Arabsko - izraelský konflikt (5)

Autor : Jana Doskočilová 🕔22.05.2003 📕8.954

Nová vlna násilí

Na jaře 1985 dochází k řadě nových vražd a násilností mezi palestinskými a židovskými radikály. Jsou uskutečňovány únosy západních i sovětských diplomatů, profesorů, židovských občanů apod.

1. října podnikli Izraelci letecký útok na hlavní stan OOP. Byla to odpověď na zabití tří Izraelců palestinským komandem 25. září na Kypru. Při útoku zemřelo 75 osob, z toho 18 Tunisanů. OSN i většina západních politiků tento útok právem odsoudili. Pouze USA jej označily za „legální odpověď" na teroristické akce. To mělo dočasný vliv na americko-arabské vztahy. Útok vyvolal samozřejmě vlnu dalšího násilí na okupovaných územích.

7. října dochází k únosu italské výletní lodi Achille Lauro palestinským komandem. Při únosu je zabit americký občan židovského původu. OOP tento čin odsuzuje. Arafát žádá vydání útočníků. Egyptské letadlo s nimi je však americkými stíhačkami na cestě do Tunisu přinuceno přistát na americké vojenské základně na Sicílii. Američané žádají vydání Muhammada Abú al-Abbáse, vůdce Palestinské osvobozenecké fronty. Italské úřady mu ovšem umožňují odchod do Jugoslávie.

V prosinci uskutečňují palestinské radikální skupiny útoky na pasažéry izraelské společnosti EL AL na letištích ve Vídni a Římě. Je zabito na dvě desítky civilistů.

V září 1986 začíná několikaměsíční blokáda palestinských táborů v Bejrútu a jižním Libanonu milicemi šíitské organizace Amal, podporované Sýrií. Dochází k faktické genocidě obyvatel tábora v důsledku vyhladovění, a to za velmi malého zájmu světové veřejnosti. Teprve v únoru příštího roku je povolen vjezd kamionů OSN s humanitární pomocí do obklíčených táborů. Blokáda je odvolána.

V dubnu se Arafát zříká ammánské dohody. Při nepokojích v Gaze bylo zabito 13 Palestinců a zraněno na 50. Izraelský vojenský vůz zabíjí 4 Palestince. Palestinci se rozhodli pro povstání (arabsky intifáda).

Na jaře 1988 předkládá americký ministr zahraničí George Schultz další mírový plán. Jednání by se měl zúčastnit Izrael a společná jordánsko-palestinská delegace. Izrael by se měl stáhnout z okupovaných území, na nichž by proběhly obecní volby. Schultzova iniciativa je odmítnuta všemi stranami. Jordánský král Husajn formálně ukončuje jordánskou správu nad územím palestinské autonomie, vzdává se také všech nároků na oblast západního břehu Jordánu.

V listopadu 1988 je vyhlášen nezávislý stát Palestina s hlavním městem Jeruzalémem. Arafát vyzývá izraelskou politickou scénu k mírovým rozhovorům a zříká se teroristických způsobů boje za návrat do Palestiny.

Roku 1990 Husajn opětovně vyhrožuje Izraeli zničením chemickými zbraněmi.

Mírová jednání

29. října 1991 začíná mírová konference o Blízkém východě za účasti Izraele, Sýrie, Libanonu, Egypta a společné jordánsko-palestinské delegace. Izrael ztěžuje jednání - zahajuje výstavbu další židovské osady na okupovaných územích.

V roce 1992 bylo zahájeno další kolo mírových jednání. Mezitím dochází k dalším násilnostem.

13. září 1993 byla na trávníku Bílého domu ve Washingtonu podepsána historická smlouva. V ní Izrael souhlasil s částečnou palestinskou samosprávou na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy, územích, jež od roku 1967 okupoval. Dohoda, která otevřela cestu k vytvoření samostatného státu palestinských Arabů, následovala poté, co OOP uznala právo Izraele na existenci a zřekla se násilí. Hranice nového státu a budoucnost izraelských osadníků na jeho území zatím zůstaly nevyřešeny. Tuto smlouvu podepsal Jicchak Rabin s Jásirem Arafátem.

4.5. 1994 byla v Káhiře podepsána Dohoda o Gaze-Jerichu. Znamenala předání moci v pásmu Gazy a v oblasti Jericha Palestincům.

V srpnu 1994 byla podepsána Dohoda o přípravném předání pravomocí a odpovědnosti a konečně 28. září 1995 podepsali opět ve Washingtonu premiér Rabin a předseda Arafát Dohodu o rozšíření autonomie na okupovaném území.

4. listopadu 1995 byl premiér Rabin zavražděn rukou židovského náboženského fanatika a mírovému procesu tak byla zasazena smrtelná rána. Prozatímním premiérem byl jmenován Šimon Peres. Ten ale propadl ve volbách v roce 1996. Z nich jako vítěz vyšel vůdce Likudu Benjamin Netanjahu.

15. ledna 1997 podepsal Izrael s Palestinci v Jeruzalémě Dohodu o odsunu izraelských ozbrojených sil z Hebronu.

V druhé polovině roku 1998 se vedla mezi Izraelem a Spojenými státy jednání, ve kterých se Američané snažili Izrael přinutit, aby postoupil Palestincům dalších 13% území. Pod tlakem Clintonovy administrativy podepsali 23. října 1998 Netanjahu a Arafát dohodu o rozšíření palestinského území na západním břehu Jordánu. Izrael ale odmítá zahájit druhou fázi odsunu své armády ze západního břehu, a to s odůvodněním, že Palestinci nesplnili své závazky vyplývající z dohody. Mírový proces je tedy opět zmrazen nejméně na půl roku.

V premiérských volbách 17. května 1999 zvítězil Ehud Barak, kandidát Strany práce. Ani jeho bezpečnostní politika se nesetkává se všeobecnou podporou izraelské veřejnosti. S Palestinci jednal, mnohokrát a často, ale na druhé straně pokračovalo budování nových osad na palestinském území.

V červnu 2000 došlo k izraelsko-palestinským jednáním v Camp Davidu. Za asistence prezidenta Clintona nepřijal Arafát historický kompromis, který se mu nabízel. Jednalo se o vyřešení otázky hranic budoucího palestinského státu, problém Jeruzaléma a palestinských uprchlíků. Barak přistoupil na Clintonův návrh rozdělení Starého města mezi Izraelce a Palestince, Izrael dále nabídl vyklizení osad z Gazy a asi 20% ze Západního břehu. Arafátovi to nestačilo - požadoval návrat všech palestinských uprchlíků (3,7 mil.) do vlastního Izraele a trval na principu jejich odškodnění jen Izraelem. Barakův návrh na návrat 100 000 uprchlíků a odškodnění dalších pomocí izraelských, amerických a jiných peněz Palestinci odmítli. Jednání v Camp Davidu ztroskotala.

28. září 2000 přišel na Chrámovou horu v Jeruzalémě Ariel Šaron v doprovodu policie a s Barakovým souhlasem. Tato návštěva, považována Palestinci za provokaci, se stala rozbuškou pro násilné události ze strany Palestinců, nazývané intifádou al-Aksa, které trvají dodnes. Arafát jim nedokáže a nemůže zabránit. Barak odstoupil z funkce. Nové volby na post ministerského předsedy byly vyhlášeny na 6. února 2001. Vítězí Ariel Šaron. Předcházejícími dohodami se necítí být vázán, mírové dohody nehodlá zakončit, ale chce dospět k jakési dočasné dohodě. Trvá na zastavení násilí, na tom, že žádná další území se vracet nebudou, Jeruzalém zůstane nedělitelný, uprchlíci zůstanou tam, kde jsou.

Samozřejmě se situace na Blízkém východě i nadále vyvíjí. Ale tato práce musí v nějakém bodě skončit, tak proč neskončit ve stejně nejasném bodě, jako je nejasný další osud již tak těžce zkoušeného kousku země.

Závěr

Je těžké nějakým způsobem zakončit něco, co vlastně ve skutečnosti nekončí.

Je více než jasné, že tento konflikt trvající po desetiletí nemůže skončit ze dne na den. Ale již několikrát zde byla šance na mír, ale stejně tolikrát byla tato možnost zmařena.

Pojďme se nyní podívat znovu na události, které byly možným počátkem celého konfliktu.

V roce 1947 byla přijata rezoluce, podle níž má být na palestinské půdě židovský a palestinský stát. Dojde ovšem pouze k realizaci židovského státu. To se samozřejmě Palestincům nelíbí. Jsou však umlčováni argumenty typu, že Židé mají právo na svoji zemi, hlavně po druhé světové válce, kdy byli všemi litováni. Nastává řada urputných bojů. Ani jedna strana se nehodlá vzdát do té doby, než budou uspokojeny všechny její požadavky. Židé ale získávají stále více půdy. Naskýtá se tedy otázka, zda by nebyl řešením návrat Židů do původních hranic z roku 1948. Ale ani tento kompromis by se dozajista nelíbil arabským státům, které by chtěly víc a víc. Kdyby se ovšem vyřešila tolik diskutovaná otázka hranic, zbývá zde problém, jenž neustále narůstá. Jsou to palestinští uprchlíci. Co s nimi?

Dále je velmi obtížné vyřešit i případné rozdělení Jeruzaléma, místa svatých památek židů, křesťanů i Arabů.

Před politiky dnešní doby stojí mnoho úkolů. Doufám, že je vyřeší v co nejkratší době a hlavně bez dalšího většího prolévání krve.

Toto přání s sebou nese lidstvo, jehož spory jsou ovšem také příčinou často velmi zbytečných a nepochopitelných střetnutí.

Nyní stojíme na prahu další války - války v Iráku. Ta, pokud skutečně vypukne, samozřejmě nepomůže k vyřešení arabsko-izraelského konfliktu. Přibudou další uprchlíci a s nimi další problémy. Nehledě na možnost použití zbraní hromadného ničení. Ale to už je zase jiná kapitola. Každopádně je tu koloběh válek, ze kterého není lehké se dostat.

Svoji práci bych zakončila slovy člena vedení OOP, která mluví za vše:

Nevraživost, která se mezi námi vytvořila, nelze odstranit přes noc. Musíme se nejprve všichni naučit žít s myšlenkou na mír, ne to chtít jen po druhé straně. Myšlenka na mír předpokládá zbavit se zakořeněných klišé a předsudků, pocitu, že druhá strana nám chce každou chvíli vrazit nůž do zad. Zkušenosti na obou stranách jsou natolik bolestné, že tento proces bude dlouhý a klikatý."

Nemůže být míru bez dvou států, které existují vedle sebe a které budou schopny světu říci, že celá tragédie už je za námi, že oba národy vyvinou snahu a přinejmenším se naučí žít vedle sebe v úctě, jako dobří sousedé, kteří si už nechtějí ubližovat."

Použitá literatura
Nálevka: Světová politika ve 20. století II.
J. Wanner: Krvavý Jom Kippur
M. Mendel: Židé a Arabové

Encyklopedie
Kdy, kde, proč a jak se to stalo
Historie světa

Časopisy
Historický obzor č. 2 a 3/90-články J. Wannera: Palestinská válka
Mezinárodní politika 2/99 Od palestinské autonomie k nezávislé Palestině - Miloš Pojar
Mezinárodní politika 8/99-Výsledek izraelských voleb - Miloš Pojar

internetové stránky
www.valka.cz

TV
Stíny šestidenní války - z cyklu Válečná tajemství
Autor : Jana Doskočilová 🕔22.05.2003 📕8.954

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře