Arabsko - izraelský konflikt (1)

Autor : Jana Doskočilová 🕔22.05.2003 📕31.547

Téměř každý den se z nejrůznějších sdělovacích prostředků dozvídáme o „novinkách" na Blízkém východě. Záměrně píši novinky do uvozovek, jednak proto, že určitě konflikty v Palestině nejsou nic nového pod sluncem, a jednak proto, že právě tyto novinky nejsou žádnými senzacemi, na které by se člověk těšil.

Dle mého názoru většina lidí ale vlastně ani neví, co je příčinou těchto konfliktů a kam až sahá jejich minulost. Popravdě řečeno, patřím mezi ně. Možná proto jsem si vybrala toto ožehavé téma - chtěla bych mu více porozumět a pochopit, co vede lidi k vzájemné nevraživosti.

Již dlouhá desetiletí jsou zprávy o tomto území téměř stejné. Neustále zde totiž probíhají boje mezi Židy a Araby. Na to si většina lidí zvykla natolik, že je nepřekvapují útoky a boje tam někde v Asii, a tak zprávám odtud nevěnují dostatek pozornosti. Ale tito lidé si neuvědomují, že při těchto bitkách umírají dnes a denně lidé, velmi často nevinní, mezi nimiž jsou i bezbranné děti. Je lehké považovat Izraelce a jejich protivníky za blázny, kteří neví, co by „roupama" činili, a tak se navzájem vraždí. Ale proč jsou tyto bitky téměř na denním pořádku, po tom již málokdo pátrá.

Současná napjatá situace na Blízkém východě nám připomíná, že v oblasti historické Palestiny, na jejíž převážné části se dnes rozkládá Stát Izrael, se už nejméně 55 let (ale spíše celé jedno století) odehrává mnohorozměrný civilizační konflikt, jehož hlavními aktéry jsou Židé a Arabové. Již dlouhá desetiletí se dozvídáme o urputných a krvavých střetech dvou historicky blízkých, a přesto tak vzdálených světů. Na jedné straně stojí židovské obyvatelstvo, jehož naprostá většina jsou současníky nebo potomky těch, kteří se v několika vlnách od konce minulého století usazovali v Palestině a v roce 1948 tam vytvořili vlastní stát. Na druhé straně se nacházejí palestinští Arabové, kteří v Palestině kontinuálně žijí už od 7. st. a kteří na plány osídlování Palestiny doplatili ztrátou území, na němž by bývali měli možnost budovat svoji národní identitu.

Kým vlastně jsou?

Jedni vidí „zlé Izraelce" a „hodné Araby". Druzí - hlavně po listopadové revoluci - líčí často Izrael jako ostrůvek vyspělé civilizace v moři arabského barbarství, a tak dělí strany na „mírumilovné ohrožené Izraelce" a „arabské teroristy". Zkrátka, co člověk, to názor. Z toho logicky vyplývá, že většina autorů knih rozebírajících tuto problematiku, k ní přistupuje značně subjektivně. Proto i tato práce nebude vždy dosti objektivní, ačkoli se o to budu snažit.

Ať už je tomu, jak chce, umírají další a další nevinní lidé. Ale proč? Protože si nedokáží rozdělit kousek půdy, protože jeden neustoupí druhému, ...? Jak je možné, že se politikové celé dlouhé století nedokázali dohodnout na společném řešení? Je jasné, že by muselo dojít ke kompromisu, ale k tomu se asi ani jedné straně nechce. Jediná možná cesta by bylo mírové soužití, ale tato cesta bude ještě dlouho velmi trnitá. Cožpak nedokáží vedle sebe žít bez konfliktů dvě odlišné kultury lidí? Konflikt se stále více posouvá do polohy náboženského extremismu a nekontrolovatelné iracionality. Ojedinělé hlasy rozumu, které chtějí řešit problém mírovou cestou, bývají zpravidla umlčovány silou. Obě společenství - izraelští Židé a palestinští Arabové - se jen velmi bolestivě propracovávají k rozumnému a oboustranně přijatelnému rozuzlení letitého sporu. Na obou stranách povolují nervy, tryská nenávist a teče krev.

Nechápu svět válek a nikdy ho ani pochopit chtít nebudu. Přesto se budu snažit zjistit něco více o konfliktu, který prostupuje téměř bez většího povšimnutí staletím, aniž by byl umlčen.

V následujících kapitolách se pokusím popsat problém na Blízkém východě podrobněji.

