operace Allied Force si všechny sestřely srbských letounů na své konto připsaly právě střely AIM-120 AMRAAM. Tyto rakety se také zavěšovaly na americké letouny při leteckých kampaních nad Afghánistánem (operace Enduring Freedom) nebo nad Irákem během operace Iraqi Freedom. Vzhledem k tomu, že se zde americká vojska s žádnou leteckou činností protivníka nesetkala, nedošlo z pochopitelných důvodů k jejich použití.

V souvislosti s přezbrojením českého letectva na typ JAS-39C Gripen padlo v druhé polovině roku 2004 rozhodnutí, že jejich výzbroj pro ničení vzdušných cílů za hranicí viditelnosti budou tvořit PLŘS AIM-120 AMRAAM. To svým rozhodnutím následně posvětila česká vláda na svém zasedání z 16. března 2005. K podpisu smlouvy mezi Ministerstvem obrany ČR a Ministerstvem obrany a vládou USA (kontrakt je realizován v rámci programu FMS - Foreign Military Sales) došlo 6. dubna 2005. České letectvo by tak mělo obdržet 24 protiletadlových řízených střel AIM-120C-5 (jedná se o poslední verzi, kterou USA uvolnily pro export; cen za kus: 20,298 milionů Kč), 2 kusy cvičné verze CATM-120C (cena za kus: 671 000 Kč), 28 závěsníků (cena za kus: 1,186 milionu Kč), 7 kontejnerů pro AIM-120C-5 (cena za kus: 102 000 Kč) a 6 sad logistického vybavení (cena za kus: 1,214 milionu Kč). Dodávku dále bude tvořit souprava náhradních dílů na 2 roky provozu, jedna úplná sada podpůrného vybavení, jedna neúplná sada podpůrného vybavení pro skladovací prostory a dvě sady technické dokumentace. Součástí smlouvy je také výcvik pilotů a pozemního personálu. Celková výše kontraktu dosahuje částky přibližně 750 milonů Kč a je hrazena z rozpočtu Ministerstva obrany ČR. První AIM-120C-5 měly do ČR dorazit na jaře roku 2007, ostatní byly dodány v létě téhož roku.
Protože se přezbrojení českého letectva z typu MiG-21MFN na JAS-39C řešilo až na poslední chvíli, nebyly české Gripeny kvalifikovány pro použití střel AIM-120C-5. Jejich integrace do zbraňového systému JAS-39C pomyslně vyvrcholila 31. května 2005, kdy nad polygonem Vidsel v severním Švédsku došlo k prvnímu odpalu AIM-120C-5 z prototypu JAS-39C 39-6. První dva české „Gripy“, u nichž došlo k implementaci AIM-120C-5, nesou evidenční čísla 9244 a 9245. Úvodní vzlet modifikovaného letounu se uskutečnil 7. června 2006. Součástí této modernizace bylo kromě integrace AIM-120C-5 přidání výstražného systému srážky se zemí, zařízení AMS (Audio Management System), rozšíření funkcí radiolokátoru PS-05/A, upgrade softwaru na standard 18.7 a především pak zabudování integrovaného systému radioelektronického boje EWS-39.


AIM-120C-5 AMRAAM bude patřit i mezi výzbroj českých „Gripů“.  Hotovostní letoun na snímku (výrobní číslo 39.239) je ještě podvěšen dvojící protiletadlových řízených střel krátkého dosahu AIM-9M Sidewinder

Technicko-taktická data

AIM-120A

Hmotnost: 158 kg
Délka: 3 658 mm
Rozpětí křídel: 533 mm
Rozpětí kormidel: 635 mm 
Průměr těla rakety: 178 mm
Letová rychlost: M=4
Maximální dosah: 50 - 70 km
Bojová část: tříštivo-trhavá WDU-33/B o hmotnosti 22,7 kg

AIM-120B

Hmotnost: 158 kg
Délka: 3 658 mm
Rozpětí křídel: 533 mm
Rozpětí kormidel: 635 mm
Průměr těla rakety: 178 mm
Letová rychlost: M=4
Maximální dosah: 50 - 70 km
Bojová část: tříštivo-trhavá WDU-33/B o hmotnosti 22,7 kg

AIM-120C-5

Hmotnost: 161,5 kg
Délka: 3 658 mm
Rozpětí křídel: 445 mm
Rozpětí kormidel: 447 mm
Průměr těla rakety: 178 mm
Letová rychlost: M=4
Maximální dosah: více než 105 km
Bojová část: tříštivo-trhavá WDU-41/B o hmotnosti 20,4 kg

Sestřely dosažené PLŘS AMRAAM

Datum Letoun Jednotka Pilot Zbraň Soupeř
27.12. 1992 F-16D
(90-0778)
33rd FS - USAF Gary Lewis North AIM-120A 1x MiG-25
 (irácké letectvo)
17.1. 1993 F-16C
(86-0262)
23rd FS - USAF Craig D. Stevenson AIM-120A 1x MiG-23
 (irácké letectvo)
28.2. 1994 F-16C
(89-2137)
526th FS - USAF Robert Gordon Wright AIM-120A 1x J-21 Jastreb1
 (jugoslávské letectvo)
14.4. 1994 F-15C
(8?-????)
53rd FS - USAF Eric Wickson AIM-120A 1x UH-60A
 (US Army - vlastní sestřel)
24.3. 1999 F-16AM
(J-063)
322. letka - KLu Peter Tankink AIM-120A2 1x MiG-29 poškozen
 (jugoslávské letectvo)
24.3. 1999 F-15C
(86-0169)
493rd EFS - USAF Cesar Antonio Rodriguez AIM-120C 1x MiG-29
 (jugoslávské letectvo)
24.3. 1999 F-15C
(86-0159)
493rd EFS - USAF Michael Shower AIM-120C 1x MiG-29
 (jugoslávské letectvo, )
26.3. 1999 F-15C
(86-0156)
493rd EFS - USAF Jeffrey C. Hwang AIM-120C 2x MiG-29
 (jugoslávské letectvo)
4.5. 1999 F-16CJ
(91-0353)
78th EFS - USAF Michael H. Geczy AIM-120B 1x MiG-29
 (jugoslávské letectvo)

Poznámky

1 - Robert Gordon Wright během tohoto souboje sestřelil celkem tři Jastreby, zbylé dva byly zničeny dvojicí PLŘS AIM-9 Sidewinder
2 - podle některých zdrojů se jednalo o AIM-120B

Prameny
1) Lennox, D. (editor): Jane´s Air-Launched Weapons, Coulsdon, 2000
2) Lennox, D. (editor): Jane´s Air-Launched Weapons, Coulsdon, 2002
3) Lennox, D. (editor): Jane´s Air-Launched Weapons, Coulsdon, 2004
4) Lennox, D. (editor): Jane´s Air-Launched Weapons, Coulsdon, 2005
5) Boyne, W. J. (editor): Encyclopedia of Modern US Military Weapons, New York, 1995 
6) Carlo Kopp: Quo Vadis - AMRAAM?, Australian Aviation, 9/1986
7) Bernard Fox a kol.: Test and Evaluation Trends and Costs for Aircraft and Guided Weapons, Santa Monica, 2004
8) Tucker-Jones, A.: Future Air-to-Air Combat, AirForces Monthly, 9/2006
9) Popelínský, L., Kodeš, V.: Střelecká a raketový výzbroj letadel, Praha, 1997
10) Čadil, J.: Novinky u Gripenu, L+K, 10/2005
11) Soušek, T.: Za hranici viditelnosti, A Report, 19/2006
12) Fulghum, D. A.: F/A-22 Secrets Revealed, Aviation Week & Space Technology, 24. května 2005
13) Weapon´s File 2003/2004, Air Armament Center, Eglin 
14) Navy Training System Plan for AIM-120 Advanced Medium Air to Air Missile, červen 1998
15) Lockheed Martin: F-16A/B MLU Pilot´s Guide, 1998
16) Ripley, T.: Conflict in the Balkans 1991 - 2000, Oxford, 2001
17) Davies, S.: F-15C Eagle Units in Combat, Oxford, 2005
18) Radič, A.: MiG-29 na nebi Balkánu, HPM, 11/2002
19) Grant, R.: The Missing Aces, Air Force Magazine, 7/2004
20) Parsch, A.: Raytheon (Hughes) AIM-120 AMRAAM, Designation-Systems
21) USAF Factsheet - AIM-120 AMRAAM
22) NAVAIR Warfighter Response Center: AIM-120 AMRAAM
23) F-16.net: AIM-120 AMRAAM
24) F-16.net: How Dutch F-16AMs shot down a Mig-29
25) Lindberg, J.: Gulf War Chronology - First AMRAAM Score 27 Dec 1992
26) Snook, S. A.: Leading Complex Organizations - Lessons from a Tragic Organizational Failure, duben 2000
27) Magnus, A.: Air Aces Homepage
28) ACIG Team: Yugoslav & Serbian MiG-29s
29) GlobalSecurity - Operation Provide Comfort II
30) Usnesení vlády ČR číslo 299, 16. března 2005
31) Schválené parametry programu - Pořízení a zabezpečení provozu nadzvukových letadel, MO ČR

Zobrazovací symbolika u letounu F-16AM Fighting Falcon
(modernizace na standard M1)

(kresby převzaty z F-16A/B MLU Pilot´s Guide)

Základní rozhraní mezi pilotem a výzbrojí letounu zajišťuje SMS (Stores Management Set), prostřednictvím kterého se do paměti nahrává a „programuje“ jednotlivá zbraň, SMS dále zobrazuje pilotovi údaje o zbrani (stav, počet,...), odjišťuje ji atd. V případě AMRAAMu pilotovi nabízí dva režimy. Prvním z nich je Základní stránka opatřená následujícími zobrazovacími funkcemi:
- volba operačního módu - pod tlačítkem 1 (AAM - mód Air-to-Air Missile / MSL - mód Missile Override / DGFT - mód Dogfight)
- režim střely (RDY - připravena, přepínač Master Arm je v poloze ARM; SIM - připravena, přepínač Master Arm je v poloze SIMULATE; MAL - selhání; REL - střela odpálena)
- počet a typ střel - pod tlačítkem 7
- stav střely na závěsníku - pod tlačítkem 10 se zobrazuje stav střely po přezkoušení, podle výsledku testu se zobrazí jeden ze tří znaků (D, F, ?); pod tlačítky 10 a 16 se zobrazují písmena M (alternativní střela) nebo H (podvěšený závěsník)
- velikost cíle - pod tlačítkem 17 (SMALL - malá / MED - střední / LARGE - velká / UNKN - neznámá)
- volba módu mezi SLAVE a BORE - pod tlačítkem 19. SLAVE představuje standardní mód pro ničení cílů mimo vizuální kontakt, kdy je AMRAAM naváděn na cíl zachycený radarem letounu. Střela v tomto režimu dostává na střední části své trajektorie informace o cíli z mateřského letounu, vlastní radar zapne až při závěrečném navedení. BORE se používá při menších vzdálenostech mezi cílem a mateřským letounem. Střela je odpálena ve směru přibližně 6° dolů od podélné osy letounu a sama se hned navádí na cíl. Aby nedošlo k nechtěnémo odpalu, je při režimu SLAVE bez zachyceného cíle nebo BORE nutno stisknout a držet tlačítko UNCAGE na páce ovládání motoru, teprve poté lze stisknutím spouště na kniplu odpálit střelu.

Stisknutím tlačítka 5 lze ze Základní stránky přejít na Kontrolní stránku.
K dispozici je integrovaný test střel. Ten lze spustit pokud je přepínač Master Arm v pozici SIMULATE nebo OFF. Stisknutím klávesy 8 (BIT) se spustí test pro AIM-120 na vybraném závěsníku. Tlačítko 9 (ALBIT) pak iniciuje test všech AMRAAMů „nahraných“ v paměti. Otestování jedné střely trvá zhruba 4 sekundy. Po provedení testu se stav střely na závěsníku zobrazí jak na Základní, tak i Kontrolní stránce. Pokud se zobrazí číslo závěsníku, je střela plně operačně způsobilá. V případě, že se nezobrazí nic, je závěsník prázdný. Dále se mohou zobrazit tři symboly:
F (Failed Status) – došlo k selhání střely a ta nemůže být odpálena
D (Degraded Status) – střela má degradované parametry, přesto ji lze vystřelit. Podle povahy problému se v dolní části displeje zobrazí DLNK FAIL (porucha data-linku) nebo XMTR (závada vysílače)
? – střela nebyla otestována, může být odpálena, ale její provozní stav je neznámý. V módech AAM, MSL a DGFT se ve spodní části displeje zobrazuje zpráva NO TEST.
Pod tlačítkem 12 se na Kontrolní stránce zobrazuje identifikační číslo střely - Missile Identification Number (ID). Pokud by někdy v minulosti došlo k situaci, že by roj čtyř letounů vystřelil proti jednomu cíli (nebo cílům letících v těsné blízkosti) jeden nebo více AMRAAMů a tyto by byly odpáleny ze závěsníků se „stejným číslem“, vedlo by to k tomu, že identifikační číslo všech raket by bylo stejné. To by v důsledku způsobilo, že by vystřelené rakety „jely“ na stejných frekvencích, což by vedlo ke vzájemné interferenci při přenosu informací přes data-link. Obdobné problémy způsobovalo i odpálení dvojice střel z jednoho letounu v krátkém sledu za sebou. Rakety by pak pracovaly na velmi blízkých frekvencích, což opět mohlo vést ke vzájemnému rušení. Tyto nepříznivé efekty omezuje funkce ID tím, že každé střele podle předprogramovaného pořadí přiřadí určené identifikační číslo (0 až 7). Pořadí jsou celkem čtyři a pilot je vybírá ze stránky SMS.
Poslední funkci, kterou nabízí Kontrolní stránka je možnost zapnutí / vypnutí telemetrie (tlačítko 18) používané u registrů.

Základním zobrazovacím zařízením pilota je průhledový displej (HUD – Head Up Display), v případě použití AMRAAMu vypadá následovně:

Zaměřený cíl je na displeji zobrazen ve čtverečku zvaném TD Box. V jeho vnitřku je symbol „diamantu“, který značí, že vybranou zbraní je AMRAAM (podobným symbolem, je TD Box opatřen, když je zvolenou zbraní AIM-9, v tomto případě však „diamant“ nemá na svých rozích krátké úsečky). Dalším z promítaných znaků na průhledovém displeji je symbol ACS (Attack Steering Cue), který pilotovi radí, „jak má letět“. Pokud je AIM-120 mimo svůj maximální dosah a pilot s letounem manévruje tak, aby se ACS nacházel uprostřed „velké“ kružnice ASE (Allowable Steering Error Cue), dojde k nejrychlejšímu možnému zkrácení vzdálenosti mezi oběma letouny. Vzájemná poloha „malé“ kružnice vůči „velké“ poskytuje informaci o úspěšnosti případného odpalu střely. Kružnice ASE představuje hraniční parametry, při kterých lze AMRAAMem ještě zasáhnout cíl, ideální vystřelení rakety tedy nastane, pokud je ASC uprostřed ASE.
Podle podmínek pro odpal střely se může kružnice ASE zvětšovat nebo zmenšovat (čím lepší podmínky pro střelbu, tím je kružnice větší). Pro úspěšnou střelbu jsou důležitá dvě základní kritéria:
1) střela musí mít přímou „viditelnost“ na cíl
2) předpokládané místo zásahu cíle se musí nacházet v kinematickém dostřelu rakety

Kružnice ASE dosáhne svého nejmenšího rozměru když:
1) je vzdálenost mezi cílem a letounem větší než Rmax1
2) je vzdálenost mezi cílem a letounem menší než Rmin1

Na pravé straně průhledového displeje se zobrazuje stupnice obálky odpalu střely a dynamické zóny odpalu (MLE - Missile Launch Envelope / DLZ - Dynamic Launch Zone). Horní a spodní hodnota představuje maximální (Rmax1), respektive minimální (Rmin1) dosah střely proti nemanévrujícím cílům. Horní a spodní hodnota na manévrové stupnici zobrazuje maximální (Rmax2), respektive minimální (Rmin2) dosah střely proti manévrujícím cílům. Na levé straně stupnice je pak vzdálenost cíle se šipkou (Target Range Cue), která ukazuje, zda je cíl v dosahu střely.
 
Pod stupnicí MLE se zobrazuje dvojice časových údajů. Horní zobrazuje dobu letu další (ještě neodpálené) střely určené k odpalu. Spodní hodnota ukazuje maximální dobu letu právě vystřelené rakety. Před číselným údajem v sekundách se může zobrazit písmeno A (doba, po kterou má být střela aktivní) nebo T (doba do zásahu). Poté, co je střela odpálena a pokud systém předpokládá, že naváděcí soustava AMRAAMu bude pracovat na střední opakovací frekvenci impulsů (MPRF, tzn. proti níže letícímu cíli na pozadí země), písmeno A se změní na M.

Na stupnici MLE / DLZ se dále zobrazuje malá kružnice (Active Seeker Range Cue), která ukazuje vzdálenost, od které se u AMRAAMu spouští aktivní radiolokační navádění. Pokud je tato vzdálenost menší nebo rovna než vzdálenost od cíle, AMRAAM se navádí aktivně okamžitě po svém odpalu.

Obdobné údaje jako na průhledovém displeji se zobrazují i na multifunkčním displeji:

 

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více