Nyní bych zmínila několik citátů, která tak trochu vystihují smýšlení jak Izraelců, tak Palestinců.

Ariel Šaron, izraelský ministerský předseda:
Jsem Žid. Žijeme tu už 4 000 let. Myslíte si, že potřebujeme uznání? Určitě ne z úst těch teroristů, kteří mají na svých rukou více židovské krve, než kdokoli od dob nacistů."

Georges Habaš, generální tajemník Lidové fronty pro osvobození Palestiny:
Chceme-li je zničit, musíme udeřit tady, udeřit támhle, postupovat krok za krokem, milimetr po milimetru, celá léta, pomalu, s jasným cílem, trpělivě a s prostředky, které jsme si vybrali. A naše prostředky jsou chytré, věřte mi."
Palestina může být osvobozena jedině ozbrojeným bojem. Pouze z násilí se může zrodit náš nezávislý stát. Jinou cestu - bohužel - nevidím."

Amron Strasnov, nejvyšší vojenský prokurátor Izraele:
Ti lidé nás prostě nemají rádi. Jsou našimi nepřáteli a chtějí zničit izraelský stát. Já bych byl rád, kdybychom žili vedle sebe jako dobří sousedé. Přál bych si to, to mi věřte. Co ale můžeme dělat?"

Jásir Arafát, předseda výkonného výboru OOP:
Já a laskavý k Izraelcům? Nanejvýš k Židům. To je pravda. Židovství totiž považujeme za součást našeho kulturního dědictví. Na to jsem hrdý - stejně jako na to, že islám a křesťanství jsou součástí mé kultury a mé civilizace. To pro mne znamená Palestina."

A na závěr, vlastně na začátek slova Eli Geva, předsedy Rady pro mír a bezpečnost a generála v záloze:
Kdo válku zažil, bojí se jí a nemusí se za to stydět. Jen ti, kteří o ní nic neví, mohou vést silácké řeči."

Vyhnání Židů z Palestiny

K pochopení situace na Blízkém východě je nutné nastínit alespoň stručně dějiny tohoto území.

Oblast dnešního Izraele byla poprvé osídlena koncem 4. tis. př. n. l. semitským obyvatelstvem - Kanaanejci => tato oblast dostala název Kanaán.

V 16. st. př. n. l. vyhnal Ahmose I. Hyksósy z Egypta. Začínají vznikat městské státy, které jsou pod nadvládou Egypta.

Ve 13. st. př. n. l. přichází do Kanaánu hebrejsko-izraelské kmeny (Židé), kteří postupně převažují nad Kanaanejci. Země tedy získává název Izrael.

Koncem 13. st. př. n. l. útočí „mořské národy", čímž končí nadvláda Egypta. Jeden z kmenů Pelištejci (bibličtí Filištíni) se usazuje na jihu oblasti - podle nich Římané po římsko-židovských válkách v 1. a 2. st. n. l. nazvali oblast Izraele Palestinou. Hlavním městem se stal Jeruzalém.

Postupně vzniká jednotný stát složený z 12 izraelských kmenů. Sjednocení země nastalo za vlády krále Davida. Ten také dobyl Jeruzalém, jenž se stal sídelním městem hebrejských králů. David také rozšířil území - jižně k Sinajskému poloostrovu, na sever k Eufratu v Sýrii. Po smrti jeho nástupce a syna Šalamouna dochází k vnitřním rozporům, a tudíž k rozpadu jednotného státu na dvě území.

Před 3 000 lety vládli tedy Židé ve dvou královstvích podél východního pobřeží Středozemního moře. Většina žila v království izraelském s hlavním městem Samáří, kdežto svaté město Jeruzalém bylo hlavním městem jižního království Judského.

Invaze Asyřanů v roce 722 př. n. l. a Babyloňanů v roce 587 př. n. l. Židy vyhnaly do exilu. Výsledkem rozptýlení židovského etnika byla jeho přítomnost téměř ve všech koutech tehdejšího světa a jeho jediným poutem se stalo náboženství.

Když v roce 539 př. n. l. dobyli Babylon Peršané, směli se Židé vrátit zpátky do vlasti. Vracející se exulanti obnovili starý chrám v Jeruzalémě. Nejprve žili pod perskou nadvládou, již později vystřídaly dvě svářící se řecké dynastie.

V roce 167 př. n. l. se Židé vzbouřili a pod vedením Judy Maka Bejského řeckou vládu vyhnali. Po 70 let vládli nezávislému židovskému státu kněžští panovníci z rodu MAKABEJSKÝCH. Ti byli svrženi po vpádu Římanů.

Řada židovských vzpour vyvolala v roce 66 n. l. brutální reakci Římanů. Legie v roce 70 obsadily Jeruzalém a zničily chrám. Poslední židovská pevnost Masada padla v roce 73. Římané zemi přejmenovali na Palestinu.

Miliony Židů se usadily v evropských zemích, které později přijaly křesťanství.

V roce 1517 byla Palestina začleněna do osmanské říše ovládané Turky.

Jak se vyvíjel sionismus

Evropští Židé žili až do 18. století na okraji křesťanské společnosti, ale i oni byli zasaženi osvícenstvím, národním hnutím a myšlenkami občanské demokracie. V 19. st. vzniklo celosvětové hnutí, které usilovalo o vybudování čistě židovského státu, nejlépe v původní domovině. Dostalo název sionismus podle hebrejského názvu hory, na níž byl postaven Jeruzalém. V atmosféře protižidovských pogromů v carském Rusku a Dreyfusovy aféry ve Francii, která měla výrazně antisemitský charakter, vyslovil rakouský žurnalista Theodor Herzl ucelený program sionismu - odmítl přizpůsobit se ostatním evropským státům a jako jediné řešení viděl ukončení diaspory a vytvoření izraelského státního celku. Na prvním sionistickém kongresu v Basileji roku 1897 byla ustavena Světová sionistická organizace a formulován konečný cíl vytvořit pro židovský lid veřejně uznaný a zákonem zajištěný domov v Palestině. Po Herzlově smrti se uvažovalo o zřízení židovského státu ve východní Africe, ale tzv. praktický směr sionismu prosadil původní myšlenku. Do první světové války nemělo sionistické hnutí reálnou šanci na úspěch. Jednání s Osmanskou říší nikam nevedla. V Palestině je v roce 1914 pouhých 80 000 Židů, zbytek tvoří arabské obyvatelstvo.

V první světové válce bylo Turecko poraženo a Palestina připadla pod britskou správu. Na základě přesvědčivých argumentů Chaima Weizmana, který se narodil v Rusku, vydala Británie v roce 1917 Balfourovu deklaraci, v níž byly sionistické snahy oficiálně uznány. Deklarace z 2.11. 1917 měla podobu krátkého dopisu britského ministra zahraničních věcí Arthura Balfoura lordu Rotschildovi, přednímu britskému sionistovi. O sedm dní později byl dopis zveřejněn v londýnském deníku The Times. Deklarace navrhla zřízení židovské vlasti v Palestině, požadovala však také, aby nebylo podniknuto nic, co by mohlo poškodit občanská či náboženská práva dnešních nežidovských společenství v Palestině. Toto ustanovení však podle Arabů Izrael porušil. V roce 1918 vyjadřují Francie, Itálie a USA souhlas s Balfourovou deklarací. Koncem roku je celá Palestina obsazena britskými vojáky.

Britové ale uzavírali smlouvy i s Araby - např. v letech 1915 - 1916 přislíbili zajordánskému králi Husajnovi oblast Hidžázu (v okolí Mekky a Medíny). V roce 1918 se Velká Británie přihlásila ke svým slibům nezávislosti Arabům, kteří do této doby žili pod nadvládou osmanské říše. Tyto sliby byly těžko slučitelné se slibem ustavení židovské národní vlasti na území Palestiny.

=> Výsledkem bylo, že na tento malý kus země na pobřeží Středozemního moře vznesli nároky jak Arabové, tak Židé.

Použitá literatura
Nálevka: Světová politika ve 20. století II.
J. Wanner: Krvavý Jom Kippur
M. Mendel: Židé a Arabové

Encyklopedie
Kdy, kde, proč a jak se to stalo
Historie světa

Časopisy
Historický obzor č. 2 a 3/90-články J. Wannera: Palestinská válka
Mezinárodní politika 2/99 Od palestinské autonomie k nezávislé Palestině - Miloš Pojar
Mezinárodní politika 8/99-Výsledek izraelských voleb - Miloš Pojar

internetové stránky
www.valka.cz

TV
Stíny šestidenní války - z cyklu Válečná tajemství
Autor : Jana Doskočilová 🕔22.05.2003 📕31.547

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře